Ze štědrého bankéře vymahačem: Čína si jde k chudým pro obří dluh

Analýzu si také můžete poslechnout v audioverzi.

Strategie Going Global, v transkripci z čínštiny Coučchučchü Čanlüe. V březnu 2000 ji oficiálně vyhlásil tehdejší čínský prezident Ťiang Ce-min. Znamenala zásadní posun komunistické a dříve i značně izolacionistické země směrem k aktivnímu přístupu k podpoře čínských podniků při investování v zahraničí.

Koncepce měla několik hlavních motivů. Hlavním však zcela bezpochyby byla naléhavá potřeba zajistit si přístup k přírodním zdrojům, které by poháněly rychle se rozvíjející čínskou ekonomiku. Aby čínská vláda povzbudila podniky k internacionalizaci, zavedla řadu podpůrných opatření. Ta zahrnovala finanční pomoc podnikům, které se vydávají do zahraničí, slevy na vývozní dani na podporu pronikání na zahraniční trhy a poradenství pro zahraniční investice, zejména ve strategicky důležitých odvětvích a prioritních regionech.

O čtvrt století později lze tvrdit, že tohle strategické směřování se Číně vyplatilo. Peking v souboji o vliv ve světě hraje prim. Přes své monstrózní investiční projekty si kupuje přízeň států zejména globálního jihu – rozvojových států, pro něž jsou peníze ze zahraničí v podstatě nutností.

Do největšího infrastrukturního projektu na světě – iniciativy Pás a cesta (Belt and Road) známého spíše pod označením Nová Hedvábná stezka - se od roku 2013, kdy jej prezident Si Ťin-pching oficiálně oznámil, připojilo více než 140 zemí. Čínské společnosti a banky tak budují po celém světě elektrárny, železnice, dálnice, přístavy, továrny, telekomunikační infrastrukturu a mnoho dalšího.

Bilaterální půjčky už dnes dosahují obrovského objemu. Oficiální zdroje hovoří zhruba o bilionu dolarů, jiné zdroje pak dokonce o půl druhém bilionu. Jinými slovy tak Čína do světa napumpovala celý jeden roční hrubý domácí produkt Turecka.

Výměnou za to si komunistická země pojišťuje přesně to, co si vytyčila jako hlavní cíl před pětadvaceti lety. Drží ve světě velký vliv – politický i materiální. Byla prozíravá a pochopila, na čem bude stát světové hospodářství a mezinárodní vztahy budoucnosti. Ovládla drtivou většinu zdrojů prvků vzácných zemin různě po světě a vytvořila kapacity na jejich zpracování. Díky těmto strategickým surovinám drží velmi silné karty i v celní válce proti Donaldu Trumpovi v čele Spojených států – hlavního čínského rivala.

Čínská úvěrová mašinerie je zdá se k nezastavení. V jistý moment se však z bohatého investora a bankéře stává vymahač dluhů. A ten moment přichází letos.

Odhaduje se, že osm desetin čínského portfolia zahraničních úvěrů podporuje země ve finančních potížích. Peking tak stojí před dilematem: přísné vymáhání peněz od takových partnerů by mohlo rozházet strategické mezinárodní vztahy, jenže zpomalující čínská ekonomika zároveň peníze potřebuje doma.

„Peking čelí rostoucímu diplomatickému tlaku, aby restrukturalizoval neudržitelný dluh, i rostoucímu domácímu tlaku na vymáhání nesplacených dluhů, zejména od svých kvaziobchodních institucí,“ komentuje ekonom Riley Duke z australského think-tanku Lowy Institute.

Vědecký pracovník nedávno publikoval výzkum, podle nějž bude v letošním roce přibližně 75 nejchudších a nejzranitelnějších zemí světa splácet Číně „rekordně vysoké dluhy“ v celkové výši 22 miliard dolarů, a to v důsledku vrcholů nových úvěrových závazků přijatých v letech 2012 až 2018.

Lowyho institut s odkazem na data Světové banky uvedl, že Čína je největším zdrojem dvoustranné dluhové služby pro rozvojové země a v roce 2025 na ni připadá více než 30 % všech těchto plateb. Za posledních 50 let žádný z bilaterálních věřitelů nebyl zodpovědný za tak velký podíl dluhové služby rozvojových zemí.

Pozice Číny v oblasti čistých půjček se změnila z pozice čistého poskytovatele financí - kdy půjčuje více, než dostává na splátkách – na pozici čistého vymahače, kdy splátky nyní převyšují výplaty půjček.

Soustředění Číny navíc podle analýzy mnohem víc přechází na menší počet zemí, s nimiž se partnerství ukazuje jako výhodnější. Strategicky také nejvíc peněz posílá do zemí, s nimiž sousedí. „Většina z nich získala od roku 2019 nové čínské úvěrové závazky a dohromady představují čtvrtinu všech vyplacených úvěrů od začátku útlumu čínského úvěrování v roce 2018,“ vysvětluje Duke.

Další rozvojové ekonomiky, které jsou vývozci kritických nerostů nebo bateriových kovů, jako je Argentina, Brazílie, Indonésie a Demokratická republika Kongo, obdržely podle průzkumu více než 8 miliard amerických dolarů v rámci výplat, což představuje 36 % celkového objemu čínských úvěrů v roce 2023. Jiné země by tak měly mnohem více vracet než dostávat.

