„Synu, pracujeme pro KGB. Chtěl bys taky?“ Jak fungují ruští ilegálové

Ruští špioni utajení v západních zemích do takové míry, že jejich skutečnou identitu neznají ani jejich děti. To byli – a nejspíš stále jsou – tzv. ilegálové, kteří kdysi Sovětskému svazu poskytli neocenitelné služby. Také současný ruský prezident je ale vzývá jako to nejlepší, co ruská špionáž vyprodukovala. Jaká je minulosti i přítomnost programu ruských a sovětských ilegálů, líčí v 5:59 britský novinář Shaun Walker.

O ruských „ilegálech“ bylo naposledy veřejně slyšet loni v srpnu, kdy se stali součástí velké výměny vězňů mezi Moskvou a Západem. Agenti ruské rozvědky SVR Arťom a Anna Dulcevovi ve Slovinsku působili pod identitou občanů Argentiny do roku 2022, kdy je zadržela policie. Kým skutečně jsou, oba řekli svým dvěma dětem až na palubě letadla, které je spolu s dalšími propuštěnými Rusy vezlo zpátky do vlasti.

Pro světové publikum šlo o připomínku toho, že praxe ruských tajných služeb udržovat v zahraničí své agenty, kteří pracují a žijí pod falešnou identitou, neskončila ani více než tři desítky let po pádu Sovětského svazu. Právě za sovětské éry tento program zřejmě dosáhl svého vrcholu.

„Západ nad tím nemůže (ani dnes) jen tak mávnout rukou s tím, že jde o pozůstatek studené války, kterým není třeba se znepokojovat,“ říká v rozhovoru pro podcast 5:59 britský novinář Shaun Walker. Zpravodaj deníku The Guardian pro střední a východní Evropu fenomén ilegálů mapuje posledních bezmála deset let. Nejen dlouhou historii programu, jehož konspirační prvopočátky sahají až k činnosti bolševiků před více než sto lety, popsal v letos vydané knize The Illegals: Russia’s Most Audacious Spies and the Plot to Infiltrate the West.

Walker pročítal odtajněné zprávy západních tajných služeb nebo také dokumenty z tzv. Mitrochinova archivu, které ze Sovětského svazu v 80. letech vyvezl dlouholetý zaměstnanec KGB. Mluvil ale také přímo s několika lidmi, kteří jako ilegálové v západních zemích v minulosti působili, nebo s jejich rodinami.

A získal rovněž svědectví těch, jejichž úkolem je tyto ruské špiony na Západě stále odhalovat. „Na jednu stranu se smějí a říkají: Je to absurdní, zastaralá metoda, která nedává žádný smysl, netušíme, proč to dělají. Ale pak se pozastaví a říkají: Jenomže my musíme nasazovat spoustu lidí, kteří je hledají, protože pokud máte jen jediného ilegála na špatném místě ve špatný čas, může být neuvěřitelně nebezpečný,“ reprodukuje nasbírané pohledy britský autor.

Za zmíněných zhruba sto let se kulisy existence ruských, respektive sovětských ilegálů samozřejmě značně proměnily. Shaun Walker popisuje, že po vzniku Sovětského svazu k těmto aktivitám režim často využíval světaznalé komunisty, kteří uměli cizí jazyky, ale z dřívějších časů znali coby revolucionáři i zásady práce v utajení. Postupně však tito „kosmopolitní komunisté“ v SSSR došli. Za studené války proto padla sázka na perspektivní absolventy univerzit, kteří podstoupí několikaletý intenzivní výcvik.

Kromě perfektní znalosti jazyka bylo nutné dostat agentovi pod kůži i reálie konkrétní země, v níž bude v budoucnosti působit. „Když měl například vystupovat jako Rakušan, musel nastudovat všechny učebnice a povinnou školní literaturu z rakouských školních osnov, nasát hudbu a kulturu,“ vysvětluje Walker. Nakonec podle něj přišla zřejmě nejdůležitější fáze výcviku – „zakódovat“ do budoucího ilegála absolutní loajalitu, z níž neuhne ani v prostředí, ve kterém nad ním bude mít sovětská rozvědka jen omezenou možnost dohledu.

Mnohá individuální selhání nakonec vedla i k závěru, že je potřeba do programu zahrnout také ženy. „KGB byla velmi mizogynní organizace, které dominovali muži. V 60. letech se ale rozhodli, že by měli mít i podpůrné ilegály-ženy. Takže vytvořili páry, které společně měly vyjet do zahraničí. Cílem bylo, aby se vzájemně podporovali a lépe čelili osamění,“ podotýká britský novinář.

