Mladí lidé moc nevaří, ani to neumí. Vědkyně říká, jaké recepty hledají na webu

Na sociálních sítích sledují výživová doporučení i konkrétní recepty, do kuchyně je to ale přivede jen málokdy. Příslušníci Generace Z (narození přibližně v letech 1997–2012) nemají na velké vyváření čas ani schopnosti, a tak si často nechají nějaké jídlo dovézt.

Vera Prokopieva, bulharská vědkyně působící na Stanfordské univerzitě v USA, zkoumá stravovací návyky lidí a jejich dopady na veřejné zdraví z mnoha úhlů. Tvrdí, že mladí lidé ve střední a jižní Evropě mají výhodu, protože žijí ve srovnání s jinými regiony dlouho u rodičů, a tedy mají přístup k domácí stravě. Když se odstěhují, jejich stravování se většinou z různých důvodů zhorší.

Co vlastně podle výzkumů generace Z jí? A je ochotná trávit čas vařením?

Zásadní roli v tom, co mladí lidé jedí, hraje to, zda stále bydlí u rodičů. Podle jedné studie mezi maturanty ve Varně jedlo přes 41 procent z nich denně sladké pečivo a jen 15 procent alespoň dvě porce zeleniny. Výzkum mezi studujícími prvních ročníků vysokých škol v Polsku, Dánsku, Německu a Bulharsku zase ukázal, že ti, kteří žili s rodiči, jedli více ovoce, zeleniny i masa než ti, kteří se už odstěhovali.

Česko ani Bulharsko nepublikují národní data o stravování mladých lidí podle typu bydlení. Můj odhad je, že mladší lidé žijící sami vaří méně, mimo jiné i kvůli snadné dostupnosti levných hotových jídel, která ovšem nejsou příliš zdravá.

Jsou to právě snadno dostupná hotová jídla, co mladé lidi odvádí od vaření? Nebo prostě vařit neumí?

V Česku vařilo v roce 2024 denně doma 34 procent lidí, což je o tři procentní body méně než o dva roky dříve. Vyhledávání receptů na českém Googlu je v roce 2026 na nejnižší úrovni od roku 2020.

Pohodlí hraje obrovskou roli, zvláště pokud mladí lidé žijí sami a vařit příliš neumějí. Vaření a příprava jídla, plánování nákupů dopředu a hlídání čerstvosti surovin vyžadují určitou míru organizačních schopností. Když si koupíte hotové nebo polohotové jídlo, spoustu věcí najednou nemusíte vůbec řešit. Tato jídla jsou navíc pro mladé velmi lákavá.

Jaký vliv má sledování receptů na TikToku a Instagramu na zvyky mladých lidí? Dokáže je skutečně přivést k vaření?

Videorecepty na TikToku či Instagramu představují mimořádně efektivní způsob, jak se něco naučit. Během 30 sekund získáte představu o tom, jaký má být výsledek, a pochopíte postup, ingredience a jejich poměry. Recepty oblíbené na TikToku bývají navíc velmi jednoduché. Často si vzpomenu na těstoviny s pečenými rajčaty a fetou z doby pandemie, které se staly tak populárními, že tehdy několik amerických supermarketů kvůli nečekané poptávce fetu zcela vyprodalo.

Video dokáže recept vykreslit jako naprosto primitivní. Krájení a loupání ukazuje zrychleně – přitom jde o dovednosti, které vyžadují čas, než je člověk zvládne efektivně a bezpečně. Při vaření zase není z videa zřejmé, jak regulovat teplotu, což také žádá zkušenost. Ne vždy se to tedy povede a to může mladé zase odradit.

Jedním z dopadů šíření receptů na sociálních sítích je posilování globálních trendů. Mám za to, že střední a východní Evropy se to dotýká o něco méně než třeba USA, protože si stále držíme silnou kulturu domácího vaření i stravování a tradiční pokrmy. Nicméně vyhledávání receptů v Česku od roku 2020 ukazuje dvojí trend: najdeme tam banánový chlebíček, skořicové šneky, butter chicken a kimči, ale stejně tak svíčkovou, segedínský guláš a čočku na kyselo. A nejhledanějšími recepty zůstávají buchty, bábovky a palačinky.

Jak se liší stravovací návyky mladých dospělých například v České republice od jejich vrstevníků ve Spojených státech? Hraje nějakou roli tradice teplých obědů v závodních či školních jídelnách, nebo posiluje trend fast foodů?

To je zásadní otázka. Jedna teorie říká, že se s rostoucím bohatstvím zemí jídelníček odklání od tradičních základních surovin směrem k nezdravým tukům, cukru a ultrazpracovaným potravinám. Může se tedy zdát, že je jen otázkou času, kdy tyto trendy plně zasáhnou i střední a východní Evropu. Nicméně se tomu dá předejít, pokud státy zasáhnou včas – například varovným značením na přední straně obalů, zdaněním slazených nápojů či omezením marketingu nezdravého jídla zacíleného na děti.

Mladí dospělí v USA vaří mnohem méně než starší generace. Denně vaří jen 11 procent z nich, v porovnání s 26 procenty u baby boomers, tedy generace narozené v poválečných letech. Ještě větší rozdíly vidíme v závislosti na příjmech, výchově i geografii. V chudých městských čtvrtích je situace alarmující. V bohatších městských oblastech jsou běžné například čerstvé saláty, ty se však pohybují v cenách okolo 15 až 20 dolarů za jediné jídlo.

Problém v USA tkví v tom, že ultrazpracované potraviny jsou výrazně levnější než kvalitní jídlo. Ministerstvo zemědělství USA odhaduje, že když celý den jíte ultrazpracované potraviny, vystačíte si zhruba se čtrnácti dolary, zatímco čerstvé, minimálně zpracované potraviny vás vyjdou skoro na 35 dolarů. Zvrátit tento nepoměr je nesmírně obtížné.

