„Šťastná náhoda“. Vědci v Amazonii zachytili spolupráci vačice a ocelota

Vědci z biologické stanice v Amazonii v jihovýchodním Peru zachytili na fotopasti nevídané chování mezi ocelotem (kočkovitou šelmou) a vačicí. Ačkoliv je známo, že první ze zmíněných druhů obvykle loví toho druhého, na záběrech ocelot pronásleduje vačici bez jakýchkoliv známek nepřátelství. Informoval o tom deník The New York Times.

Vědecký tým natočil interakci náhodou, kamerovou past původně nainstaloval na pozorování nočního chování ptáků. „K pořízeným záběrům jsme byli zpočátku skeptičtí,“ přiznala behaviorální ekoložka z univerzity v Bielefeldu v Německu Isabel Damas-Moreirová.

Výzkumníci nejdříve pracovali s možností, že ocelot pouze sledoval svoji budoucí večeři. To by však neodpovídalo uvolněnému chování vačice. Není jasné, zda se od sebe dvojice vůbec oddělila. V dalších záběrech se o několik minut později vrátila zpět na stezku, kde byla umístěná fotopast. „Jako dva staří známí, kteří se vracejí z hospody,“ okomentovala Damas-Moreirová.

Výzkumný tým se snažil příčinu zvláštního chování rozluštit. Oslovil kolegy z jiných částí Amazonie, kteří objevili další tři téměř totožná videa z různých let. Vědci poté provedli experiment, který v červnu popsali v časopise Ecosphere.

Vědci před kamerové pasti umístili látkové proužky napuštěné pachem ocelota, pumy a neutrální látky. Vačice navštívily místo s ocelotím pachem dvanáctkrát. Často se u látky zdržely, otíraly se o ni, očichávaly ji nebo ji i kousaly. Pach pumy přilákal pouze jednu krátkou návštěvu.

Vědci mají na základě experimentu podezření, že existuje něco, co oba živočichy přitahuje. Co přesně to je, zůstává však záhadou. Jednou z hypotéz je takzvané chemické maskování.

„Vačice mají silný pach a přítomnost ocelota v těsné blízkosti by jim mohla pomoci jejich pach maskovat před většími predátory,“ vysvětlil Ettore Camerlenghi, evoluční biolog a ekolog z ETH Zurich a spoluautor studie. Stejným způsobem může pach vačice skrýt přítomnost ocelota před jeho kořistí.

Vačice jsou navíc odolné vůči jedu křovinářů, jedovatých hadů žijících v Amazonii. Oceloti tuto obranu postrádají. „Spolupráce by tak mohla oběma druhům přinést výhodu při lovu,“ míní Camerlenghi. V Severní Americe funguje podobné spojenectví mezi kojoty a jezevci, kteří při lovu veverek tvoří sehranou dvojici.

Objev nijak nepřekvapil Erola Akcaye, teoretického biologa z Pensylvánské univerzity. „Máme tendenci podceňovat, kolik spolupráce ve skutečnosti v přírodě existuje,“ uvedl. Sám se však na studii nepodílel.

Jedním z jeho oblíbených příkladů tzv. loveckého mutualismu (vzájemného prospěchu mezi druhy při lovu) je vztah mezi člověkem a ptákem z čeledi medozvěstkovitých. Ptáci navedou člověka ke včelím hnízdům. Když ho rozbije, ptáci si pochutnají na vosku.

Podobnou výměnu výhod si dokáže představit i mezi oceloty a vačicemi. „Vačice možná dovede ocelota ke kořisti, kterou sama nedokáže ulovit. Na oplátku se přiživí na zbytcích, které po sobě ocelot zanechá,“ vysvětlil.

Diego Astúa, profesor a kurátor savců na Federální univerzitě v Pernambuco v Brazílii, označil tuto studii za „opravdu skvělou“. Sám se ve výzkumu zaměřuje na vačice. Připomněl, že jsou běžně samotářské. Mimo páření nebo péči o mláďata se s jinými svými druhy nesdružují. O to nečekanější je jejich chování s oceloty.

Profesor zároveň zdůraznil, že výzkum chování vačic je teprve v začátcích. „Je pravděpodobné, že nás v budoucnu čeká ještě víc podobně překvapivých zjištění,“ uvedl.

Bez kamerových pastí by k tomuto objevu zřejmě nikdy nedošlo. Oba druhy jsou noční a plaché, což ztěžuje přímé pozorování v hustém deštném pralese. A jak podotkla Damas-Moreirová: „Na fotografiích by tyto interakce bylo snadné zaměnit za setkání predátora s kořistí.“

Zatímco samotné chování vačice a ocelota zůstává záhadou, jeho zachycení byla šťastná náhoda. „Věda takhle často funguje,“ řekl Camerlenghi. „Hledáte jednu věc a nakonec najdete úplně jinou – ta vás zaujme ještě více než to, co jste původně zkoumali,“ uzavřel.