Pod čarou: Útěk ze sítí nám soukromí nezachrání. Dozorce máme v hlavě

Všichni už dlouho dobře víme, že nás na internetu nejspíš stále někdo sleduje. Kdybych se vás zeptal, jaký typ sledování je ten největší problém, tuším, jaké by byly ty nejčastější odpovědi – řada lidí se bojí špehování ze strany úřadů a bezpečnostních složek, ti prozíravější si dávají pozor také na data vytěžovaná ziskuchtivými firmami a mnozí se pochopitelně obávají šmírování ze strany sexuálních predátorů, zejména v případě dětí.

Všechno to jsou závažné hrozby, které je potřeba analyzovat a řešit. V jejich stínu ale často zapomínáme na jinou, nejspíš nejvíce rozšířenou formu digitálního sledování. Špehujeme se především všichni navzájem. Děláme to každodenně, většinou už zcela podvědomě a automaticky, a vytváříme tím kulturu neustálého sledování a dohledu.

Tento rozpor mezi zjevnými a skrytými formami sledování dobře ilustrovala kauza, kterou jste v posledních dnech na sítích nemohli minout. Na koncertě kapely Coldplay v americkém Bostonu zachytila stadionová kamera objímající se pár, který si – soudě dle panických reakcí – zjevně nepřál být viděn. Video se obratem ocitlo na sociálních sítích a škodolibí uživatelé rychle odhalili, že jde o ženatého ředitele technologické společnosti Astronomer Andyho Byrona, který si na koncert vyrazil na zálety s (taktéž vdanou) šéfovou firemního HR oddělení.

Z odhalených milenců se stal virál. Na vlnu vtípků naskočila bulvární média i influenceři a brzy se objevila i řada kritických komentářů, které rozebíraly různé aspekty kauzy. Někteří řešili, proč se terčem kolektivního lynče stávají zrovna vrcholoví manažeři (jako třeba nedávno na webu SZ Miloš Čermák). Jiní si všímali, jak děsivě se rozmohlo využívání AI systémů na rozpoznávání obličejů (tady stojí za přečtení glosa Jasona Koeblera na 404 Media). A mnozí také právem kritizovali pokrytecké moralizování a pomstychtivost lidí, kteří se neváhali svézt na neštěstí a poklescích jiných.

Poslechněte si audioverzi newsletteru načtenou autorem.

Téměř nikdo ale neřešil základní praktický předpoklad, bez kterého by kauza vůbec nemohla vzniknout a který všichni berou za samozřejmost – tedy fakt, že milenecký pár (či kohokoliv jiného) je možné kdykoliv snadno natočit a zviditelnit na sociálních sítích, a pokud někdo vezme milenku na koncert, je naprosto jasné, že je přece někdo načapá a zveřejní.

Potenciální riziko neustálého sledování a veřejných soudů už jsme si zcela zvnitřnili. Odpovídajícím způsobem jsme upravili i své chování a často nám nedochází, jak tento posun ovlivnil naše životy i celou společnost.

Pokud začneme bující kulturu dohledu (surveillance) reflektovat a rozebírat, najednou nám to odhalí příčiny řady aktuálních trendů v oblasti digitální komunikace. Už delší dobu si experti, novináři i řadoví uživatelé všímají, že sociální sítě nejsou, co bývaly. Spousta lidí z nich odchází a většinou už na ně také nepřispíváme tolik jako dříve. Může za to rozmach profesionálních influencerů, změny algoritmů, šíření nenávistných projevů a kyberšikany a spousta dalších věcí, ale zapomínat nelze právě ani na vzájemné šmírování.

Nedávný výzkum názorů britských teenagerů ukázal, že většina respondentů je nespokojena s různými aspekty svého online života a téměř polovina by byla radši, kdyby internet vůbec neexistoval. Byla to voda na mlýn pro politiky a aktivisty prosazující cenzuru a restriktivní opatření typu zákazu sociálních sítí pro děti a dospívající. Jen málokdo se ale hlouběji zamyslel nad tím, proč vlastně mezi mladými roste nechuť k novým technologiím.

