Evropa se pouští do boje o vzácné suroviny. Jenže jinak než Čína, Rusko i Trump

Článek si také můžete poslechnout v audioverzi.

„Samozřejmě chceme mít spolupráci ohledně našich kritických nerostných surovin s podobně smýšlejícími zeměmi. Evropská unie je dobrý partner, máme je rádi.“

To jsou slova grónské ministryně zahraničních věcí Vivian Motzfeldtové z rozhovoru, který poskytla bruselskému serveru Politico během návštěvy unijního hlavního města. V Bruselu se zúčastnila řady bilaterálních schůzek s předními postavami společenství včetně Kajy Kallasové, vysoké představitelky Unie pro zahraniční věci a bezpečnostní politiku.

„Máme volný trh, do EU můžeme vyvážet bez jakýchkoli dodatečných nákladů, ale zde chceme naši spolupráci rozšířit. Už nebude založená převážně jen na rybolovu. Doplníme ji o oblast kriticky důležitých nerostných surovin a energetiky,“ řekla politička sociálně-demokratické strany Siumut, která do exekutivní funkce nastoupila po březnových volbách. „Grónsko má to, co zbytek světa - země smýšlející podobně jako my - potřebuje. Zelenější budoucnost a obnovitelnou energii,“ dodala.

Výroky Motzfeldtové ukazují dvě věci - že nerostné bohatství je v současné době vzhledem k potřebám průmyslu moderních technologií velmi důležitým artiklem mezinárodního obchodu a také, že Evropa zdaleka nestojí stranou. A nejde zdaleka jen o Grónsko.

Nicméně ještě chvíli u něj zůstaňme. Bohatství největšího ostrova světa, který administrativně spadá pod Dánsko, jednoho z členů sedmadvacítky, sice není ještě zcela přesně prozkoumané, ale odborníci se shodnou, že je nesmírné. Tak nesmírné, že upoutalo pozornost amerického prezidenta Donalda Trumpa. Ten po svém druhém nástupu do úřadu letos v lednu opakovaně ukázal, že zisk ostrova má na seznamu priorit vysoko.

„Pro účely národní bezpečnosti a svobody na celém světě se Spojené státy americké domnívají, že vlastnictví a kontrola Grónska jsou naprostou nutností,“ napsal republikán loni 22. prosince v příspěvku na jím vlastněné sociální síti Truth Social. V novém roce na ostrov vyslal svého nejstaršího syna Donalda Trumpa juniora a dodal, že bude-li to nezbytné, USA jsou ochotné vyvinout k získání strategicky významné země i vojenský tlak.

Grónsko totiž - kromě toho, že představuje strategickou bránu do Arktidy - ukrývá pod miliardami tun ledu asi 40 z 50 kritických nerostných surovin, které USA považují za životně důležité pro svou národní bezpečnost. Včetně sedmnácti prvků vzácných zemin, jejichž role v moderní ekonomice v budoucnu jenom poroste.

Nejnovější hi-tech zařízení - od produktů každodenního civilního užití, jako jsou telefony nebo baterie, až po vysoce specializované vojenské mechanismy včetně stíhaček F-35, bezpilotních letounů a jaderných ponorek - se totiž bez těchto prvků neobejdou. Nahradit je jinými navíc často nejde – a když, tak jen za cenu neúměrných nákladů.

V kontrole těchto zdrojů však vede Čína a Trump tak dál tlačí na pilu kolem Grónska. Každá další zpráva je však spíš jen víc a víc znepokojující. Investigativci amerického deníku Wall Street Journal na začátku května zjistili, že americké zpravodajské služby dostaly pokyn shromažďovat informace o ostrově.

„Jakmile začnete mluvit o vojenské okupaci, je to určitě hrozba,“ odpověděla ve zmíněném rozhovoru Motzfeldtová na otázku, zda Trumpovo šavlování představuje pro Grónsko reálné nebezpečí. „My si už dlouho přejeme větší spolupráci se Spojenými státy. Nicméně na úplně jiné rétorice, na spolehlivém způsobu.“

Mezi řádky tím naznačila, co je v závodu o nerostné suroviny naopak největší výhodou starého kontinentu. Respekt.

Žijeme v multipolárním světě, kde mezi sebou několik států (či nadstátních entit, jako je tomu u Evropské unie) soupeří o vliv, pro jehož dosažení je strategická kontrola zdrojů naprosto nezbytná. A v porovnání s komunistickou Čínou, diktátorským Ruskem, ale i trumpovskými Spojenými státy, jejichž zahraniční politiku lze jedním slovem označit jako nepředvídatelnou, Evropa působí jako spolehlivý a transparentní partner, který ctí demokratické hodnoty a lidská práva všude na světě.

