Na výlet do Prachatic: Renesanční nádhera, voskové panoptikum i kousek exotiky

Šumavská krajina je ve své střední části úhledná jako pravopis prvorepublikového učitele. Od 16. století v ní spočívá historická ozdoba, renesanční jádro bývalého rožmberského a královského města Prachatice. Města, o jehož bohatství a slávu se zasloužili v 16. století významnou měrou Petr Vok z Rožmberka a císař Rudolf II.

Lidé sem míří hlavně přes léto, ale ani podzimní návštěva města a jeho okolí nás s rodinou nezklamala. I když některé atrakce byly už po letní sezoně či kvůli opravám zavřené a navštívit je bude možné až na jaře.

Do historického středu Prachatic není lepší vstup než Píseckou neboli Dolní bránou. I proto, že jen kousek od ní se nacházejí městská parkoviště. Doporučuji nechat auto právě tady, přičemž je nutno počítat s poplatkem 10 korun za hodinu.

Cesta k bráně z tohoto směru patří k ikonickým pohledům na historické jádro města. Na její levé straně, ještě než člověk do centra vstoupí, udeří do očí červeno-zlatá kaplička, jedna z mála barokních památek v renesančním městě.

Stačí pak projít bránou a hned za ní návštěvníka ohromí další výrazná stavba – pozdně gotický kostel svatého Jakuba Většího z počátku 16. století. Během letní sezony, kterou už jsme bohužel nestihli, se dá vystoupat na kostelní věž a podívat se na renesanční nádheru z ptačí perspektivy.

Co do výšky jí může zčásti konkurovat jenom věž novorenesanční radnice, která zdobí západní část Velkého náměstí. Zatímco její vznik se datuje až do úvodu 20. století, jen pár desítek metrů odtud stojí Stará radnice, postavená v nefalšovaném renesančním stylu. A tu opravdu není dobré minout.

Pochází z druhé poloviny 16. století a řadí se k nejkrásnějším historickým památkám v Česku. Na její fasádě lze vidět výjevy spojené se spravedlností a její vrtkavostí, úplatkářstvím a správou věcí veřejných. Nejsou znázorněny sgrafity, tak příznačnými pro valnou část renesančních domů na náměstí, ale malbami vytvořenými technikou šerosvitu.

Stará radnice má velký půvab nejen při pohledu na průčelí a zevnitř, ale také ze dvora. Bělostné arkády tam připomínají vrcholná díla italské renesanční architektury. Když se do tmy rozsvítí okna, rozhostí se vůkol večerní chvilka poezie.

Ve starobylých Prachaticích se pozná na každém kroku, jak bohaté město to bylo v 16. století. Vedla tudy totiž Zlatá stezka z bavorského Pasova do českého vnitrozemí. Přes Šumavu se po ní vydávali hlavně obchodníci se solí.

Webové stránky města prozrazují, že v první polovině 16. století prošlo Prachaticemi týdně 1200 až 1300 soumarů s nákladem. Město kvetlo i díky penězům za prodej kaprů z obecních rybníků, másla, sladu či žitné pálenky. Z tohoto období se v Prachaticích zachovala řada zdobných měšťanských domů.

Na začátku 16. století se rozhodli prachatičtí měšťané ochránit svůj blahobyt novým pásem kamenným hradeb s pevnými baštami. Město se tak změnilo v důležitou pohraniční pevnost. Vnější hradby měřily bezmála 900 metrů a 800 metrů z nich vydrželo až do současnosti. Zachovalo se i sedm bašt.

Hradby však nebyly dokonalé. Za husitských válek neodolalo tehdy ještě slabě opevněné město Janu Žižkovi, zmocnil se ho dvakrát za sebou. Poprvé se němečtí měšťané vzdali, ale jakmile husité odtáhli, Němci se ujali znovu vlády a s kališníky nemilosrdně zúčtovali. Žižka nicméně přitáhl k Prachaticím podruhé, znovu je dobyl a jeho vojáci proradné měšťany dílem pozabíjeli, dílem upálili.

Později se to znovu obrátilo. Během povstání českých stavů proti Habsburkům oblehl v roce 1620 Prachatice maršál Karel Buquoy, protestantské město si podmanil a utopil ho v krvi. Poté zúčtoval s Pískem a nakonec stál na Bílé hoře na straně vítězné katolické armády.

