Článek
V české i československé historii byla období, kdy jsme vnitřní politiku podřizovali otázkám vnější bezpečnosti — a mnohé jsme tím získali. Profitovali jsme ze zrušení železné opony a Varšavské smlouvy, z odsunu sovětské armády i ze vstupu do NATO a Evropské unie.
Byla i opačná období, kdy jsme podřizovali vnější a zahraniční politiku domácím poměrům a dostávali facky navenek i doma. Od meziválečné a válečné politiky Beneše, přes komunistický převrat 1948, po kapitulaci v roce 1968.
A dnes? Určujeme výdaje na obranu podle vnitřních politických zájmů, ne podle válečných hrozeb nebo závazků ke spojencům. Na summit NATO nevysíláme nejsilnější možnou sestavu. Bavorské politiky neoslovujeme podle vize budoucnosti, ale podle stínu minulosti i nenávistných nevzdělaných potřeb populistů.
Jenomže se možná opět blíží bod zlomu, který nás otestuje v odolnosti nepodléhat jen vnitřním poměrům. Bude to změna v Kremlu, důsledkem neúspěchu na Ukrajině. A následná evropská diskuze o poválečném vývoji na Ukrajině, v Rusku i v Evropě. Víme co chceme?
Není to jisté. Těch, kdo vsadili, že Vladimir Putin nemůže prohrát, je i u nás hodně. Od přátel Orbána a Fica, přes exponenty české mediální dezinfoscény, po Miloše Zemana, Václava Klause a ty, kteří dnes sedí ve vládě.
Změna v Rusku
Pro leckoho je asi otázkou, proč se zabývat Putinovou porážkou, když válka pokračuje. Že se ale chýlí ke konci, nadhazuje i samotný ruský vládce. Důvod je prostý - Rusko nevyhrává. Nezaznamenává prakticky žádné další územní zisky, není, kým zaplnit extrémní ruské ztráty, docházejí peníze.
Přes milion mrtvých a debakl plánované několikadenní „speciální vojenské operace“ (SVO) likviduje podpůrnou náladu a domácí pohodu. Od Moskvy se částečně odklonil i Donald Trump. Neuspěl, a tak se přestal snažit o mír.
Dokud válka znamenala návrat Ruska na světovou scénu, příležitosti velkých výdělků pro privilegované a odměny pro rodiny padlých, bylo vše v pořádku. SVO byla v módě, sankce se daly kompenzovat. Nyní došly jak kladné emoce k zabíjení Ukrajinců a bombardování jejich měst, tak mužici ochotní měnit na frontě život za peníze.
Ukrajinské drony narušují klid na práci hluboko v ruském vnitrozemí a popularita Putina v pátém roce „několikadenní války“ pomalu klesá. Zároveň trvá tlak Kyjeva na mezinárodní scéně; dokonce je cítit rostoucí iniciativa v exportech ukrajinských zbraní na Blízký východ, do bohatých států Zálivu po nedomyšleném útoku Američanů na Írán.
Volodymyr Zelenskyj je v Evropě na koni a Putin je tak out, že mu zde zbyli jen Fico s Lukašenkem. Ztrácí i některé kavkazské diktátory.
Co bude po Putinovi
Evropa se pod ruským energetickým tlakem nesesypala. Naopak se emancipovala. Postavila se za Ukrajinu, pomohla jí k vyzbrojení, poskytla útočiště jejím uprchlíkům, posílila severní větev NATO. A především, zablokovala opakované pokusy Trumpa s Putinem donutit Kyjev ke kapitulaci.
Perspektiva jednání o příměří se mění v otázku, kdo vůbec je ochotný si s Putinem sednout ke stolu. Návrh německého exkancléře Gerharda Schrödera jako prostředníka ukazuje na Putinovo odtržení od reality. Najde se ale Putinova alternativa? Bude muset, pokud se mají jednání o ukončení katastrofy rozběhnout.
A co se stane pak? Vítězové domácí válečné korupce nebudou chtít přijít o nabyté majetky a privilegia, natož o životy při vyřizování účtů. Transfer moci v Kremlu může být brutální.
Ruské mocenské elity ani oligarchové nebudou chtít spadnout do vleklé tranzice nebo občanské války. Budou hledat rychlou cestu za horizont porážky, a to může dostat Putina až do Haagu, jako tomu bylo v případě srbského hrdlořeza Slobodana Miloševiće.
Ještě není čas chladit šampaňské. Zejména s ohledem na rozsah ukrajinských ztrát, škod a nutnost prosadit v jednáních o příměří nástup spravedlnosti. Je ovšem třeba se na tuto situaci připravit. Rusko válku nejen nevyhraje, ale pravděpodobně ji prohraje.