Výsledky výzkumu dává do kontextu publicistka Isabel Brooks, která podotýká, že hlavním odstrašujícím faktorem nejsou pro mladé sociální sítě jako takové (jiné výzkumy ukazují, že na nich i řadu aspektů oceňují), ale především s nimi spojený neustálý dohled a vzájemné sledování, které následně znemožňuje žít spontánní a autentický život.

Nepřímo to dokládají i populární nostalgické módy, kdy se příslušníci generace Z dojímají nad záběry z „předinternetových“ koncertů a večírků, kde se všichni divoce bavili bez strachu z neustálého natáčení a možné veřejné ostudy (býval to i trend zvaný humancore). A i když jsou jejich domněnky o starých zlatých časech občas úsměvné (poměřování, soupeření, předvádění se a nejistota se mezi teenagery rozhodně neobjevily až s internetem), nástup kultury dohledu a z ní pramenící úzkosti je zcela reálný jev.

Nejde o to, že by dříve byli mladí i dospělí opravdu více „autentičtí“ nebo se nepřetvařovali a nehráli žádné role. Problém je v tom, že o vlastní obraz v digitálním i fyzickém prostoru je nyní potřeba více dbát. Kolektivní dohled je mnohem silnější a neprojevuje se jen klasickým vzájemným šmírováním na Instagramu či jiných sítích – přidává se k tomu i požadavek na neustálou dostupnost a nemožnost z neustálého dohledu na delší dobu uniknout (nepřestává mě děsit a fascinovat třeba fakt, že řada žáků a učitelů či učitelů a rodičů má dnes společné whatsappové skupiny, což by mi v dospívání asi přivodilo infarkt).

Zatímco dříve bylo běžné, že jsme v různých kolektivech a situacích hráli různé role, na sociálních sítích často dochází k takzvanému zhroucení kontextu (naše příspěvky se mohou dostat k neočekávanému publiku), a tak si musíme udržovat svůj veřejný obraz mnohem jednotnější a střízlivější. Zkoušení a střídání různých rolí a životních stylů je ale mimořádně důležité právě pro dospívající, a když jim to neustálý dohled a zaznamenávání komplikuje, pocity úzkosti a ztráty autenticity jsou logickým důsledkem.

Každé riziko a negativní trend zákonitě vyvolává obrannou protireakci, a už delší dobu tak dochází ke zmiňovanému odchodu či utlumení sociálních sítí (občas se objevuje výstižný výraz The Great Logging Off, česky třeba Velké Odpojení).

Dospívající také s chytrostí sobě vlastní používají více uživatelských účtů a vedle těch slušných „oficiálních“ mají i pseudonymní profily, kde se mohou více odvázat či experimentovat s jinými formami projevu a sdílení. I to je ale jen dílčí řešení. Větší anonymita nebo odpojení sice dokážou částečně zmírnit tlak a úzkost ze sledování, ovšem samotnou kulturu dohledu nijak neohrožují.

V první řadě tu jsou praktické mantinely. Úplné odpojení a „odchod do lesů“ pro většinu lidí není schůdnou variantou, protože sociální sítě a digitální komunikaci v mnoha oblastech života a práce nutně potřebují, a pro teenagery by to navíc většinou znamenalo sociální smrt. Podobně se to má i s internetovou anonymitou, která může být vždy jen částečná a v některých kontextech prostě na sítích musíme vystupovat pod svou skutečnou identitou.

Nejinak funguje i naše existence ve fyzickém prostoru. Rozhodně ještě nežijeme v dystopii, kde by bylo sledování všudypřítomné, a stále jsou situace a místa, kde se z něj lze vymanit – jenže tam většinou nejde pobývat věčně. Věřím, že zrovna teď nejspíš na různých festivalech a parties uprostřed lesů spousta mladých i starších lidí nespoutaně a autenticky provádí nejrůznější vylomeniny, nikdo nikoho nefotí a nebojí se sledování, ale pak je stejně potřeba se vrátit do běžné reality a „civilizace“ prosáklé rizikem šmírování.

