Sudety brzy literárně vytěžíme. Nová kniha s nimi ale pracuje šetrně

Recenzi si také můžete poslechnout v audioverzi.

Sudety. Máloco v současné české literatuře představuje jasnější recept na bestseller. Rodinné kroniky, detektivky, pečlivě vyrešeršované románové ságy, ale také horory zasazené do pohraničí se pravidelně usazují v žebříčku nejprodávanějších knih. Své o tom ví Kateřina Tučková, Leoš Kyša, Petra Klabouchová i mnoho dalších spisovatelů.

Deset z nich nyní spojilo síly v antologii s nepřekvapivým názvem Sudety: Ztracený ráj. Kniha, kterou vydalo nakladatelství Host, se ihned dostala mezi komerčně nejúspěšnější tituly v Česku. Výpravná publikace na papíru s vysokou gramáží a všudypřítomnými ilustracemi působí jako sebevědomá sázka na jistotu v rámci spolehlivého trendu. Není to přitom tak dávno, kdy literatura o Sudetech stála na okraji zájmu. Ba co víc, téma historie česko-německého pohraničí dokázalo ještě v minulé dekádě přispět k porážce v prezidentských volbách.

„To, co jsme v roce 1945 spáchali, by dnes bylo odsouzeno jako hrubé porušení lidských práv. Asi by se tehdejší vláda včetně prezidenta Beneše ocitla v Haagu,“ řekl roku 2013 kandidát v historicky první přímé prezidentské volbě Karel Schwarzenberg z TOP 09. Podle pozdějších analýz právě rozdílný postoj k Sudetům do značné míry pomohl k vítězství Miloši Zemanovi.

Kdyby se nynější publikace objevila o dekádu dřív, možná by tedy vyvolala bouřlivější reakce. Jestli je pro deset povídek z knihy něco typické, pak to, že v nich Češi i Němci dostávají stejný díl prostoru i vypravěčské empatie. Příběhy situované do meziválečné doby líčí první lásky, komplikované budování nové republiky i vraždu, ke které člověka dožene strach z vykořenění.

Vina se tu přelévá z jedné postavy na druhou, nehledě na původ. Ale stejně to platí i pro lásku. Češi a Němci se v povídkách důvěrně znají, zamilovávají nebo zažívají vzájemné odcizení. Někdy to provází vztek, někdy frustrace - jako když se přátelé náhle ocitají na opačných stranách válečné fronty nebo politických hodnot. To vše na pozadí dospívání a léta při brigádě v lázeňské restauraci, v předválečném Ústí nebo v případě závěrečné povídky Kateřiny Tučkové, Čas raků, začátkem 90. let na ostrově uprostřed Novomlýnské přehrady. Po zatopené vsi Mušov tu zbyl jen kostel. Trčí z roviny vody jako vzpomínka, jíž nejde potlačit.

„Někde jsem četla, že věci, které se společnost snaží silně vytěsnit a vytlačit, jsou jako míč, který čím víc stlačíte pod vodu, o to víc pak vyskočí. Přesně takhle přede mnou to téma vyskočilo,“ vzpomínala Kateřina Tučková v podcastu Kulturák na dobu, kdy se před ní poprvé otevřela historie - a s ní nápad na román, který dodnes patří mezi ustavující knihy literatury z pohraničí. Vyhnání Gerty Schnirch obývá zdejší kulturní povědomí ještě šestnáct let po vydání, o čemž svědčí i čerstvě ohlášená premiéra dvoudílné televizní adaptace. Diváci ji uvidí na podzim.

Tučková se s příběhem násilného odsunu sudetských Němců setkala chvíli poté, co se při studiích zkraje nového tisíciletí přestěhovala do vyloučené brněnské čtvrti, které místní neřeknou jinak než Bronx. Ptala se tehdy sama sebe, proč se lokalita plná kdysi prosperujících fabrik tak změnila. Propátrala se až k masovému hrobu v Pohořelicích, kde skončilo mnoho dávných obyvatel čtvrti. Šlo o sudetské Němce, po válce donucené k takzvanému pochodu smrti.

„Skutečnost, že třicet kilometrů za Brnem je hromadný hrob, kde leží na tisíc žen, dětí a starých lidí, mě absolutně šokovala,“ svěřila se spisovatelka, která se potlačovanému traumatu postupně přiblížila téměř na dosah ruky. „Ve chvíli, kdy jsem zjistila, že v domě, do kterého jsem se nastěhovala, kdysi žila jedenadvacetiletá dívka s půlročním dítětem, tedy stejně stará jako já, jsem si ji začala představovat v ulicích. A už jsem nemohla přestat,“ popsala Tučková osudové setkání s hrdinkou svého románu.

Vyhnání Gerty Schnirch nebyla první kniha, která v tuzemské literatuře nového tisíciletí otevřela pečlivě zakonzervované česko-německé trauma. V roce 2006 zarezonoval románový debut Radky Denemarkové Peníze od Hitlera, jenž nekompromisně vyzýval k odpovědnosti Čechů za osudy lidí, jako byla protagonistka prózy, sudetská Němka Gita Lauschmannová. Přeživší koncentračního tábora, která se po válce a následném odsunu neměla kam vrátit.

