Pod čarou: Řekni mi, algoritme, kdo je na světě nejkrásnější?

Pokud jste ještě neviděli film Marty Supreme (Velký Marty), určitě si na něj zajděte. Jistě vás zaujme mimořádný herecký výkon Timothéeho Chalameta nebo soundtrack Daniela Lopatina, ale za pozornost stojí i jeden další aspekt – díky skvělé práci maskérů, kostýmních designérů i slavného scénografa Jacka Fiska působí kulisy New Yorku, Londýna a Japonska v 50. letech minulého století opravdu autenticky, a to včetně „dobových“, nepatřičně křivých, výrazných a jaksi umaštěných obličejů všech herců.

V historických snímcích to bývá často zanedbaný aspekt. Lidé dříve zkrátka vypadali jinak – stačí se podívat na staré fotky. Jenže když to filmaři podcení, z dobových kostýmů na nás zírají absurdně moderní obličeje, které bychom si zařadili někam zcela jinam, nejspíš na instagram.

Plné rty, vysoké lícní kosti, úhledný nos, mandlovité oči, dokonale symetrický obličej a mírně znuděný výraz dávají dohromady ideál krásy, pro který se už před lety vžil výraz „instagram face“. Tento specifický vzhled začal nabývat na popularitě po nástupu příslušné sociální sítě na začátku minulé dekády a zdaleka za to nemohl jen fakt, že na vizuálně založených sítích typu instagramu logicky sílí význam fyzické krásy.

Tu si můžeme představovat různě (ideál krásy se v historii ostatně neustále měnil), ale prostřednictvím instagramu vstoupil do hry nový prvek – zkrášlovací filtry, které začaly krásu doslova strojově optimalizovat. V očích algoritmu vypadá krása jako zprůměrovaný kompozit těch nejvíce lajkovaných tváří, a proto je typickým rysem instagramového obličeje nejen krása, ale hlavně jednolitost a uniformita.

Komu k dosažení ideálu nestačí filtry, musí na sobě zapracovat víc. Ke slovu přišla plastická chirurgie a už v roce 2019 někteří američtí specialisté uváděli, že v ordinacích pozorují nový trend. Dříve chtěli lidé proměnit svůj obličej tak, aby připomínali slavné herce či zpěváky, ale pak začali přicházet s jiným požadavkem – chtějí vypadat jako filtrem vylepšená verze sebe sama.

Poslechněte si audioverzi newsletteru načtenou autorem.

Neveselé následky byly nasnadě. Stále vyšší a obtížně dosažitelné normy krásy začaly těžce dopadat zejména na dospívající (především dívky, ale čím dál víc i chlapce). Výzkum, kterého se v roce 2022 zúčastnilo téměř 10 000 českých dětí a dospívajících, ukázal, že třetinu z nich někdo online zesměšňoval kvůli vzhledu, více než desetina respondentů zlepšovala svůj vzhled pomocí filtrů a jen polovina z nich byla s vlastním tělem spokojena.

Od té doby se situace rozhodně nezlepšuje a vývoj nových ideálů krásy naopak nabírá obrátky. „Digitální“ a „skutečný“ vzhled se stále více prolínají. A aniž bychom si toho všimli, sami se na sebe navzájem díváme a hodnotíme se nikoliv lidskýma očima, ale prostřednictvím strojového vidění algoritmu.

V poslední době si novináři začínají všímat dalšího z mnoha nevábných trendů, které vyrašily z vod manosféry. Jde o takzvaný looksmaxxing či lookismus, tedy ideologii, která vnímá fyzickou krásu jako rozhodující faktor ve vztazích i kariéře a následně nabízí různé bizarní metody, jak požadovaných ideálů za jakoukoliv cenu dosáhnout.

Do scény looksmaxxerů se nedávno ponořil reportér magazínu GQ Charlie Sosnick a jeho reportáž je velmi deprimujícím čtením. Uživatelé příslušných fór na Discordu (skoro vždy jde o mladé muže) si vypracovali velmi detailní škálu hodnocení krásy ženských i mužských obličejů. Nejrůznější celebrity i sami sebe rozřazují do jednotlivých pater pomyslného žebříčku atraktivity, který určuje jejich životní šance. A pokud je na tom někdo špatně, může se zkusit vylepšit, ať už relativně nevinnými postupy typu posilování čelistních svalů, nebo brutálními zákroky (včetně mlácení se do obličeje), plastickými operacemi apod.