Někdo by mohl namítnout, že to lze řešit účinnějšími právními regulacemi a dozorem nad pečlivou ochranou soukromí a osobních dat. To je jistě důležitý aspekt věci, jenže nás stále nezbaví úzkosti – ta totiž pramení už jen z toho, že možnost potenciálního záznamu tu stále existuje.

Skvělý rozbor situace loni v knize The Right to Oblivion poskytl etik Lowry Pressly. Ten varuje, že podmínkou skutečného soukromí je stav, kdy o nás v první řadě není a nemůže být nic zaznamenáno. Digitální ekonomika založená na schraňování informací je tedy v přímém rozporu se soukromím, které lze definovat i jako „právo na osobnost“ – ztrácíme moc určovat, které věci o nás budou zaznamenané a veřejné a které nikoliv.

V životě se nemůžeme posunout a stát někým jiným, když na nás visí tíha zaznamenaných informací, a nakonec to rozbíjí i mezilidskou a celospolečenskou důvěru. Ta je založena na tom, že si důvěřujeme i v situacích, kdy se nemůžeme neustále sledovat a prověřovat, a v kultuře dohledu tato forma důvěry ztrácí místo.

Většinou se rádi pohoršujeme nad tím, že někdo jiný sleduje nás, ale jen neochotně si připouštíme, že se sami na sledování aktivně i pasivně podílíme. Vůbec to přitom nemusí vypadat jako zlomyslné agresivní šmíráctví, které nastalo v „kauze Coldplay“. Často tu jsou ve hře opačné emoce, tedy empatie a starost o druhé. Ekonomka Zoë Hitzig to loni v hojně sdílené eseji vystihla konstatováním, že z dohledu se stal jazyk lásky.

Vysvětluje, že o všudypřítomném sledování všichni víme nejpozději už od dob Snowdenovy aféry, ale postupem času jsme se přestali bouřit, otupěli jsme, a nakonec vůči němu začali pociťovat hřejivé a vstřícné emoce. To, že našim blízkým umožňujeme nás sledovat a sami je sledujeme nazpátek, je chápáno jako forma péče a vzájemné pozornosti.

Když kamarád takřka v reálném čase sdílí momentky z dovolené a my mu pod ně sázíme srdíčka, vypadá to jako milé pozorné gesto a už se vůbec nezamýšlíme, jak bizarní chování to vlastně je – dobrovolně se neustále navzájem monitorujeme místo toho, abychom si pak zážitky z prázdnin někdy převyprávěli v hospodě.

Pokud se někdo této aktivity neúčastní, může si připadat vyloučený nebo působit nevstřícně. A podobně se to má i s požadavkem na neustálou dostupnost – když něčí zprávu necháme viset ve vzduchu jen s nálepkou „přečteno“, působí to jako znepokojivé pasivně-agresivní gesto a u mladších generací ještě víc.

Samozřejmě jde o záměrnou taktiku technologických korporací, které za tímto účelem své platformy budují (proč asi přátelům označujeme fotky srdíčky, nikoliv třeba vykřičníky), a která má dalekosáhlé důsledky. Podporuje kulturu sdílení nebo alespoň pasivního sledování a u mnoha lidí to vede až k posilování přesvědčení, že mít tajemství je špatné. Vůbec přitom nemusí jít o negativní a obecně zavrhované jevy typu nevěry, závislostí či jiných poklesků – podezřelým se stává prostý fakt, že máme nějaké oblasti života, které nezaznamenáváme a s nikým nesdílíme, a klidně to mohou být procházky v přírodě a pozorování ptactva.

Hitzig zde vtipně aplikuje náboženskou symboliku – podotýká, že technologické korporace jsme sice správně prokoukli jako ďábla, ale pak nám daly ochutnat zakázaného ovoce. Když projíždíme cizí tweety nebo instagramová stories, alespoň lehce okusíme nesmírnou sledovací moc Googlu či Facebooku. Tohoto opojného pocitu se pak jen velmi neradi vzdáváme. Zároveň tušíme, že jiní lidé jsou na tom podobně, a pocit, že jsme neustále sledováni (nebo alespoň můžeme být), dál sílí.