V Česku je výhodou přetrvávající soudržná kultura stravování, častější kontakt s vařením, dostupnost zdravých potravin za přijatelné ceny. Domácí jídlo je v Česku stále normou a často tuto tradici v rodinách nesou prarodiče.

Ekonomické tlaky, jako jsou rostoucí ceny bydlení, potravin a dalších nezbytností, dopadají na mladé dospělé velmi tvrdě. Přivedlo to víc z nich k vaření, nebo spíš k nákupům levných ultrazpracovaných jídel?

Podle mě to úzce souvisí s životními náklady i demografií. V různých částech Evropy se výrazně liší průměrný věk odchodu od rodičů. Na severu Evropy mladí odcházejí v osmnácti, na jihu a východě žijí s rodiči ještě i ve třiceti. Češi stojí s 25,8 roku zhruba uprostřed.

Proč je to podstatné? U rodičů míváte přístup k tradičnímu domácímu jídlu a také k plnohodnotné kuchyni. Mladí lidé se většinou stěhují do malých bytů, kde bývají jen velmi stísněné kuchyňské kouty, což je v kombinaci s chybějícími kuchařskými dovednostmi přivádí k hotovým a polohotovým jídlům.

Podíváme-li se na západní a jižní Evropu, jak čerstvé lokální trhy a dlouholeté gastronomické dědictví ovlivňují ochotu mladých lidí vařit ve srovnání s mladými Čechy?

Některé státy EU, jako je Španělsko, Francie nebo Itálie, si skutečně velmi zakládají na svém kulinářském dědictví, které k nim přitahuje i gastroturisty. Hrdost na tradice však ještě nezaručuje, že mladí lidé skutečně vaří. Dokonce i ve Španělsku v posledních dvaceti letech klesá počet mladých, kteří pravidelně jedí středomořskou kuchyni. Zdá se, že podstatnější než hrdost na kulinářskou tradici je každodenní zvyk, a ten v jižních zemích ovlivňuje už zmíněný fakt, že mladí lidé bydlí déle u rodičů. Očekávala bych tedy, že mladí Češi budou mít blíže ke svým jihoevropským vrstevníkům než k Američanům, jelikož také odcházejí z domu v pozdějším věku.

Jaké jsou bezprostřední zdravotní důsledky toho, že mladí lidé spoléhají na jídlo s sebou, dovážku a ultrazpracované potraviny?

Konkrétně ve střední Evropě představují hlavní epidemiologická rizika kardiovaskulární onemocnění, obezita a diabetes 2. typu. V Česku přispěla strava v roce 2019 ke 23 procentům všech úmrtí, a to zejména v důsledku nízkého příjmu ovoce a zeleniny a vysokého příjmu soli. Tento problém je nejvýraznější v situaci, kdy si mladí nechají dovážet jídla s vysokým obsahem soli, cukru a nasycených tuků, tedy typicky fast food.

Jakou roli hraje jídlo v oblasti duševní pohody a zvládání stresu u mladých lidí, zvlášť když si uvědomíme, že často jedí sami u obrazovek?

Pro společné stolování existuje odborný termín: komensalita. Jídlo je ze své podstaty společenská událost. Pokud tento styčný bod odstraníme, dovedu si představit, jak se pocity osamělosti a všechny problémy související s duševním zdravím prohlubují. Navíc často vyplníte prostor sledováním sociálních sítí, což má samo o sobě prokazatelně negativní vliv na psychiku.

Nedávno jsem vedla studii s velkou technologickou firmou v oblasti Sanfranciského zálivu, kde jsme zkoumali firemní stravovací programy. Ukázalo se, že tam, kde mají jídelny, reportují kromě nárůstu pracovní produktivity především utužování vazeb mezi kolegy. Obědové pauzy jsou tím hlavním časem, kdy se tyto vztahy budují a kdy se udržuje spokojenost lidí v týmu.

Můžeme jako společnost udělat něco pro to, aby vaření mladé lidi dokázalo zaujmout?

Pravda je taková, že přimět k vaření někoho, kdo k tomu nemá vztah, je neuvěřitelně složité. Žádáte po něm, aby přijal návyk náročnější na čas, který vyžaduje osvojení nových dovedností, neustálé nakupování a plánování, aby se suroviny stihly spotřebovat včas. Já osobně fandím klasickým hodinám vaření na základních školách. V Anglii je vaření povinné do 14 let od roku 2014, v Japonsku je výuka o stravování zakotvena v zákoně od roku 2005.

Myslím, že wellness vlna, která tuto generaci zasahuje – opět prostřednictvím trendů na TikToku –, by mohla být skvělou motivací vařit si doma, protože mladým lidem umožňuje mít větší kontrolu nad tím, co jedí.

Rovněž se domnívám, že sociální sítě umožnily mnoha amatérským kuchařům a tvůrcům receptů stát se celebritami a sdílet své postupy, což může motivovat spoustu lidí, kteří by jinak o domácím vaření ani neuvažovali. Dozvěděla jsem se například o českém profilu Těhotnej kuchař, který v počtu sledujících předstihl Lidl a stal se nejsledovanější českou facebookovou stránkou. Pár jeho videí jsem zhlédla – líbí se mi, protože tradiční domácí vaření podává neokázale a cenově dostupně. Jen si říkám, zda lidé jeho obsah sledují proto, aby se něco naučili, nebo prostě proto, že je to mnohem příjemnější podívaná než všechen ten zmar a skepse jinde na internetu.