Sosnick podotýká, že to rozhodně není nový směr myšlení – třídění spolužaček podle atraktivity bylo ostatně prapůvodním účelem prvních verzí Zuckerbergova Facebooku. Není také nové či překvapivé, že adolescenti snadno podléhají toxickým a mizogynním názorům, a je potřeba brát v potaz, že tyto mimořádně vyhrocené varianty „lookismu“ mohou být pořád relativně marginální a mediálně přefouknuté záležitosti (o mnohém vypovídá, že moderátorem zkoumaného serveru je šestnáctiletý kluk z Gruzie).

Přesto jde o trendy, kterým je nutné věnovat pozornost. V subtilnějších formách prosákly mainstreamovou kulturou a pozoruhodný na nich není jen samotný tlak na nerealistické ideály krásy, ale především způsob, jak jsou tyto ideály definovány.

Všímá si toho i redaktorka webu The Cut Sara Radin, která při monitorování módních trendů na TikToku narazila na videa, kde jsou některé ženy pranýřovány za to, že mají příliš dlouhý „prostředek obličeje“. Když se začala pídit po detailech, zjistila, že krása začíná být definována stále preciznějším, matematickým přeměřováním velikostí, poměrů a úhlů částí obličeje, o jejichž existenci jsme leckdy vůbec neslyšeli.

Také zde by se dalo namítnout, že nejde o žádnou novinku – Radin podotýká, že pokusy o geometrické určení ideálů krásy tu byly už v antickém Řecku. Jenže teď se myšlenkám, které byly dříve vyhrazeny sochařům či teoretikům umění, začínají věnovat teenageři ve svých pokojích. Dospívající dívky i chlapci si stěžují především na to, že na jejich obličejích je něco údajně nestandardního, a nejvíc je trápí právě různé odchylky od ideální normy – nikoliv neurčitě a pocitově (připadá mi, že mám velký zadek), ale zcela precizně a vyčíslitelně (nemám optimální vzdálenost očí a úhel lícních kostí).

Jedna z terapeutek oslovených Sarou Radin se prostřednictvím zkušeností se svými klienty mimoděk dostává k jádru věci. Všímá si, že mladí lidé z řad generace Z rádi škatulkují a pojmenovávají nejrůznější estetiky a trendy (včetně typů make-upu a stylizace obličejů), protože jsou pak příslušné sdílené obsahy (a samotní uživatelé) snadno strojově čitelné, kategorizovatelné a především vyhledávatelné.

Posedlost sebeměřením a sebesledováním tak může mít i zcela věcné, technologické kořeny – frustrovaní mladíci na fórech, kteří se snaží propočítat optimální mužskou krásu, nebo tiktokerky, které si řasenkou pokoušejí posunout úhel očí do žádoucí hodnoty, se tak chovají proto, že pouze kopírují principy strojového vidění.

Je to fascinující jev, o kterém jsem v tomto newsletteru psal už před dvěma lety, kdy se rozjela debata o škodlivém vlivu algoritmů na současnou kulturu. Mnozí publicisté spekulovali o tom, že údajně všemocné algoritmy sociálních sítí a streamovacích platforem protežují průměrné, předvídatelné a mainstreamové obsahy, které pak z kultury dělají nudnou brakovou kaši.

Odborníci s hlubším vhledem do technologického pozadí věci ale namítali (často s odvoláním na prorocké myšlenky česko-brazilského teoretika fotografie Viléma Flussera), že vše je složitější. Algoritmus není žádný magický aktér, ale jen nemyslící třídící stroj. Problém je v tom, že když komunikujeme s jinými lidmi online (např. nasdílíme fotku na instagram pro naše sledující), ve skutečnosti se bavíme jen s algoritmem, který naše sdělení po svém přečte, interpretuje a pak ho předhodí (či nepředhodí) cílovému publiku.

Influenceři i běžní uživatelé tento mechanismus časem intuitivně pochopili a své obsahy přizpůsobují právě strojovému vidění světa, aby si tak s algoritmem více rozuměly. Lze k tomu využít nespočet taktik, ale jednou z nejčastějších je právě snaha, aby náš obličej na fotce odpovídal tomu, jak nejspíš algoritmus vidí ideál krásy v přepočtu na čísla.

Právě proto je pro „instagramovou tvář“ typická ona kompozitní průměrovost, vyhlazenost a dokonalá souměrnost, která možná nemusí odpovídat tomu, co by nám jinak přišlo atraktivní, ale má největší šanci, že bude strojově vyhodnocena jako krásná.

Zní to jako rádoby filozofická metafora (lidé dnes vidí jako stroje), ale je to zcela věcný popis reality – systémy pro rozpoznávání obličejů v telefonech či policejních kamerách i instagramové či tiktokové filtry aplikují doslova stejné postupy (vypočítávání přesných vzdáleností a geometrických poměrů různých bodů ve tváři) jako uživatelé looksmaxxingových fór.