To už o USA říct nejde. Nedávná zpráva respektované nevládní mezinárodní organizace Amnesty International zhodnotila prvních sto dnů Donalda Trumpa v úřadu a jeho útoky na domácí i mezinárodní lidská práva následovně: „Od potlačování disentu přes démonizaci a útoky na přistěhovalce až po ústup od mnohostranných orgánů, které chrání lidská práva po celém světě, Trumpova administrativa systematicky narušuje ochranu lidských práv, podporuje atmosféru strachu a rozdělení a podkopává právní stát.“

To se propisuje i do mezinárodních vztahů. O Grónsku už byla řeč, ale rovnou můžeme přidat další příklad - Jihoafrickou republiku.

Již v únoru staronový americký prezident podepsal exekutivní příkaz, kterým zastavil veškerou zahraniční pomoc této zemi, a společně s tím zastavil i mezinárodní pomoc USAID, která vedle humanitární činnosti budovala i americké přeshraniční vazby. Vůbec nejkritizovanější je však Trumpův program „Mission South Africa“, jenž uděluje status uprchlíka Jihoafričanům bílé barvy pleti, kteří v zemi tvoří asi sedm procent obyvatelstva. Administrativa krok odůvodnila tvrzeními o systémovém násilí a rasové diskriminaci vůči bílým farmářům, zejména v souvislosti s politikou pozemkové reformy.

Podle jihoafrických představitelů i lidskoprávních organizací tento krok - navíc podložený lživými výroky - zcela postrádá úctu. Pozice USA tak v zemi oslabila. Prezident Cyril Ramaphosa sice minulou středu přiletěl urovnat vztahy přímo do Bílého domu, nicméně Trump opět hovořil o genocidě bílých farmářů. Partnerství je tak dál napjaté a rozhodně se nezdá pravděpodobné, že by Spojeným státům nabídl nějakou hlubší spolupráci.

Celý africký kontinent je přitom v otázce dobývání kritických nerostů naprosto klíčový. Podle různých geologických odhadů je zásobárnou asi jedné třetiny světových nerostných zdrojů, a tím pádem je patrně nejvýznamnějším světovým kolbištěm, kde se střetávají zájmy všech čtyř velmocí - USA, Číny, Ruska i Evropské unie.

I do samotné Jižní Afriky tak začínají proudit investice Bruselu. Předsedkyně Evropské komise Ursula von der Leyenová na březnové návštěvě Kapského města oznámila investiční balíček v hodnotě 4,7 miliardy eur (asi 120 miliard korun) prostřednictvím programu Global Gateway, který je odpovědí EU na čínskou iniciativu Belt and Road (někdy též Nová hedvábná stezka) a jež je od loňského roku součástí agendy českého eurokomisaře Jozefa Síkely.

Prezident Ramaphosa uvedl, že kombinace evropských veřejných a soukromých financí bude zčásti určena na zpracování kritických surovin. Von der Leyenová zdůraznila, že značná část výrobního procesu a následná „přidaná hodnota“ by měla zůstat v Jihoafrické republice - což je princip, který EU využívá k posílení své surovinové diplomacie.

Taktikou Unie je dodržování tzv. standardů udržitelného investování označovaných zkratkou ESG (environmental, social and governance standards). Jde o klíčový institut pro zmírnění negativních dopadů těžby, zejména na komunity a životní prostředí v těsné blízkosti dolů. Tyto standardy tak Brusel uplatňuje i v řadě dalších zemích, s nimiž v posledních letech podepsal strategická partnerství s cílem rozvíjet udržitelné řetězce.

Jsou mezi nimi třeba Demokratická republika Kongo, Namibie, Rwanda nebo Zambie. Smlouvy se týkají nejen prvků vzácných zemin, ale třeba i zeleného vodíku, který je součástí přechodu starého kontinentu na zelenou energii coby způsob snižování závislosti na ruských energetických surovinách.

Evropští lídři věří, že vysoké standardy jsou pro ostatní země atraktivní, jelikož zaručují šetrnost a respekt k místním kulturám.

To potvrzují i autoři květnové analýzy o evropských těžebních snahách v Africe pro uznávaný think tank European Council on Foreign Relations Sarah Loganová a Theophilus Acheampong. Podle jejich závěrů to určitě může být výhodou Evropy, ačkoli současně - jakožto i kdokoli jiný - zaostává za Čínou.

Komunistická velmoc více zdůrazňuje jiné politické priority jako vytváření pracovních míst, industrializaci a rozvoj infrastruktury. Povinnost dodržování vysokých evropských standardů respektu vůči místním komunitám a životnímu prostředí je navíc nákladná a může částečně odrazovat soukromé investory.

