Její šperky nosila i Zaha Hadid. Teď je Eva Eisler v designérské síni slávy

V českém prostředí si její jméno nejčastěji spojujeme s minimalistickými ocelovými šperky. Redukovat její práci pouze na šperk, který obdivovala i slavná architektka Zaha Hadid, by však bylo zavádějící.

V rozhovoru pro Seznam Zprávy Eva Eisler vysvětluje, jak se její cesta formovala spíše vlastní zkušeností než klasickou akademickou dráhou – od života v New Yorku až po pedagogickou práci v Česku. Zároveň připomíná, proč svým studentům vždy radila, aby se nebáli hledat vlastní cestu.

Výroční ceny Czech Grand Design znají vítěze. Vy jste novou členkou Síně slávy. Je čas bilancovat?

Nevnímám to tak, že bych byla v nějaké finální fázi. Pořád mám ještě hodně věcí, které bych chtěla zrealizovat. Ale přiznávám, že občas přemýšlím, že bych po sobě měla začít trochu uklízet.

Za sebou máte mimořádně rozkročenou tvorbu. Jak byste ji popsala?

Hranice mezi designem, uměním a architekturou se dnes přirozeně stírají. Pracuji napříč obory, které nevnímám jako oddělené disciplíny, ale jako vzájemně propojené roviny. Tento přístup mi umožňuje pohybovat se na hraně mezi užitým objektem a uměleckou výpovědí. To otevírá nové možnosti, jak přemýšlet o světě kolem nás nejen esteticky, ale i v širších souvislostech.

Překračování hranic je pro vás přirozené. Přesto si vás mnozí spojují hlavně se šperkem. Mezi vašimi sběrateli byla i světoznámá architektka Zaha Hadid.

Šperk je zvláštní území. Je intimní, dotýká se těla a vstupuje do každodennosti, přitom může nést velmi silný konceptuální rozměr. Pro mě byl od začátku způsobem, jak přemýšlet o prostoru a měřítku. Umožnil mi formulovat myšlenky, které se později přirozeně rozvíjely i ve větších objektech a instalacích. Nikdy jsem ho nevnímala izolovaně, vždy vznikal ve vztahu k prostoru a architektuře. Možná i proto je mezi mými sběrateli tolik architektů.

Ve vaší knize Ochočené nekonečno, která vyšla loni, mluvíte o řádu i otevřenosti. Byl pro vás tento způsob uvažování přirozený od začátku?

Vyrostla jsem v rodině, kde se potkávaly dva rozdílné světy. Moje maminka byla výtvarnice, velmi kreativní, citlivá bytost. A otec byl významný vědec, jeden ze zakladatelů robotiky. Tyto dva přístupy se ve mně nějak přirozeně spojily. Logika a přesnost pro mě byly důležité, ale zároveň jsem se naučila nechávat věcem určitou otevřenost.

Pojem nekonečno vnímám jako určitý druh chaosu, nekonečné množství úhlů pohledu, možností a cest. Ochočit ho ale neznamená ho obsáhnout. Znamená to dát mu řád. Udělat volbu. Vybrat jeden směr, kterým se vydáte, i když víte, že existuje spousta dalších. Možná i proto, že jsem vyrůstala v době komunismu, kdy jsem neměla možnost studovat, pro mě vždy bylo důležité hledat vlastní cestu. Většinu věcí jsem se naučila zkušeností a prací.

Kdy jste měla nejsilnější pocit, že se vaše tvorba nejvíc uvolnila?

Když jsem v roce 2004 přijala pozvání na umělecké sympozium v Čechách. Tehdy jsem ještě žila v New Yorku. A právě na tom společném uměleckém setkání se moje práce v něčem otevřela. Objevila jsem v sobě větší prostor pro improvizaci. Uvědomila jsem si, že nemusím mít všechno dopředu promyšlené.

U New Yorku se na chvíli zastavme. Strávila jste tam velkou část života. Jak vypadal ten váš první New York?

New York mi pomohl najít samu sebe. Vnitřně jsem tam dospěla. V noci sedíte v metru a kolem vás jedou lidé z celého světa, kteří se vracejí z práce. Zpočátku máte pocit, že tam vůbec nepatříte, ale brzy zjistíte, že si dokážete popovídat téměř s každým.

Potřeba komunikace mi otevřela dveře do prostředí, ve kterém se pohybuji dodnes. Byla to velká příležitost i štěstí. Kdybych zůstala v Praze, možná by mi někdo řekl, že nemám vysokou školu, že si určitou pozici nezasloužím. V New Yorku nikoho nezajímalo, jaký máte diplom. Tam lidi zajímá, jací jste a co umíte.