Krása je dnes víc než kdykoliv dřív vnímána zprostředkovaně (tedy digitálně a online), nikoliv napřímo. A tomu se logicky zkouší přizpůsobit každý, kdo zkouší prorazit na platformách postavených na fotografii a videu. A pak už se otevírá široké pole ke spekulacím, kam ještě dosahuje všeobecný požadavek po jasné čitelnosti (tedy strojové vyčíslitelnosti) a jak moc ovlivňuje současnou kulturu a životní styl – osobně bych si troufl tvrdit, že naprosto všude a zásadně.

Naráží na to i marketingová specialistka Ana Andjelic, která nedávno upozorňovala, že aby v současnosti jakákoliv značka uspěla, musí mít její produkt jasnou čitelnost. V očích stroje (a následně i zákazníka) musí být na první pohled jasné, komu je daná věc určena, kolik stojí, jaký je její kulturní význam apod. Nečitelnost a nejednoznačnost na sítích minimálně z technického hlediska nefungují a výsledkem je kulturní obrat.

Jde to vidět na tom, jak se mainstreamový kulturní vkus posouvá k větší přímočarosti, jednoduchosti a jasným symbolům bohatství a úspěchu (čímž se generace Z odlišuje od mileniálů odchovaných na sofistikované ironii). Hezky to ilustroval i absurdní trend quiet luxury (tedy nenápadných symbolů bohatství), který popíral svůj deklarovaný smysl, protože pokud musí být váš kašmírový svetřík jasně rozpoznatelný jako quiet luxury (jinak by na sítích neuspěl), ztrácí tím veškerou nenápadnost a subtilnost.

Spekulovat se dá i o tom, jak moc se zde protínají politické a technologické vlivy. Hodně se debatuje o tom, jak Trumpův režim v USA tlačí do módy tzv. „Mar-a-Lago look“ symbolizovaný především agresivně výraznými plastikami, těžkým make-upem, lesklými róbami a obleky a celkově poněkud veksláckou estetikou. Do mainstreamu se vrací i posedlost genetikou (stačí si vzpomenout na nedávnou kauzu reklamy na džíny s herečkou Sydney Sweeney), eugenikou, či dokonce frenologií, které ostatně myšlenky lookismu odpovídají nejvíce.

I když má tento posun primárně politické motivace, vyloučit nelze právě ani vliv algoritmů. Ať už nám „trumpovská krása“ přijde jakkoliv buranská, nelze popřít, že je opravdu dobře škatulkovatelná a navíc i strojově čitelná. A možná může jít i o nečekaný souběh preferencí – obsese jasnými kategoriemi, identitami a hierarchií (zejména v oblasti rasy, genderu a sexuality) je pro konzervativní pravici typická a shodou náhod je to i typ myšlení, který velmi konvenuje logice strojového vidění a kategorizace.

Bylo by jistě hezké skončit morální výzvou, abychom si z obličejů nedělali matematické rovnice, namísto snahy o optimalizaci oceňovali naše rozdíly a zvláštnosti a nepodléhali tlaku samoúčelných a absurdních standardů krásy. Jenže takhle jednoduché rozhřešení tu bohužel dát nelze.

Požadavek na jasnou strojovou čitelnost a vyčíslitelnost je pro (nejen vizuální) úspěch na sítích naprosto zásadní. Nic neřeší ani odchod ze sítí, protože mainstreamové představy o kráse a vkusu se na nich tak jako tak stále vytváří a mnohé dříve obskurní myšlenky nakonec prosakují i do míst, kde bychom to nečekali (před časem jsem tu psal o tom, jak rádobyvtipné výrazy z incelských fór typu sigma samec začali používat i čeští politici).

Možná tak zbývá jen neveselé, ale osvobozující uvědomění si reality. Musíme mít zkrátka na mysli, že na sítích nekomunikujeme přímo s jinými lidmi (kteří mohou mít různý vkus a preference), ale primárně se strojem, jehož mechanickým prioritám se většinou vědomě či intuitivně přizpůsobujeme.

Tato logika se pak propisuje i do jiných oblastí života. Jasnou čitelnost a vyčíslitelnost najednou požadujeme takřka všude, od životního stylu přes vztahy až po politiku. A když si uvědomíme, že jsme se na svět začali dívat očima stroje, může to být první krok k tomu, abychom se této perspektivy alespoň částečně zbavili a netrápili se tím, že se naše brada rýsuje s tříprocentní odchylkou od optimálního poměru.

Pokud se vám ukázka z newsletteru Pod čarou líbila, přihlaste se k odběru. Každou sobotu ho dostanete přímo do vašeho e-mailu, včetně tipů na další zajímavé čtení z českých i zahraničních médií.