Hlavní obsah

Komentář: Žijete v iluzi, že máte nějaké soukromí? Vaše chyba

Miloš Čermák
Novinář, spolupracovník Seznam Zpráv

Andy Byron, jak ho náhodně zachytila kamera na koncertě Coldplay.

Němci mají pro radost z cizího neštěstí krásné slovo: schadenfreude. Internet tuto emoci povýšil na umění. Andy Byron se stal hlavní postavou reality show, kterou nikdo nevyhrává a všichni prohrávají.

Článek

Komentář si také můžete poslechnout v audioverzi.

Chris Martin zpívá „Fix You“ a Andy Byron si možná v tu chvíli říká, že už ho nikdo nezachrání. Frontman Coldplay (nechtěně) rozpoutal internetový lynč pouhým komentářem na adresu dvou lidí, které náhodně zachytila kamera na koncertě. Z místa, které vzývá lásku a pohodu, se stala aréna veřejné popravy.

Byron je obětním beránkem doby, která si našla hloupý zvyk nenávidět úspěšné. Není to náhoda, že se nejnenáviděnějším symbolem současnosti stal právě CEO. V době rostoucí nerovnosti představuje postava šéfa všechno, co lidi frustruje: nadměrný plat, výsady, zdánlivou nedotknutelnost.

CEO se stali novými aristokraty digitální doby. A jako každá aristokracie čelí nevolnickému povstání. Jen tentokrát není na barikádách David proti Goliášovi, ale algoritmus proti lidskosti.

Byron nebyl žádný zkorumpovaný tyran. Vedl úspěšnou technologickou firmu, nikdo ho neobviňoval z podvodů nebo vykořisťování. Jeho jediným hříchem bylo, že se na zveřejněném videu ukázalo, že má (asi!) poměr s kolegyní. V jiné době by to bylo maximálně téma pro debatu u kávovaru, možná poradu svolanou HR.

Dnes je to důvod k „celoplanetární“ šikaně. Data firmy dělající analýzu médií: Za 24 hodin po zveřejnění videa z koncertu bylo na webu publikováno 22 tisíc zpravodajských článků o této události.

Ještě jednou si to zopakujme: Dva neznámí lidé (ani jeden neměl ještě minulý týden svůj článek na Wikipedii) zaměstnaní v podstatě v neznámé firmě se objímají na koncertu a vyjde o nich víc článků než v tom samém období – například – o válce na Ukrajině.

Je to normální?

Kiss cam na koncertu byla původně nevinnou zábavou. Dnes je to ruská ruleta. Jeden záběr může zničit kariéru, kterou jste budovali dekády. Byron se z neznámého CEO regionální firmy stal nejčastěji googleným manažerem v USA. Slávy, po které touží miliony, se mu dostalo nejhorším možným způsobem.

Sociální sítě nezměnily jen způsob komunikace, změnily i způsob toho, čemu říkáme „spravedlnost“. (Uvozovky jsou v předešlé větě úmyslně.)

Místo soudu 12 přísedících máme soud x stovek milionů uživatelů, kteří odsoudí aktéry během pár hodin na základě třicetisekundového videa. A na rozdíl od klasické justice tady neexistuje odvolání.

Němci mají pro radost z cizího neštěstí krásné slovo: schadenfreude. Internet tuto emoci povýšil na umění. Byron se stal hlavní postavou reality show, kterou nikdo nevyhrává a všichni prohrávají.

Online sázkové trhy předpovídaly, kdy bude propuštěn. Jeho pád se stal zábavou ve stylu gladiátorských her, jen místo křiku „Ave, Caesar“ píšeme „lol“ do komentářů.

Ale proč právě CEO? Proč ne politici, kteří lžou každý den? Proč ne celebrity, které žijí z provokací? Možná proto, že CEO představují systém, který nám sliboval, že tvrdá práce se vyplatí. Když vidíme, jak snadno může jejich svět zkolabovat, cítíme jakési kruté zadostiučinění.

Žijeme v době, kdy dokážeme rozlišit skutečné ohrožení našich hodnot. Víme, že autoritářské režimy na východě budují systémy, kde jedinec nic neznamená. Přesto si v tomhle kontextu najdeme obětní beránky v podobě CEO a HR manažerky, kteří možná selhali jako lidské bytosti ve svých vztazích a ve svých společenských bublinách, ale jinak jsou stejní jako my ostatní.

Co se to s námi děje? Necháváme se ovládat impulzy, které bychom u jiných kultur odsuzovali. Budujeme vlastní verzi sociálního kreditu – ne státem kontrolovanou, ale ještě horší: spontánně vznikající a nekontrolovatelnou.

Internet má krátkou paměť, ale dlouhé prsty. Za pár týdnů zapomene na Byrona a najde si novou oběť. Možná to bude politik, který se nevhodně usmívá. Možná učitel, který řekne něco kontroverzního. Možná to budete vy. Ano, vy! Netvařte se nechápavě a nerozhlížejte se, jako byste nevěděli, o kom je řeč.

Možná, opravdu jen možná, je řeč o vás. Nebo o komkoli jiném.

Otázka není, zda máme právo kontrolovat chování veřejných osob. Otázka je, jestli si uvědomujeme, že všichni jsme se stali veřejnými osobami. Každý z nás má v kapse kameru a každý moment může být ten poslední před tím, kdy náš život přestane existovat v té podobě, v které ho v tuhle chvíli žijeme.

Byron možná udělal chybu. Ale jeho skutečnou chybou nebylo to, že měl poměr s kolegyní. Jeho chybou bylo, že žil v iluzi, že má ještě nějaké soukromí.

A co vy? Žijete v té samé iluzi?

Doporučované