To jsou podle Acheamponga věci, kde starý kontinent ještě čeká hodně práce. Nicméně jako doplněk mohou ESG podle něj představovat cennou přidanou hodnotu. „EU se může odlišit jako partner tím, že bude prosazovat přísnější uplatňování environmentálních, sociálních a správních zásad, na rozdíl od nižších standardů, které obecně stanovují geopolitičtí rivalové,“ věří docent Centra pro výzkum energetické ekonomiky a financí na Univerzitě v Aberdeenu ve Skotsku.

Závazky EU v oblasti práv pracovníků a životního prostředí navíc v kombinaci s reflexí své koloniální minulosti znamenají, že blok má povinnost sledovat a prosazovat tato práva ve svých vnějších vztazích. „Na rozdíl od zdokumentovaných a údajných případů porušování práv pracovníků a napětí v dolech provozovaných společnostmi spojenými s jinými zeměmi,“ upozorňuje Acheampong.

Pokud Evropa skutečně doplní svoji surovinovou politiku o další aspekty, může mít díky svým standardům značnou konkurenční výhodu.

Brusel si rozhodně uvědomuje, jak důležité je v surovinovém boji uspět a rozšiřuje své působení. Na dubnovém summitu v uzbeckém Samarkandu ústy předsedkyně von der Leyenové oznámil další oblast investic - Střední Asii, kde jsou dlouhodobě silně etablované Rusko a Čína.

Brusel do pětice zemí - Kazachstánu, Kyrgyzstánu, Tádžikistánu, Turkmenistánu a Uzbekistánu - uvolnil z programu Global Getaway 12 miliard eur, v přepočtu na koruny asi 300 miliard.

Diplomatka Kaja Kallasová pak upozornila, že „Evropská unie nabízí partnerství bez podmínek, respektuje suverenitu středoasijských zemí a nabízí technologickou, vzdělávací a infrastrukturní podporu“.

Podle Helene Thibaultové z Nazarbayevovy univerzity sídlící v kazašské Astaně je partnerství bez podmínek skutečně zajímavou výhodou. „Evropa sice v ruce příliš karet nemá, jelikož Rusko a Čína jsou zde velmi dobře ekonomicky i politicky integrované, v tomto však EU drží trumf,“ všímá si politoložka a odbornice na mezinárodní vztahy.

„Její výhodou je, že partnerství s ní nabízí méně omezení a podmínek než partnerství s Moskvou nebo Pekingem. Její investice totiž nepřichází se sadou politických podmínek nebo predátorských praktik, jak je tomu zejména s investicemi čínskými,“ uvedla profesorka pro nedávnou analýzu Seznam Zpráv.

Ursula von der Leyenová v Samarkandu slíbila, že Evropa pomůže s rozvojem místních zpracovatelských kapacit. Podle výzkumné pracovnice z Astany by to měla být rajská hudba pro středoasijské uši. „Myslím, že jen velmi málo lidí si přeje, aby se situace opakovala tak jako v případě ropy a zemního plynu,“ řekla. „V tom smyslu, že (kritické minerály) přinesou mnoho investic bez reálného rozvoje regionu.“

U ropy i plynu, na něž je Středí Asie bohatá, si totiž všech pět tamních zemí ve větší či menší míře zažilo to, čemu se někdy říká „prokletí zdrojů“ nebo „paradox hojnosti“.

Tyto termíny označují stav, kdy země bohaté na přírodní zdroje v dlouhodobém hledisku kvůli závislosti na těchto příjmech, slabým institucím, sociálním nerovnostem a špatnému rozvoji komunit vykazují slabší ekonomický růst než na zdroje méně bohaté země.

Evropské peníze by mohly tento paradox obejít a starému kontinentu zároveň zajistit velmi důležité suroviny.

Cesta to samozřejmě nebude vůbec jednoduchá. Brusel bojuje proti silným hráčům a minimálně za Čínou už nyní zcela jasně zaostává. Běží se navíc tzv. na dlouhou trať, a do závodu tak budou muset padnout další multimiliardové investice. Například ve Střední Asii zejména do infrastruktury v podobě tzv. Středního koridoru, který přes Kaspické moře, Jižní Kavkaz a Černé moře obchází Rusko. Odhad Evropské banky pro obnovu a rozvoj z roku 2024 tvrdí, že jenom infrastruktura tohoto koridoru potřebuje modernizaci ve výši 18,5 miliardy eur.

Evropa nicméně ukazuje, že hodlá být ve hře aktivní. A co víc - její taktika, tolik odlišná od ostatních rivalů, může znamenat rozhodující výhodu.