Šokuje to i soudce, říká filmařka, která nasvítila problematickou metodu

Pachová identifikace osob je navzdory pochybnostem části odborníků o její spolehlivosti v Česku stále využívána jako nepřímý důkaz v trestním řízení. Po podcastu Slopné: Kdo je vrah důvěryhodnost pachových stop zpochybňuje i dokument režisérky Zuzany Piussi, který se zabývá dalšími – podle některých právníků spornými – rozsudky.

Během let sehrála metoda pachové identifikace roli v řadě trestních řízení v Česku a tento nepřímý důkaz stále slouží soudům jako podpěra. A to navzdory tomu, že možnosti pachových stop jsou – podle studií i části odborníků – omezené a že se přinejmenším do roku 2018 v Česku prováděla kontroverzním způsobem.

Před dvěma lety se této problematice věnovala podcastová série Slopné: Kdo je vrah, která popisovala okolnosti případu vraždy seniora na Zlínsku a kterou ve spolupráci s týmem 5:59 vydaly reportérky Seznam Zpráv Adéla Jelínková a Christine Havranová. Teď na podobné pochybnosti poukazuje také dokument Pachová stopa slovenské režisérky Zuzany Piussi, která se věnovala hned několika kauzám, ve kterých padly mnohaleté tresty vězení.

Pro ilustraci stručně popišme jen jednu kauzu – řízení s Martinem Balharem, který si v roce 2013 odnesl devatenáctiletý trest za vraždu poštovní úřednice ve Skřipově na Opavsku. Piussi v podcastu 5:59 uvádí, že verdikt v tomto případě stojí pouze na nepřímých důkazech – vedle pachové identifikace třeba také na plánku pošty, který Balhar na výzvu vyšetřovatelů nakreslil.

„Každý člověk, který zná poštu ve městě, kde žije, umí říct, kde je (na dotyčné poště) okno nebo dveře,“ namítá nicméně Piussi, podle které je ale při pohledu do spisu na načrtnutý plánek zjevné, že není přesný.

V kauze Martina Balhara také policisté nenašli vražednou zbraň ani ukradené peníze. Muž se sice dříve v osudný den na poště zastavil, neexistuje ale žádné svědectví, podle něhož by na místě byl v době samotné vraždy. On sám tvrdí, že je nevinný. Rozsudek nakonec padl na základě nepřímých důkazů, které podle krajského soudu tvoří logický řetězec.

„Soudy v případech, kterým jsem se věnovala, (…) jako kdyby té pachové identifikaci věřily. A je to pro mě velké zklamání – dobře, suďme ty lidi, ale bez pachové stopy, když jsme zjistili, že ta metoda je nevědecká, nesprávná, vykazuje mnoho chyb,“ říká režisérka s tím, že se pachová identifikace používá už jen v několika zemích na světě, jako třeba na Slovensku, ve Francii nebo na Kubě.

Proč tedy přinejmenším část odborné veřejnosti i Zuzana Piussi považují metodu pachové identifikace osob za problematickou?

Zaprvé až do roku 2018 si pachové stopy – tedy jakési hadříky, u kterých psi svým čichem hledají shodu – zakládali sami psovodi, kteří věděli, kde je klíčový vzorek. Přičemž odborníci poukazují na to, že zvíře ze člověka dokáže tuto okolnost rozpoznat na základě detailů, které nejsou lidskými smysly postřehnutelné. Psi tak prý v konečném důsledku mohou označovat vzorky za falešně platné.

„A když se zjistilo, že ta metoda asi nebude dobrá, nechalo si Ministerstvo vnitra udělat na České zemědělské univerzitě za přispění experta Ludvíka Pince výzkum. A ten ukázal, že je to veliký průšvih,“ říká Piussi.

Do uplatňování metody pachové identifikace zasáhl také verdikt Ústavního soudu v případu Miloše Zezuly a Martina Skalického. Ti měli v roce 2015 vyloupit klenotnictví v Uherském Hradišti a soud je za to později poslal na osm a pět let do vězení. V roce 2022 ale Ústavní soud vyhověl jejich stížnosti, že rozsudek stojí jen na pachových stopách z místa a ne na řetězci důkazů. Po této intervenci posléze krajský soud oba muže nakonec úplně osvobodil.

Filmařka Piussi připouští, že v posledních letech význam pachových stop v rozhodování tuzemské justice celkově poklesl. Jenže někteří lidé, u kterých metoda pachové identifikace už dříve sehrála výraznou roli pro jejich odsouzení, stále zůstávají za mřížemi.

A soudy často zamítají žádosti o obnovu těchto procesů s tím, že se prý důkazní situace významně nezměnila. Ostatně to se stalo i v kauze Slopné. „Je to asi i tím, že by se to celé zhroutilo jako domino a že těch případů je opravdu hodně. Ale myslím, že by se to mělo otevřít a že justice nemůže říkat, že se nikdy nemýlila,“ myslí si Piussi.

To byl prý také důvod, proč se slovenská filmařka do natáčení vůbec pustila. Podle svých slov chtěla upozornit na případy, kde pachové stopy sehrály zásadní roli a které by stálo za to přezkoumat, protože se v nich podle jejího názoru děje nespravedlnost.

Přičemž minimálně zčásti se jí téma daří zvedat. Zuzana Piussi popisuje, že od diváků, kteří její snímek v kinech viděli, často slyší nevěřícné reakce a údiv. Šok prý dokonce zaznamenala i na tvářích soudců, se kterými společně debatovala po projekci v pražském kině Atlas. Snad jako kdyby je překvapilo, kolik podobných případů v české justici je.

V polovině května by se navíc snímek Pachová stopa měl promítat v budově Poslanecké sněmovny, kde následně poslanci budou mít možnost o tématu diskutovat s odborníky či právníky.

„Ten film je takovým výkřikem: Křičím jím, ať s tím něco uděláme. Ale nevím, jestli si lidé spíš nezakrývají oči, a to i ti, kteří by mohli něco změnit,“ dodává Piussi.

V podcastu 5:59 se také dozvíte více o dalších případech, které Zuzana Piussi ve svém dokumentu popisuje, nebo že neexistují data k tomu, v kolika rozsudcích se pachové stopy staly jedním z důležitých – byť nepřímých – důkazů. Poslechněte si v přehrávači v úvodu článku.