Každodenní život agenta působícího pod falešnou identitou pochopitelně nabízel řadu nevšedních momentů a vystavoval ho značnému tlaku. „Většina lidí, se kterými jsem mluvil (z řad bývalých ilegálů), byla nějakým způsobem traumatizovaná,“ vzpomíná Shaun Walker. Vedle nutnosti lhát o své práci a životě před kolegy a někdy i před vlastní rodinou se v případě těchto špionů přidal i vliv života v zahraničí, izolace a nutnosti tajit svou pravou identitu.

Novinář deníku The Guardian ve své knize popisuje například příběh muže s krycím jménem Peter Hermann. Ve skutečnosti byl synem ilegála původem z Československa, kterého v Praze naverbovala KGB a s falešnou identitou bývalého německého vojáka ho vyslala nejdříve do Kanady a posléze – už s kanadským občanstvím – do New Yorku. Když bylo mladému Peterovi 14 let, rozhodl se jeho otec, že synovi odhalí pravdu a pokusí se ho rovněž naverbovat.

„Synovi řekl: ‚Nejsem Němec s nacistickou minulostí, jsem Čech, který pracuje pro KGB. Tvoje matka také pracuje pro KGB. Chtěl bys dělat to, co my?‘“ líčí Walker a dodává, že Peter poté s rodiči odcestoval do Moskvy, kde dostal na vybranou – buď také podstoupí výcvik ilegála, nebo bude muset už navždy v SSSR zůstat, protože už toho ví až příliš mnoho. V nečekané situaci zvolil první možnost a postupně se stal agentem. Po několika letech však celou rodinu odhalila americká FBI.

Špionské působení Petera Hermanna tak sice netrvalo dlouho, z několika nedávných setkání je však podle novináře Walkera patrné, jak na něj události staré desítky let dopadly: „Bylo zjevné, že ho to hluboce poznamenalo a stopy si nese dodnes. Pocit podvodu i zrady a psychologické břemeno, kdy se dotyční snažili sladit své dvě identity a loajalitu k rodině a ke svému poslání – to v drtivé většině případů vyústilo ve skutečně hrozné rodinné situace.“

Nejde přitom o jedinou československou stopu, kterou Walkerova nová kniha popisuje. Pozoruhodnou kapitolu celého programu ilegálů totiž představuje také Operace Pokrok, kterou KGB rozvinula v době pražského jara v roce 1968. V čele tajné služby tehdy čerstvě stál pozdější sovětský vůdce Jurij Andropov, který se podle britského novináře obával spoléhat se jen na informace o vývoji v Československu tak, jak mu je předkládali „klasičtí“ agenti KGB.

Andropov tak prý zvolil jako řešení vyslat větší počet ilegálů. A to takových, kteří už působili v západních zemích nebo s tím měli svou zkušenost. Po infiltraci do prostředí třeba v Západním Berlíně nebo ve Finsku poté podle Walkera s touto západní identitou přiletěli do Prahy, kde dostali za úkol například dostat se do blízkosti předních postav kulturního a intelektuálního života v Československu, kde se tehdy začaly dávat do pohybu reformní proudy.

„Šlo o novináře, vědce, studentské vůdce. Ilegálové je měli vyhledat, představit se jim jako přátelští podporovatelé ze Západu, možná dokonce naznačit, že jsou napojeni na západní zpravodajské služby a zajímalo by je dozvědět se víc o tom, jaké aktivity dotyční provozují, a případně jim pomoci. O plánech členů reformního křídla potom ilegálové posílali zprávy do Moskvy,“ popisuje Shaun Walker s tím, že ačkoliv KGB nebo její nástupkyně SVR tuto operaci nikdy nepřiznaly, mnohé odhalují už zmíněné Mitrochinovy archivy.

Britskému novináři se ale také podařilo vyzpovídat špiona, kterého KGB vyslala coby ilegála do Československa na začátku normalizace.

V podcastu 5:59 se dozvíte více o tom, jak mělo vypadat působení sovětského ilegála v Československu krátce po invazi vojsk Varšavské smlouvy z roku 1968 nebo jaké důvody může mít ruský režim k udržování programu ilegálů i v současnosti. Poslechněte si v přehrávači v úvodu článku.