Češi opuštění elitami. V krizích reagují stejně, i když vládne Fiala či Babiš

Nošení roušek, očkování proti covidu nebo pomoc Ukrajině. Různá témata, která vyvolávají překvapivě podobné hádky. V online diskusích se u nich opakuje pocit, že „obyčejní lidé“ zůstávají opuštění elitami, silná nedůvěra v média i dělení společnosti na „my a oni“.

Ukázal to výzkum Martiny Novotné z Fakulty sociálních studií Masarykovy univerzity a Lenky Vochocové z Fakulty sociálních věd Univerzity Karlovy. Odbornice v něm analyzovaly komentáře na sociálních sítích během pandemie covidu-19 a po ruské invazi na Ukrajinu.

„Nejviditelnější obsah může ovlivňovat názory lidí, kteří jej sledují, ale rozhodně nereprezentuje náladu celé společnosti – do diskusí se totiž aktivně zapojuje jen zlomek lidí,“ upozorňuje Martina Novotná.

V rozhovoru vysvětluje, proč jsou tyto vzorce nebezpečné, i jak jim nepodléhat. Zjištění výzkumnic by v budoucnu mohlo sloužit i jako podklad pro strategickou komunikaci státu.

S nadsázkou říkáte, že jste se zaměřili na to, co mají společného spory o roušky během covidu a hádky o pomoc Ukrajině. Na co jste přišli?

Napříč těmito dvěma krizemi – zdravotní a bezpečnostní – se v diskusích na facebooku objevují opakující se narativy. Obě krize spouštějí určité sociálně-ekonomické nejistoty, které navíc zesilují. Zaměřovali jsme se na dvě období u každé krize – na její začátek a na stav po roce trvání. Chtěli jsme zjistit, zda se diskuse proměňují, což se potvrdilo.

Jak?

Zatímco u covidu převládala počáteční solidarita, u války na Ukrajině se hned od začátku prosazoval kritický tón vůči vládě a politickým aktérům. Fáze solidarity nebo pochopení pro kroky vlády byla výrazně slabší a kritický tón se objevoval intenzivněji. Komentující často zasazovali situaci do kontextu migrační krize.

Frustrace byla spojována s pocitem, že po migrační krizi následoval covid a nyní válka na Ukrajině. Na tento sled událostí ale vždy navazují čtyři opakující se motivy, které jsme popsali.

A je vlastně „jedno“, o jakou krizi jde?

Do určité míry ano. Častý byl pocit, že jsou lidé opuštěni elitami a vládou, tedy vnímání dvojího metru. U covidu se projevoval tím, že politici podle diskutujících nedodržovali stejná pravidla jako běžní občané. V případě války na Ukrajině se objevoval pocit, že pomoc je financována z kapes daňových poplatníků, zatímco političtí představitelé o ní rozhodují, aniž by se jich důsledky osobně dotýkaly.

Podobně fungoval i druhý narativ, který zdůrazňuje, že bychom se jako Češi neměli vměšovat do cizích záležitostí a měli bychom se starat především o vlastní problémy. Objevoval se důraz na témata lidí bez domova, samoživitelek nebo nemocných dětí, kterým podle diskutujících není poskytována dostatečná pomoc. Tento motiv byl výraznější zejména v souvislosti s válkou na Ukrajině.

Naopak nedůvěra v média a v oficiální informace vlády prostupovala oběma krizemi. V pozdějších fázích se stupňoval důraz na to, že jde o propagandu a kontrolu. Tyto obavy byly často zasazovány do kontextu postkomunistické zkušenosti a citlivosti na omezování svobod.

Rozdíl ale není v tom, jestli je u vlády Babiš, nebo Fiala – kritika je namířená vůči někomu, kdo je „nad námi“.

Ano, to nám přišlo zajímavé. V průběhu sledovaného období se vystřídaly dvě vlády, ale budování rozdělení „my versus oni“ bylo do značné míry odtržené od konkrétních politických preferencí. Spíše šlo o vymezení se vůči společnému nepříteli – vládě obecně, nebo v případě konfliktu na Ukrajině také uprchlíkům, kteří byli stavěni do opozice vůči „pracujícímu lidu“ v Česku.

Z výzkumů politické komunikace navíc víme, že pokud se u politických aktérů objevují populistické projevy nebo neslušnost, odráží se to i v podobě následných komentářů. Neslušnost pak často plodí další neslušnost a zároveň sbírá více reakcí.

Předpokládám, že jste měla nějaká očekávání, co zjistíte. Překvapilo vás něco?

Záměrně jsme zvolili komerční médium a veřejnoprávní televizi. Překvapením bylo, že jsme mezi komentáři nenarazili na žádné výrazné rozdíly napříč těmito dvěma médii. Může to souviset s tím, že jsme se zaměřovali na nejviditelnější hlasy, ale zároveň to může znamenat, že mezi těmito prostředími rozdíl skutečně není.

Dá se říct, kdo k tomu má největší tendence?

Systematicky jsme nepracovali s charakteristikami jednotlivých diskutujících, ověřování identity by bylo problematické. Z dřívějšího výzkumu ale víme, že do online politických diskusí se o něco častěji zapojují muži, výrazné rozdíly ve vzdělání se neukázaly a lidé ve věku 55+ spíše preferují diskuse tváří v tvář.

Data z reprezentativních šetření, která probíhala na Katedře mediálních studií a žurnalistiky v Brně, zároveň ukazují, že mezi lety 2020 a 2022 v Česku výrazně klesla motivace aktivně se zapojovat do diskusí, přibližně o 19 procent, zatímco počet lidí, kteří diskuse pouze čtou, vzrostl asi o 15 procent.