Dnes už není v Prachaticích po vojácích ani vidu ani slechu, ačkoliv se od roku 1875 řadily mezi důležitá posádková města. Za Rakouska-Uherska se ve starých kasárnách vystřídaly tři prapory polních myslivců a část praporu slavných plzeňských pětatřicátníků.

Za první republiky převzala stará kasárna Československá armáda. Po zabrání Sudet v roce 1938 začal wehrmacht budovat nová. Ta se po vypuknutí druhé světové války změnila v německý lazaret a po porážce nacistů sloužila jako sběrný tábor pro odsouvané sudetské Němce.

Za komunistického režimu sídlil v Prachaticích dělostřelecký pluk a po něm motostřelecký pluk. Po revoluci však armáda kasárna opustila. Radnici se v nich podařilo vybudovat byty a do opuštěného areálu se nastěhovaly firmy. Stará, takzvaná Žižkova kasárna z druhé půlky 19. století, si i díky rekonstrukci stále udržela půvab, vidět je lze za severním okrajem historického jádra.

Nejen při špatném počasí doporučuji podívat se do dvou muzeí, která stojí přímo na Velkém náměstí. Jedno návštěvníkům názorně přiblíží pohnutou starší i novodobou historii místa, druhé nabízí opravdové rarity z loutkářského a cirkusového prostředí.

V Prachatickém muzeu, které je otevřeno celoročně, se kromě dávné historie města věnují odsunu německého obyvatelstva v roce 1946. Stejně jako zániku vesnic, kostelů a škol u hranice se Západním Německem po roce 1948, kdy se zmocnila vlády KSČ a vznikla železná opona.

V expozici je třeba napodobenina šumavské chalupy z doby, kdy ji museli opustit vyhnaní sudetští Němci. Návštěvníci si mohou na ovládacím pultu vybrat zlikvidované pohraniční vesnice a leccos se o nich dozvědět. Nezapomínají tu ani na nechvalně známou ostrahu hranice, přísně zajišťovanou jednotkami Pohraniční stráže.

Svou expozici zde má ovšem také světově známý místní rodák Jan Nepomuk Neumann (1811 až 1860). V dospělosti odešel do USA a stal se biskupem ve Philadelphii. Během života se neúnavně věnoval misijní práci a zakládání kostelů a škol. V roce 1977 ho katolická církev prohlásila za svatého, takže Prachatice mají svého amerického světce.

Do Muzea české loutky a cirkusu, které je pobočkou Národního muzea, se zájemci dostali naposledy 31. října a znovu se tam mohou vrátit 1. dubna. Kdo stihl návštěvu na poslední chvíli jako my, mohl vidět loutky zhotovené podle návrhů Mikoláše Alše a Jiřího Trnky nebo slavné inscenace loutkových her v historických ‚pimprlátkových‘ divadlech.

Jsou tu však i jiné speciality, cirkusová expozice nemá v tuzemsku obdoby. Zahrnuje manéž s hrazdami, perskou tyčí, kostýmy a žonglérským náčiním. Nebo motocykl, na němž drandili huňatí hrdinové komedie Šest medvědů s Cibulkou.

Naprosto ojedinělé je vystavené panoptikum s voskovými hlavami historických a jiných postav. V roce 1967 se ocitlo v národopisných sbírkách Národního muzea jako pozůstalost po Eduardu a Marii Stejskalových.

Panoptika putovala kdysi po světě jako přitažlivý přílepek cirkusů. S jedním takovým jezdili Stejskalovi také po poutích, naposledy ho představili v Klatovech v roce 1964. Obsahovalo kromě jiného Krista na kříži, hlavy trpících žen, vyřezanou ježibabu či římské vojáky. Trhákem panoptika byla mořská panna se zdvíhajícím se a klesajícím poprsím, takže vypadala, jako by dýchala.

Do dějin Prachatic zapadá vhodně malý pivovar s vlastní restaurací, umístěný jen pár kroků od Velkého náměstí. Navazuje na dávnou tradici vaření piva ve městě, doloženou už v druhé polovině 14. století. V okolí se rozkládaly ve středověku chmelnice a rozvíjel se obchod se sladem.

