Od vibrátoru k lanovkám. „Obě oblasti mají přesah do životů lidí,“ říká designérka

Rozhovor si také můžete poslechnout v audioverzi.

Ze studentky knihovnictví, asistentky kouzelníka a produkční Tata Bojs se stala jednou z nejrespektovanějších českých produktových designérek. Prostě parádní profesní cesta plná výzev, kterými se Anna Marešová nesmazatelně zapisuje do historie českého designu.

Jejím posledním velkým projektem je nová lanovka na Ještěd, která si zachová duši legendárního hotelu a zároveň přinese špetku sci-fi hravosti. Stejnou péči designérka věnuje i chystané lanovce pro pražský Petřín, která by měla začít jezdit v druhé polovině roku 2026.

„Chci, aby lidé měli věci rádi,“ říká Anna Marešová, pro kterou je lidský rozměr designu stejně zásadní jako jeho technická dokonalost. V rozhovoru pro Seznam Zprávy vysvětluje, jak se dostala od navrhování erotických pomůcek k tramvajím a lanovkám. Ale i to, jak se bude nová lanovka na Ještěd lišit od té původní, co zajistí její bezpečnost nebo kterým filmem se nechala při práci na ní inspirovat.

Na Petřín by měla začít jezdit vaše lanovka v druhé polovině roku 2026. Ta na Ještěd ideálně o tři roky později. Bude taky mrkat jako ta pražská?

Na to se mě ptá hodně lidí. Nebude sice jako „petřínská mrkačka“, ale přidali jsme jemný prvek hravosti, kdy jsme do podlahy kabiny umístili malý průhled, kterým vidíte dolů.

Není to plně prosklená podlaha, to by mohlo být cestujícím nepříjemné, ale je to docela zábavné. A při zastavení u horní stanice se právě z tohoto místa rozsvítí kužel světla, který – podle některých – evokuje přistání UFO. Je to nenápadné, ale výrazné gesto, které dodává designu další rozměr.

Proč jste si vybrala právě tenhle sci-fi odkaz?

Ještěd byl postaven na přelomu 60. a 70. let dvacátého století, kdy české sci-fi zažívalo svou zlatou éru. Vždycky zmiňuji film Zítra vstanu a opařím se čajem, ve kterém je naprosto úžasná výpravná práce Theodora Pištěka.

Zpočátku jsme uvažovali, že se budeme inspirovat původní lanovkou, ale nakonec nám to nedávalo smysl, protože ta už neexistuje, zatímco Ještěd tady je. Je to ikonický symbol celého kraje a troufám si říct, že i celé naší republiky. Chtěla jsem, aby i lanovka nesla kousek té hravé, futuristické estetiky, aniž by narušila její elegantní linii. Je zkrátka jiná než ostatní. Má v sobě něco, co by mohli mít lidé rádi.

Jaký typ lanovky bude na Ještěd jezdit?

Zadavatel, tedy město Liberec, si přál zcela nový koncept. Typ lanovky Funifor je zavěšen na dvou lanech a pojme jednu kabinu pro zhruba sto cestujících. Přitom původní systém měl dvě kabiny po 35 lidech. Nová trať sice zvládne přepravit o něco víc lidí, ale interval odjezdů bude delší, takže se kapacita sice o něco zvýší, ale bude stále odpovídat tomu, co Ještěd pojme. A tím, že je ta technologie nová, vypadá to na jednu z nejbezpečnějších lanovek. Možná vůbec nejbezpečnější v současné době.

Čím to je?

Díky dvojitému závěsnému systému se kabina ve větru tolik nekýve a je stabilnější než u klasických systémů s jedním závěsem. Lano je „nekonečné“, bez svárů či koncových spojů, které bohužel u staré lanovky selhaly. Tento systém eliminuje slabá místa a umožňuje pravidelnou, detailní kontrolu a rentgenování.

Kabina je maximálně vzdušná a prostorná, s barevným laděním korespondujícím s typickým odstínem hotelu na vrcholu. V plánu je dolní stanici lanovky posunout až k současné konečné tramvajové zastávce, takže v centru Liberce nasednete na tramvaj, dojedete až na konečnou, vystoupíte a rovnou přestoupíte do lanovky.

Další výhodou tohoto typu lanovky je, že nepotřebuje tolik opěrných sloupů, místo nich jsou na lanech „technické spojky“, mezi nimiž kabina jako by prolétá. Z okna se pak otevírá panoramatický výhled na celý Ještěd.

Už z tramvaje T3 Coupé a z návrhu petřínské lanovky mám dojem, že vaším cílem je také – a prosím, neberte to zle – polidštit kus železa. Vytvořit emocionální vazbu mezi chladným materiálem a lidmi, kteří díky němu mohou objevovat něco hezkého. Mohly bychom to označit za váš rukopis?

Je to základní princip mé práce, jakési nastavení mysli. Design vnímám jako odpovědnost vůči uživatelům. Jednou z mých největších ambicí je, aby lidé měli produkt rádi a vraceli se k němu. Design by měl sloužit, zároveň mě napadá, jak říkáte, že jsou to kusy železa, velké dopravní prostředky. Fascinují mě staré lanovky a tramvaje, protože jsou díky menší technologické náročnosti subtilnější, méně „nafouknuté“ technologiemi, a přitom v sobě mají vše potřebné. Prostě úplně jiná práce s hmotou.

Dnes musí designér čelit normám a dodavatelským řetězcům, takže vnitřní prostor často nabobtná technologiemi, které je třeba skrýt. U lanovek ale cítím větší svobodu, neboť téměř každá je vyráběna na míru. A možná k tomu přistupuju dětským pohledem, že přece ty vláčky a tramvaje jsou něčím hezkým a je dobré v tom pokračovat. Zatímco třeba auta se mění každou chvíli jako módní kusy oblečení, veřejné dopravní prostředky jsou tady na delší dobu a zanechávají trvalé vzpomínky, podobně jako první lásky či výlety s prarodiči.