Nakolik komentáře odpovídají realitě?

Zaměřovali jsme se na komentáře s největším počtem reakcí, tedy na nejviditelnější obsah. Ten má potenciál ovlivňovat názory lidí, kteří jej vidí, ale v žádném případě neodráží většinovou náladu společnosti, protože se do diskusí aktivně zapojuje jen zlomek lidí.

Jaké můžou být jejich dopady?

Mohou vytvářet dojem, že jde o většinový názor ve společnosti. Hlasité názory často zdůrazňují rozdělení na „my versus oni“, což může vést k hlubší polarizaci ve společnosti a v homogenním prostředí bez narušujících pohledů může docházet i k postupné radikalizaci názorů.

Sociální sítě a jejich algoritmy navíc podporují cirkulaci negativního a populisticky laděného obsahu, protože získává více reakcí a má větší šanci stát se virálním. Za zvlášť problematický dopad považuji nedůvěru v média. Pokud by byly tyto vzorce přenositelné i na další krize, například klimatickou nebo imigrační, může v situaci nízké důvěry v oficiální informace docházet k velmi závažným důsledkům, například v případě zdravotní krize, a zároveň se otevírá prostor pro antisystémové aktéry a alternativní zdroje informací.

A snižuje se opravdu důvěra v média? Nebo jsou jen víc slyšet názory, které jsou třeba okrajové?

Na základě výsledků této studie to nelze jednoznačně říct. Platí ale to, co naznačujete – nejde jen o nedůvěru v média, ale i o rozdělení na „my a oni“. Je důležité si uvědomit, že slyšet jsou především hlasité názory a že jsme se zároveň zaměřovali na komentáře s největším počtem reakcí.

To však nijak nesnižuje skutečnost, že tomuto obsahu jsou vystaveni lidé, kteří si jej čtou a mohou si na jeho základě utvářet vlastní názory. Z jiného výzkumu víme, že změna názorů neprobíhá okamžitě. Lidé se spíše postupně seznamují s pohledy ostatních, přičemž tyto obsahy mohou působit i na úrovni podvědomí.

Ve výzkumu si všímáte také toho, že lidé často dávají přednost vlastní zkušenosti před názory expertů. Co jste zjistili?

Projevovalo se to především důrazem na vlastní prožitou zkušenost nebo na „selský rozum“. Týkalo se to například počtu nakažených během covidu nebo představy „správného uprchlíka“, která byla v rozporu s oficiálními informacemi. Pokud měl uprchlík podle jejich vnímání kvalitní oblečení, technologie nebo auto, nesplňoval představu člověka, který pomoc skutečně potřebuje.

Popisujete mnoho problémů, o kterých mluvíme dlouhodobě – nedůvěru v média, v experty, rozdělování společnosti, vymezování se na „my vs. oni“. Je z toho nějaká cesta ven?

Velmi nás potěšil zájem Ministerstva vnitra, konkrétně oddělení strategické komunikace, se kterým jsme diskutovali o využitelnosti našich zjištění. Zmiňovala jsem, že v počátečních fázích krize může existovat období solidarity nebo méně kritického vnímání kroků vlády. To je například pravděpodobně nejvhodnější fáze pro nasazení strategické komunikace, která by reagovala na nejistoty a obavy lidí a snažila se je zmírňovat.

V tom vidíme velký potenciál, nicméně míč je nyní na straně těch, kteří mají strategickou komunikaci na starosti. Je na nich, jakým způsobem do ní zakomponují prvky, které se v těchto příbězích opakovaně objevují a mohou být v budoucnu znovu aktivovány.

A je nějaký způsob, jak by podle vás měli lidé diskuse na sociálních sítích číst, aby jim nepodléhali?

Základním doporučením je uvědomit si, že názory na sociálních sítích, často zatížené emocemi, negativitou až toxickým obsahem, nepředstavují hlas celé společnosti. Doporučením je nenasedat na vlnu kontroverzního obsahu. Ten se rychle šíří a bývá velmi viditelný. Typickým příkladem je sdílení problematického obsahu s cílem upozornit na jeho závadnost, což ale paradoxně může posílit jeho viralitu.

Dalším krokem je ověřovat informace a zdroje. I ti, kteří diskuse jen sledují, by měli čerpat z důvěryhodných médií a využívat nástroje, například rating médií Nadačního fondu nezávislé žurnalistiky, zejména při problematickém obsahu.

Je také rozdíl mezi situací, kdy je účast v diskusi pouze nepříjemná, a situací, kdy obsah překračuje hranice. V prvním případě lze reagovat nebo diskusi opustit. Pokud se však jedná o netolerantní projevy, výhrůžky, rasistické komentáře nebo stereotypy, je namístě tyto obsahy nahlásit a řešit odpovídajícím způsobem.

Co z toho plyne pro samotná média?

Tématu moderace problematického obsahu se budeme věnovat v novém projektu. Debata je zajímavá, protože hranice mezi nesouhlasem, neslušností a netolerancí je často tenká. Jde například o rozdíl mezi vulgárním komentářem a výhrůžkami, které by společnost pravděpodobně považovala za nepřijatelné.

Pokud jde o sociální sítě, odpovědnost za moderaci by měla být především na jejich straně. Víme ale, že například na facebooku došlo ke změnám, které spíše umožňují širší cirkulaci problematického obsahu. Právě proto považuji za důležitou i roli moderátorů u profilů médií na sociálních sítích, kteří by měli do diskusí vstupovat a alespoň částečně korigovat nastavení, zejména s ohledem na problematický obsah.