To může ukončit éru, kdy byly komunistické úvěry výhodné pro takřka celý globální jih, který v posledních letech díky Číně zažil překotný infrastrukturní rozvoj.

Kromě toho, že společně s rozvojem infrastruktury peníze významně posilovaly možnosti průmyslové výroby pro domácí spotřebu i export v cílových zemích, vytvářely rovněž značný počet pracovních míst – ač často značně nízkokvalifikovaných – pro místní komunity. To vše se projevovalo i na výsledném hospodářském růstu.

Čína hraje klíčovou roli ve celosvětové diskusi o dluhové krizi. Některé země jsou jí zavázány skutečně vrchovatě. Například Srí Lanka dluží komunistické zemi téměř polovinu svého dluhu. Čísla navíc mohou často mást, jelikož některé země sice nemají tak výrazný dluh, ten je však kompenzován výhodnými obchody. To ukazuje například Ghana, kde na na Čínu spadají jen 3 procenta zahraničního dluhu, nicméně závazky jsou vykoupeny výhodnými dodávkami přírodních zdrojů, jako je bauxit, ale třeba také kakao.

Celá řada odborníků tak věří, že situace zdaleka není růžová. V souvislosti s Čínou se často hovoří o tzv. diplomacii dluhových pastí, které má Peking různě po světě stavět.

Představme si to na příkladu. Poprvé se o tomto mechanismu začalo hovořit v roce 2017 v souvislosti s mezinárodním přístavem Hambantota na jižním pobřeží Srí Lanky v Indickém oceánu.

Čína poskytla půjčky na jeho výstavbu, a když měla vláda ostrovní země v Colombu problémy se splácením, Peking jej v roce 2017 skrze vládou ovládané společnosti China Merchants Group převzal do pronájmu na příštích 99 let. Podle mnohých kritiků Číny velmi výhodného. Ti rovněž upozorňují i na to, že smlouvy jsou často velmi netransparentní a k podobným případům tak za oponou dochází mnohem častěji. V této souvislosti se pak hovoří zejména o Pákistánu nebo Laosu.

Peking se pochopitelně nařčením brání.

„Existují jen omezené důkazy, které naznačují, že právě toto bylo účelem prudkého nárůstu úvěrů v rámci iniciativy Pásmo a stezka,“ uznává i Duke. „Je nicméně zřejmé, že čínské půjčky byly hnací silou problémů s udržitelností dluhu v mnoha zemích po celém světě, což dokládá role Číny jako největšího dvoustranného věřitele v mnoha nedávných případech dluhových potíží,“ uvádí.

Splátky dluhové služby jsou významným zdrojem vládních příjmů Číny, jejíž ekonomika v posledních měsících značně zpomaluje. Proto je Čína opatrná, aby nevytvořila precedent pro velkorysou a přímočarou restrukturalizaci dluhu, protože by to mohlo otevřít dveře k sériovému nesplácení dvoustranných dluhů, což by dále zhoršilo hospodářské tlaky. Vzhledem k těmto otázkám Čína jako strategický věřitel s menší ochotou ke ztrátám obvykle dává přednost dlouhým odkladům splátek dluhu a brání se jakémukoli snížení nesplacené jistiny.

Taková je třeba zkušenost Zambie. Na základě dohody s Čínou bude jihoafrická země platit úrokové sazby až do roku 2037 na úrovni jednoho procenta a splatnost bilaterálního dluhu ve výši 6,3 miliardy dolarů se posune až do roku 2043, což představuje průměrné prodloužení o více než 12 let.

„Čína i nadále jednoznačně upřednostňuje vyhýbání se ztrátám u svých státních, polostátních a komerčních věřitelů. Vnitřní demotivační faktory, jako jsou obavy o dobrou pověst mezi úvěrovými pracovníky, nadále brzdí ochotu schvalovat odpuštění dluhů,“ vysvětluje Duke. „Tamní úvěrové instituce, zejména kvaziobchodní, čelí rostoucímu tlaku na vymáhání nesplacených dluhů,“ dodává s tím, že zatím není jasné, jakým způsobem posun Číny do pozice hlavního vymahače dluhů ovlivní její pověst v rámci působení ve státech globálního jihu. „Zkušenosti vysoce zadlužených afrických států naznačují, že mnohé vlády váhají, zda se mají rozhoupat a riskovat ztrátu přístupu k budoucímu čínskému financování, obchodu a investičním příležitostem.“

To se může zdát jako jistý prostor pro další investory. Nad rámec dluhů totiž stále na globálním jihu zůstává to hlavní - obrovské příležitosti zejména v podobě nerostného bohatství. V poslední době se na tomto trhu snaží uplatnit i Evropa.

Nahrávají jí potenciálně i další problémy Číny. Nedostatečná transparentnost projektových dohod, podmínek financování a procesů zadávání veřejných zakázek – spolu s obavami ohledně správy věcí veřejných a korupce jak v Číně, tak v přijímajících zemích – představují významné výzvy pro spravedlivou a udržitelnou realizaci Nové Hedvábné stezky i dalších investičních projektů.

Řada dílčích projektů rovněž čelí kritice za negativní environmentální a sociální dopady, včetně odlesňování, ničení přírodních stanovišť, znečišťování vody, vysídlování místních komunit a nedostatečné kompenzace i malá pozornost věnovaná bezpečnostním opatřením. V konečném důsledku to znamená negativní důsledky v podobě zvýšení nerovnosti a vyloučení komunit z materiálních výhod.