Dnes oblíbený trend kulturního mapování Sudet ale možná má své nepravděpodobné počátky ještě o pár let dřív. U komiksu Alois Nebel dvojice Jaroslav Rudiš & Jaromír 99 vyprávějícím o nádražákovi, jenž při cestách jesenickým pohraničím „občas vidí v mlze to, co jiní nevidí“.

Právě Jaromír Švejdík, výtvarník a hudebník pocházející z Jeseníku, přišel také s nápadem na vznik antologie Sudety: Ztracený ráj. Původně měla být souborem ilustrací s výtvarníkovým typickým rukopisem, připomínajícím grafiky zapomenuté mezi pozůstalostí kdesi na půdách pohraničních domů. Výjevy ze zalesněné krajiny, siluety postav tancujících na bále před hospodou, která dávno nestojí.

„Měl jsem dlouho chuť dělat obrázky z celých Sudet, z celého toho prstenu. Chtěl jsem to jít původně pěšky, že si vezmu tužku a papír a budu to skicovat, měl jsem ideu rekonstruovat vesnice,“ vzpomíná Jaromír 99. S nápadem se pak u piva svěřil Jakubovi Šilhavíkovi z nakladatelství Host, podobně jako se kdysi v hospodě U Vystřelenýho oka dohodl s Jaroslavem Rudišem, že spolu odvypráví příběhy nádražáka Aloise Nebela. Teď, s Šilhavíkem, nápad na album ilustrací přerostl v antologii povídek.

„Uvědomil jsem si, jak lehce se v tomhle světě může stát to, co se stalo,“ vysvětluje Švejdík, „že může zmizet celá jedna kultura, která se tu vyvíjela několik set let“. O Sudetech mluví jako o místě, na němž se pořád odráží lakota, snaha vytěžit z místa všechno, co se dá. „Mají se tu stavět větrné parky, ve Zlatých horách chtějí těžit zlato, čímž se může otrávit voda. Nic to nepřinese, jen ekologickou zátěž,“ myslí si umělec, který se osudem rodného kraje v Jesnicku zabývá od začátku 90. let. Nejen v ilustracích, ale také v hudebních textech. Jeho kapela Priessnitz vyvolává duchy česko-německého pohraničí už od roku 1993, kdy vydala album Freiwaldau. „Tenkrát jsem dělal v kotelně. Starší kotelník říkal - proč ty německé názvy desek? Už tenkrát jsme naráželi,“ vzpomíná Švejdík.

Od té doby se hodně změnilo, ale Sudety zůstávají krajem, který by mohl nést heslo: vytěžit a zmizet. Možná se to projevuje už i v literatuře. Nedávný román Úlice spisovatelky Jakuby Katalpy vypráví o osudech tří mladých žen, jež vykolejí válka. A nenabízí o moc víc než sérii scén plných násilí a zmaru.

Ještě tu nejde o komerční těžbu traumat. Příběhy jako ten z Úlic ale brzy mohou vést k tomu, že se Sudety opět rychle vyprázdní, nebo na sebe naopak nabalí další nános mýtů a stereotypních představ.

„V Sudetech pořád prší, střílí se, válčí se tu,“ popisuje zjednodušené fantazie o periferii země Jaromír Švejdík. „Já si Jeseníky takhle nepředstavuju. Tady byla bohatá města. Lidé si tu uměli poradit.“ Výtvarník chtěl ukázat Sudety jako živoucí místo, o jehož budoucnosti se teprve rozhoduje. Často v nenápadných okamžicích.

Podceněná povětrnostní situace při skupinovém pochodu s paseckými dětmi ze školy. Náhodné setkání mladého Prokeše se statnou Grétou na brigádě Okrašlovacího spolku česko-německého ve Znojmě. Pokácená jabloň, symbol vzpomínek na dětství válečného veterána Weismanna, která ho definitivně přesvědčí, že se sousedem Mandlem je třeba skoncovat.

Příběh o vykořeněném veteránovi do antologie připravila Jakuba Katalpa. A ačkoli se v něm podobně jako v Úlicích nakonec otevírá prostor násilí, působí mnohem subtilněji, uvěřitelněji a emotivněji než nedávný román. To samé platí i pro zbylých devět příběhů v knize Sudety: Ztracený ráj. Co do stylistické zručnosti nebo osobitosti se mezi sebou liší jen mírně. A ve všech nakonec vítězí empatie nad senzací.

Jeden z nejsilnějších obrazů přichází na konci. Hugo Hartmann, hrdina povídky Kateřiny Tučkové, se v devadesátých letech vrací do rodného Mušova. Aby se mohl dostat k vlastní minulosti, musí se nalodit a vyrazit po řece Dyji – německy Thaye – směrem k opuštěnému ostrovu na novomlýnské přehradě. Když pod sebou poprvé po letech ucítí tělo vody, Hartmann strne.

Sudety: Ztracený ráj staví ostrůvky na hladině zapomenutých dějin. A při čtení se to pod vámi občas zhoupne.