Za New Yorkem stála i velká láska, že?

Svého muže (architekta Johna Eislera, pozn. red.) jsem ale potkala už v Praze v roce 1972. Jednou mi zastoupil dveře domu, kde jsem bydlela, a řekl: „Už tady na tebe čtyři roky čekám.“ A bylo rozhodnuto. Do New Yorku jsme pak odjeli jako rodina s malými dětmi. Můj muž tam nastoupil do ateliéru významného architekta Richarda Meiera, a já jsem si tak musela začít hledat vlastní cestu.

Můj otec mě ale odmalička vedl k velké samostatnosti. Byla jsem třetí dítě a rodiče už na mě neměli tolik času, protože dva starší bratři si vyžadovali většinu pozornosti. Paradoxně je to někdy výhoda. Třetí a další děti bývají osvobozené od přílišné rodičovské péče.

Cestujete pracovně po celém světě. Kde nejčastěji nacházíte inspiraci?

Mám ráda místa, kde potkávám zajímavé lidi. A to platí kdekoli na světě. Hodně věcí jsem se v životě naučila právě z těchto setkání. Postupem času ale člověk zjistí, že nepotřebuje vnější inspiraci, ale že ji nachází především sám v sobě.

Ve světě jste uspěla. Být ve správný čas na správném místě je jedna věc, ale bez odvahy do toho skočit to nestačí. Snažila jste se tohle předávat i svým studentům na Vysoké škole uměleckoprůmyslové v Praze?

Ano, mít odvahu je důležité, ale ne vždycky to vyjde. Jednou se mě někdo ptal, co vlastně ty studenty učím. Odpověděla jsem: „Učím je nebát se!“ Učím je bojovat se svými strachy a překonávat své nejistoty, kterých má člověk spoustu a neustále se rodí další. Jakmile zjistíte, že jste nějakou překážku překonali, získáte odvahu zkusit to znovu. Občas si nabijete nos, ale to k tomu patří. Důležité je mít sportovního ducha.

Co naopak dali studenti a studentky vám?

Začnu od sebe. Našim dětem jsme se snažili jít vlastním příkladem. Vždycky jsem věřila, že je to mnohem silnější než mentorování. Podobným způsobem jsem přistupovala i ke studentům. Brala jsem je s sebou po světě, organizovala jim tam výstavy, zvala jsem zahraniční hosty. Vždycky jsem jim kladla na srdce, že musejí být připraveni na rovnocennou komunikaci. Být informovaní, nesmějí se bát pokládat otázky. Postupně se to naučili. Měla jsem z nich velkou radost, a když měli úspěch, jejich radost se přenesla i na mě.

Bylo pro vás někdy téma, že jste žena v designu a umění?

Celkem donedávna byla spolupracující role žen ve zmíněných oborech jen tiše zmiňována, ale ne vždy otevřeně uznávána jako rovnocenná. Když jsem byla malá, moji bratři mě terorizovali. Řekla jsem si, že mi nikdo nepomůže, že si musím pomoct sama. Někdy v šesté třídě jsem začala chodit na judo a bratři mě začali respektovat.

Možná tehdy jsem si uvědomila, že si každá žena musí vybojovat vlastní prostor. My ženy se nesmíme vzdávat a pokud máme potřebu se vyjádřit nebo něco jít dělat, tak do toho dejme co nejvíc úsilí.

Existuje podle vás mužský a ženský přístup k tvorbě?

Kdysi mi můj známý, tehdy profesor v Kolíně, řekl, že dělám šperky „jako chlap“. Dodnes vlastně nevím, co tím myslel. Osobně si myslím, že tvorba není otázkou genderu, ale spíš citlivosti, zkušenosti a způsobu přemýšlení o světě. Každý umělec přináší do práce svou vlastní perspektivu. Právě tato různorodost pohledů je to, co kulturu a společnost posouvá dál.

Probraly jsme minulost, ale podívejme se i na současnost a nedávný čas. Co byla pro vás v poslední době největší výzva?

Vypořádat se s nemocí mého muže. Přijmout to a věnovat tomu tolik času, kolik to vyžadovalo… Bohužel to skončilo jeho odchodem (John Eisler zemřel v říjnu 2024 – pozn. red.). V takových chvílích si silně uvědomíte, jak krátký život je. Nevíme, co a kdy ho zpomalí nebo zastaví úplně.