Aby náboženských metafor nebylo málo, jednu povedenou dala dohromady i novinářka Marie Le Conte, která náš vztah ke sledovacímu aparátu technologických korporací také popisuje jako smlouvu s ďáblem. Jeho nabídka byla více než lákavá – prostřednictvím sociálních sítí nás zbavil izolace, otevřel nám svět a umožnil mnohem bližší a intenzivnější kontakt s řadou lidí. Jenže pak je tu i druhá polovina pekelného kontraktu – výměnou nám sebral oči.

Dostali jsme se totiž do stavu, kdy už se na okolní lidi a svět nedíváme jako my samotní, ale vnímáme je jen perspektivou sociálních sítí a možného sledování či sdílení. Začíná to už tím, že se na krásný západ slunce nad mořem nebo efektní talíř v restauraci s potěšením nedíváme „jen tak“, ale automaticky uvažujeme, jak dobře by to vypadalo na Instagramu. Vůbec přitom fotku nemusíme reálně pořídit a nasdílet, možná ani nemusíme Instagram používat. Stačí jen v hlavě zvažovat potenciální možnost, a pak už se princip ukradených očí může rozjet naplno.

Při výběru šatů nepřemýšlíme jen o tom, jestli jsou hezké a budeme se v nich někomu líbit, ale jak by vypadaly na fotce na sociálních sítích. Stejným způsobem nakonec začínáme uvažovat i o mezilidských vztazích. Odvěká úzkost „Co by tomu řekli lidi?“ se mění na modernější „Co by tomu řekli lidi na sítích?“. A opět není podstatné, jestli naše aktivity či známosti někdo skutečně sleduje a bude je na sítích propírat – ta možnost tu stále je. Vlastní společenský život sledujeme optikou pomyslného veřejného pozorovatele či snad rovnou intrikujícího feudálního dvora, který nám sedí v hlavě.

Esejistka Kate Wagner nedávno precizně rozebrala, jak tento zvnitřněný dohled ovlivňuje současné partnerské vztahy a sexualitu. I z této oblasti se vytratil koncept skutečného soukromí (a s ním spojeného autentického prožívání) a při seznamování a rozvíjení vztahů vystupujeme před imaginárním publikem.

Vzájemné zprávy a interakce si sami pro sebe hodnotíme tak, jak se hodnotí na sociálních sítích (víme, co se tam označuje za toxické fráze či red flags, jak vypadá či nevypadá „správné“ rande). Sestavujeme si optimální scénáře všech situací, pak je před druhým přehráváme včetně předstírané a stále kontrolované zranitelnosti. Výsledkem je pocit vyprázdněné existence plné starostí o to, zda jsme vše udělali správně – tedy správně z pohledu onoho vnějšího pozorovatele.

Tento typ chování se pak objevuje i ve všech dalších oblastech života. Předpokládáme, že tak přemýšlí a jednají i jiní lidé, a kultura dohledu nerušeně bují dál. V konečném důsledku totiž nespočívá v existenci všudypřítomného digitálního sledovacího aparátu ani v tom, že se jeho prostřednictvím sledujeme (nebo můžeme sledovat) navzájem. Jejím hlavním hybatelem je pomyslný vnitřní policajt, tedy koncept neustálého dozoru, který jsme si zcela zvnitřnili a nevědomky mu přizpůsobili své myšlení a chování i v situacích, kdy jsme sami a offline.

A i když jistě musíme bojovat za ochranu soukromí na řadě praktických politických, technologických a veřejných úrovní, toxické kultury dohledu se stejně nezbavíme, pokud si znovu nevybudujeme i soukromí mentální, tedy nezprostředkovaný vztah k sobě a druhým – a vezmeme si své oči od ďábla zpět.

Pokud se vám ukázka z newsletteru Pod čarou líbila, přihlaste se k odběru. Každou sobotu ho dostanete přímo do vašeho e-mailu, včetně tipů na další zajímavé čtení z českých i zahraničních médií.