Jsme my a oni, a ti všechno řídí. Češi nedůvěřují Čechům

Myslíte si, že většině lidí se dá důvěřovat? Na tuto jednoduchou otázku se ptali výzkumníci z agentury STEM. Češi podle jejich zjištění zůstávají spíše skeptičtí – souhlasí jen 37 procent veřejnosti.

Přesto důvěra mezi lidmi pomalu roste. Nejníže byla v roce 2022, kdy se za důvěřivé označilo jen 29 procent dotázaných. Podle výzkumníků za tím stála série krizí – od té energetické až po válečnou.

„Byl tam souběh velkých nejistot, který zřejmě propad způsobil. Vývoj důvěry se nemění dramaticky, jedna krize sama nestačí. Dojem, že se toho více nevyvíjí dobře, se ale na důvěře projevuje,“ říká analytik STEM Martin Kratochvíl.

Důvěra v lidi navíc často souvisí s tím, jak člověk vnímá veřejné instituce. Zjednodušeně řečeno, kdo nevěří svému okolí, obvykle tolik nevěří ani systému.

Platí i to, že čím blíž je instituce k běžnému životu, tím větší šanci má na důvěru. „Typicky vláda nebo Parlament jsou vzdálené, je tedy častější nedůvěra nebo podezřívavost k jejich práci. Čím blíž ke mně daná instituce je a lépe ji vidím – třeba obecní úřady nebo policii -, tím víc jí budu věřit,“ přibližuje Kratochvíl.

V rámci Evropy patří Česko k zemím s nejnižší mezilidskou důvěrou. Kořeny spadají do doby normalizace. „To podstatné se odehrávalo spíš doma mezi bydlištěm a zahrádkou, když to hodně přeženu. Projevovala se takzvaná vnitřní emigrace – snaha soustředit se na svůj vlastní svět, na stavbu domu nebo získání věcí typu auto nebo byt. Lidé se méně zajímali o účast na veřejném životě, protože to ani dělat nemohli,“ shrnuje Kratochvíl.

Situace se nezlepšila ani v devadesátých letech, kdy události vedoucí k obecné nedůvěře vyvrcholily opoziční smlouvou. „Dojem, že jsme tady ,my‘ a ,ti ostatní, kteří to nějakým způsobem řídí‘, je proto poměrně silný,“ dodává.

Přesto jsou v současnosti důvěřivější spíš starší lidé - ti nad šedesát let ukazují největší důvěru ve své okolí. Souviset to může s tím, že čím mladší člověk je, tím větší množství mělkých kontaktů zpravidla má. S věkem se vazby, a často spolu s nimi i důvěra, prohlubují.

Roli hraje také vzdělání a materiální zajištění - čím vzdělanější a zajištěnější člověk je, tím větší je pravděpodobnost, že bude mít v ostatní důvěru.

„Na základě našich dalších šetření vnímáme nižší důvěru v ostatní jako jeden z faktorů, které mohou brzdit ochotu části veřejnosti zapojovat se do dárcovství či dobrovolnictví,“ domnívá se ředitel STEM Jaromír Mazák.

Poukazuje přitom na určitý paradox: mezi Čechy sice panuje nízká důvěra, zároveň ale jsou štědří. Z dřívějších výzkumů agentury totiž vyplývá, že objem darů v tuzemsku dlouhodobě roste. Například za rok 2023 součet darů od fyzických a právnických osob přesáhl 20 miliard. První skupina přitom daruje více než 14 miliard - přibližně šest miliard si uplatní v daňových přiznáních, ale téměř dalších osm svůj dar za účelem slevy na dani nikdy neuplatní.

„Zdá se, že řada lidí neuplatňuje ani dary, které by uplatnit mohli, ať už z přesvědčení nebo z neznalosti, že to je vůbec možné. Mnoho dárců také není ekonomicky aktivních, typicky asi dva a půl milionu seniorů, takže jejich dary se v přiznáních také nikdy neobjeví,“ podotýká Jaromír Mazák.

