Opomíjená krize v Súdánu: Lidé jedí hlínu nebo listy stromů

Článek si také můžete poslechnout v audioverzi.

41letý Garang Achien Akok utekl s manželkou a pěti dětmi z centrální súdánské provincie poté, co jim domov zničily arabské milice. Rodina loni v prosinci zamířila do tábora pro vnitřně vysídlené Al Lait na severu Dárfúru.

Přestože se jim podařilo uprchnout před násilím milic spřízněných s povstaleckou jednotkou RSF, stojí Akok a jeho blízcí před jiným zásadním a život ohrožujícím problémem. Trpí hlady, protože Akok nemá práci a tím pádem ani prostředky, jak všechny uživit.

Súdánec novinářům agentury Reuters popsal, jak jsou někdy o hladu dva i tři dny. Když takové chvíle nastanou, Akok prý s beznadějí sleduje svou ženu a děti, jak klackem v zemi hloubí díru, zasouvají do ní ruce a nabírají zeminu. Z té udělají kuličku, vloží do úst a zapijí vodou. „Pořád jim říkám, aby to nedělali, ale takhle vypadá hlad… Nic s tím nenadělám,“ popisuje zoufalství.

Příběh Akokovy rodiny není ve válkou zmítané zemi ničím ojedinělým. Připomeňme, že boje mezi súdánskou armádou a milicemi RSF (Jednotky rychlé podpory) se rozhořely loni v dubnu. V důsledku toho vypukla v zemi rozsáhlá humanitární krize, která je podle OSN jednou z nejvážnějších na světě a zároveň i nejopomíjenější.

Země se zmítá v krizi na mnoha úrovních - uprchlické, ekonomické, zdravotnické a mimo jiné také potravinové, která mnoho lidí vyhání na pokraj života a smrti. Podle mezinárodně uznávané Integrované klasifikace potravinové bezpečnosti (IPC) se téměř 18 milionů lidí potýká s „vysokou mírou akutní potravinové nejistoty“. Pět milionů z nich pak osciluje na pokraji hladomoru, uvádí Úřad pro koordinaci humanitárních záležitostí (UNOCHA).

Co znamená přežívat o hladu, popsala pro Reuters například 32letá Achek Kuol Ngorová. Ta uprchla z jižní oblasti Súdánu do tábora Abu Jarra v severní části Dárfúru. Líčí, jak loni v květnu zemřela dvojčata - 12 dnů po porodu. Když se jí novináři zeptali, co bylo příčinou, dostalo se jim odpovědi, že „nemoc a hlad“. Ngorová trpěla podvýživou, nebyla schopná kojit a nepodařilo se jí pro novorozeňata sehnat ani umělou výživu.

Ve stejném táboře je i Lual Deng Majok. Když jeho rodině došly koncem loňského roku peníze, museli se začít živit listy stromů. Dále popsal, jak se jeho 17letý syn potýkal v těchto nelidských podmínkách s horečkami a zvracením. O dva dny později zemřel.

Právě nemoci se podle humanitárních organizací často mohou při různých formách podvýživy stát osudnými.

Hlad se šíří v komunitách po celém Súdánu. Ve všech případech za ním stojí lidský faktor. V některých oblastech jednotky RSF venkovanům kradou nebo ničí úrodu, rabují zásoby humanitární pomoci, která do regionů již tak putuje velmi omezeně, nebo blokují její dovoz. Civilisté před útoky také často ze svých domovů utíkají.

Naopak jednotky súdánské armády odmítají do některých oblastí posílat humanitární pomoc, a to právě kvůli jednotkám RSF. Byť na daných územích operují humanitární pracovníci a pomoc je potřeba, protože zde žijí civilisté.

S akutním nedostatkem potravin se nepotýkají jen Súdánci žijící na venkově. Řešit ho musí také lidé z měst, včetně metropole Chartúmu. Právě tam od začátku války probíhají ostré střety mezi armádou a RSF. Mnoho místních se tak ocitlo v centru bojů, bez možnosti opustit domovy a sehnat si například jídlo.

Lina Mohammed Hassanová novinářům agentury Reuters popsala, jak pomalu umírali v jedné ze čtvrtí města Omdurmán, kterou jednotky RSF obléhaly.

Vypráví, že někdy trvalo ostřelování celé dny. Chodit ven a shánět jídlo tak bylo velice riskantní, její 11členné širší rodině ale začaly docházet potraviny.

Trhy vojáci zničili a nebylo možné si obstarat hotovost. Hassanová a její rodina se nejdříve živily především rýží a čočkou. „I to ale bylo těžké získat, protože cena byla pětkrát vyšší než normálně,“ říká.

V listopadu je jednotky RSF odstřihly od elektřiny a přerušily hlavní vodovodní potrubí. Situace se podle ní v jeden moment natolik zhoršila, že s ostatními dospělými v rodině začala některá jídla vynechávat, aby se dostalo na děti.

Někdy dokonce nejedli dva dny za sebou. Situace je pak dohnala k tomu, že začali jíst vařené listy stromů ve vodě posypané kořením. „Snažili jsme se vyhnout sběru listí z jedovatých stromů… Používali jsme pouze listy manga, citroníku a guavy. Děti je jedly. Nedokázaly říct ne, protože měly velký hlad.“

Všem se nakonec podařilo dostat na území pod správou súdánské armády.

Sahar Moussaová, které se podařilo uprchnout s manželem a třemi dětmi z jedné z městských čtvrtí, uvedla, že před válkou vedli v Chartúmu pohodlný život. Její manžel se dobře živil jako strojní inženýr. Popisuje, že když jí děti řeknou, že mají hlad, odpoví jim, že jejich otec jídlo přinese. Přestože ví, že se tak doopravdy nestane. „Někdy si jen přeji, aby mě zabil granát, abych nemusela vidět své děti plakat hlady.“

Mnoho dalších nicméně zůstává uvězněno ve čtvrtích obléhaných jednotkami RSF, píše dále Reuters.

Humanitární krizi se v Súdánu zatím zvrátit nedaří. Prioritou jak armády, tak RSF je válku vyhrát.

Humanitární pomoc, která navíc podle dat UNOCHA odpovídá jen zlomku toho, co je potřeba, se tak k potřebným nadále spíše nedostává. Problematickými faktory jsou obecná nejistota v zemi, problémy s rabováním, byrokratické překážky, problémy se síťovým a telefonním spojením, nedostatek hotovosti a omezený počet technických a humanitárních pracovníků na místě, uvádí agentura OSN.

Situace v mnoha částech země je pak zcela neznámá, protože do nich humanitární pracovníci nemají přístup, uvedla pro Seznam Zprávy organizace Lékaři bez hranic.

Súdánská armáda ani RSF na zjištění agentury Reuters nezareagovaly.