V roce 1575 přikázal Vilém z Rožmberka Volarům a 32 poddanským vesnicím, aby si braly pivo výhradně z Prachatic. Městu se mimořádně dařilo právě za vlády Rožmberků během celého 16. století.

Pivovar patřil k městu dlouhá staletí, zanikl však velmi rychle po nastolení komunistického režimu. Vaření piva se podařilo v Prachaticích obnovit v roce 2015 a zdejší minipivovar letos slaví desáté narozeniny s Kovářovou desítkou, jedenáctkou Prachatický ležák, dvanáctkou Prachata a polotmavou třináctkou Bradáček.

Právě tak se jmenoval jeden z bývalých sládků. Mohu potvrdit, že karamelově hořkosladký Bradáček nedělá českému pivo ostudu, o Prachatovi ani nemluvě. Navíc se v pivovarské hospodě dobře vaří.

Koho má raději něco exotičtějšího, jen kousek odtud najde restauraci, kterou by člověk na Šumavě moc nečekal. Indickou. Vrchní, s nímž se dám do řeči, prozradí, že v devadesátkách založil s kolegou orientální obchod, od něhož nebylo k indickému gastru daleko. Asijská výzdoba na tlustých zdech pod renesančními klenbami působí zpočátku poněkud neobvykle, ale po pár minutách si člověk zvykne.

Na ty, kteří do Prachatic vyrazí na více dní, čekají i atraktivní výletní cíle v okolí. V Husinci je rodný dům Mistra Jana Husa. O kus dál v Drslavicích středověká tvrz, i když ta nyní prochází rekonstrukcí. Milovníky památek a měst s geniem loci, ale třeba i minipivovarů, nezklamou ani Písek či Vodňany.

Přímo nad Prachaticemi se tyčí hora Libín. A na tomto bezmála 1100 metrů vysokém vrcholu stojí stejnojmenná kamenná rozhledna. Podle historika Prachatického muzea Pavla Fencla ji vybudovali v roce 1883 jako jednu z prvních rozhleden na Šumavě.

Jmenovala se tehdy Kron Prinz Rudolf Turm, tedy Věž korunního prince Rudolfa. Přehlédnout lze odtud celé Prachatice, a když se ideálně vyčasí, lze odtud dohlédnout na Rakouské Alpy. Od října se ale na rozhlednu nesmí kvůli rekonstrukci, na návštěvu je nutné si počkat do půlky příštího roku.

Nad bývalou Zlatou stezkou se nalézá zřícenina hradu Hus, bývalý majetek legendárního kališnického hejtmana Mikuláše z Husi. Několik let po bitvě u Lipan obsadil hrad loupeživý rytíř Habart Lopata z Hrádku a učinil z něj svou základnu, odkud přepadal karavany na Zlaté stezce. V roce 1441 však došla urozeným pánům z jihozápadních Čech s Habartem trpělivost, Hus oblehli, dobyli a pobořili.

Blízko od Prachatic se rozkládá obec Stožec. V únoru 1850 se tem odehrála dvoudenní malá válka asi 40 bavorských pytláků s lesníky ze schwarzenberského panství a příslušníky finanční stráže.

Padlo během ní několik pytláků a několik financů utrpělo zranění. Podrobné vzpomínky pamětníků na ozbrojený střet, považovaný za největší pytláckou bitvu v Evropě, jsou zachyceny na webu Blog ze Šumavy aneb výletujeme nejen po Stožecku.

Z Prachatic není daleko také na Boubín. Výlet na něj však můžu momentálně doporučit jen lidem, kterým nevadí horší terén a rádi hlavně hltají výškové metry. Od točny autobusu ve Včelné, u které jsme dle rad místních zaparkovali, vede část cesty nahoru po betonové silnici, kterou při naší návštěvě vylepšovala těžká technika. Z ní odbočuje na Boubín povalový chodník, na nejednom místě však trámy uhnívají a někde se dokonce propadly.

Na vrcholu zalesněné hory vysoké 1362 metrů nás pak čekalo zklamání, protože neposkytuje žádné výhledy. Dřevěná rozhledna z roku 2004 zchátrala a od letošního roku je uzavřená. Ještěže jsme aspoň pár set metrů pod Boubínem našli kus holiny, z níž se dá pohlédnout alespoň směrem na západ.