Do nějaké formy dobrovolnictví se pak loni zapojil každý třetí dospělý v Česku. Celkový objem odvedené práce odpovídá přibližně 95 tisícům plných úvazků, což představuje hodnotu kolem 34 miliard korun.

Rozpor mezi tímto chováním a důvěrou podle výzkumníků může snižovat ochotu lidí zapojit se do dárcovství nebo dobrovolnictví, zejména pokud mají obavu, že jejich pomoc nebude využita správně nebo bude zneužita.

„Nedůvěra představuje strukturální bariéru, která brání plnému rozvinutí solidárního potenciálu, který v české společnosti jinak zjevně existuje. Naopak solidarita, ať už ve formě dobrovolnictví nebo darování, může být prostředkem zvyšování důvěry ve společnosti,“ vysvětluje Mazák.

Výzkum ukazuje ještě jednu věc: velký rozdíl mezi tím, jak lidé mluví o důvěře obecně, a tím, jak hodnotí své osobní vztahy. „Pokud ta otázka na důvěru stojí obecně, jsou Češi rezervovaní. Ale jakmile se otočí do osobní roviny, uvádějí, že jsou spokojení,“ upozorňuje Martin Kratochvíl.

Dokazují to další data - své rodinné soužití označuje za šťastné většina lidí, ve výzkumu to uvedlo 83 procent. Tento trend je stabilní, podíl lidí, kteří takto označují své vztahy, za sledované roky neklesl pod hranici 80 procent.

Už méně překvapivě je kvalita vztahů jednou z důležitých složek pro pociťované štěstí: Mezi velmi a spíše šťastnými lidmi označuje své rodinné soužití jako málo šťastné jen pět procent, zatímco mezi velmi a spíše nešťastnými je to již 44 procent.

„Vztahy jsou vedle finanční a zdravotní situace pro pocit štěstí jedním z klíčových prvků. A vidíme, že šťastnější lidé významně častěji označují za šťastné také své rodinné soužití,“ shrnuje Martin Kratochvíl.

Výzkumníci zkoumali různé úrovně důvěry - zaměřili se proto také na to, jak lidé hodnotí vztahy ve svých obcích. I zde platí stejný rozpor: I přes nízkou důvěru v ostatní jsou lidé převážně pozitivní. Téměř tři čtvrtiny lidí (73 procent) považují vztahy ve své obci za dobré. Šťastní lidé se od obecného pohledu příliš neodchylují, avšak dobré vztahy uvádějí o něco častěji (81 procent).

„I přes nižší míru přesvědčení o tom, že lze ostatním lidem důvěřovat, vidí česká veřejnost vztahy ve svých obcích převážně pozitivně. Kontakt s lidmi ze sousedství, známými může přispívat lepšímu hodnocení a větší vnímavosti vůči vzájemné pomoci a kvalitě vztahů,“ říká analytička STEM Klára Zajíčková.

Pozitivnější hodnocení vidíme mezi lidmi z menších obcí do pěti tisíc obyvatel (78 procent), přesto i mezi obyvateli větších měst převažuje pozitivní pohled.

Lidé, kteří mají větší důvěru v okolí, jsou šťastnější. Ani mezi těmi, kteří o sobě uvádějí, že jsou šťastní nebo spíše šťastní, ale o důvěře v ostatní není přesvědčená ani polovina.

Jak by ale šlo mezilidskou důvěru posilovat? Podle Martina Kratochvíla to závisí především na nás samotných. Roli může hrát i zapojení do veřejného života. „Existuje zde například proti jiným zemím, typicky proti Německu, mnohem menší spolkový život. Lidé často jsou individuálně uzavření ve své rodině, mají koníček, kde se setkají se svými přáteli, ale chybí jim rozměr typu třeba nějakého obecního spolku, který se soustřeďuje na to, aby se v obci žilo lépe,“ uzavírá.