Mnozí se k zážitkům z dětství vracejí až v dospělosti. Jak to vnímáte vy?

Přesně tak. Dospělí po letech hledají zpět tu hravost a jednoduchost, co je spojovala s prarodiči, sourozenci nebo kamarády. A právě mnohá veřejná doprava dokáže znovu probudit ten pocit dobrodružství a sdíleného zážitku.

Jezdívala jste na Ještěd jako malá holka?

Jako malá jsem tam byla tak jednou. Většinu výletů jsem podnikala s tátou a ségrami. Máma měla konečně klid a mohla doma něco i udělat.

Kolik vás je sester?

Tři holky.

Tak to musel mít tatínek pevné nervy.

On je spíš kliďas. Vědec, kterého jen tak něco nerozhází. Zato máma je výtvarnice s neuvěřitelným smyslem pro detail a ohromnou výdrží. A taky u ní často vládnou emoce. No, dali mi náročný genetický mix.

Vaši kariéru odstartovaly intimní pomůcky Whoop·de·doo, tedy opět produkt, který má přinést dobrý pocit, v tomto případě ženám a dívkám. Napadá mě, jestli jste nezačala s dopravními prostředky, protože vám už Venušiny kuličky byly malé.

Jak se to vezme. U těch lanovek mě baví, že jsou zasazeny do určitého prostředí, že mají kontext konkrétního místa. U lanovek a tramvají jde o centimetry, u intimních pomůcek o milimetry. A obě oblasti mají přesah do životů lidí. Spojují společenské souvislosti, nejde jen o samotný produkt. U těchto zdravotních pomůcek se navíc pracuje s intimitou – nekonečným tématem se silným psychologickým rozměrem. V tom vidím ten průnik.

Vaše produkty jsou výrazné a dobře zapamatovatelné. Není pro vás svazující už být zařazena v nějaké škatulce?

Potřebuji, aby mě práce bavila, a je mi jedno, kam mě kdo zařadí. Klíčoví jsou lidé, se kterými dělám, a prostředí, které tvoříme. Dlouho mi trvalo, než jsem si řekla „jsem produktová designérka“, protože předtím jsem několik let byla produkční. Někdo mi kdysi přisoudil přezdívku „Královna vibrátorů“. To mi vůbec nevadí. Vadit mi spíš bude, až mi tu nálepku někdo sundá. Raději si z toho beru to pozitivní. Za všemi svými produkty si stojím, takže ano: jsem to já, kdo dělá lanovky i vibrátory!

Vedete vlastní studio. Střídání rolí designérky i byznysmenky musí být náročné, jak už jste někde řekla, stále něco hoří a vy to musíte hasit…

Hlavně mám zodpovědnost. Občas si říkám, jaké by to bylo, chodit do práce každý den od osmi do čtyř a mít pak čistou hlavu. Ale volnost podnikatele znamená přijmout, že jedete v podstatě nonstop. Mentálně se nesmíte svázat představou „to se nedá“, musíte být schopen měnit věci, když je to potřeba, a stále to musí být finančně únosné. Člověk se vyvíjí a učí z vlastních cest, i když bych sama sobě před deseti lety poradila, že některé z nich byly možná zbytečné a bylo by lepší se na ně vykašlat.

Jenže právě tyhle „zbytečné“ cesty docela často vedou k tomu, co stojí za to.

Je jasné, že věci se urychlí, když nepálíte energii tam, kde to nedává smysl, ale jak říkáte, na tohle všechno si člověk přichází postupně a jsou to zkušenosti. Někdy děláte věci dlouho proto, že se je učíte. Tak to v životě je.

Co je pro vás na té cestě nejbolavější?

Ta byznysová stránka: rozumět financím, vědět, co si můžu dovolit, a rozdělit zdroje tak, aby všechno šlapalo. Myslím, že umím hospodařit, ale je to pro mě hlavní zdroj stresu, protože hospodařit a dělat byznys jsou dvě různé věci. Trvalo mi to dlouho, ale nakonec jsem se naučila, že nemusím o všem rozhodnout hned. Že si můžu nechat nějaký čas. Když mi chybí informace, odložím volbu.

Všichni máme omezenou kapacitu rozhodnutí, která zvládneme za den udělat, proto mají vrcholoví manažeři předem vybranou snídani i oblečení. Já už také nevyčerpávám svou kapacitu zbytečnými volbami a nenechávám se tím „zválet“, i když někdy je to už tak na hraně, že bych nejraději zalezla do postele, pustila si detektivku a nic neřešila.

Čím si čistíte hlavu?

Ráda chodím do Železné koule. Znáte to?

Vůbec ne.

Koncept téhle posilovny vymyslel jeden ajťák, kterému říkají Radar. Furt seděl za kompem, nakynul, tak se rozhodl něco se sebou dělat. Chodím tam na společný trénink, dohromady kluci a holky. Mám pocit, že jsem zpátky ve škole na hodinách tělocviku. Je to zábava, taková neklasická posilovna, kde ale příjemnou cestou dojdete k příjemným výsledkům.

A když skutečně nic neděláte, tak co děláte?

Když lelkuju?

Ano. Lelkování je krásně poetické slovo, nemyslíte?

Velmi mě uklidňuje, když si doma uklidím a u toho poslouchám mluvené slovo. A když už si fakt potřebuju vnitřně uklidnit hlavu, pomáhá mi meditace hudbou a dýchání. Lehnu si na záda a začnu správně dýchat. Prodýchání zní banálně, ale fakt funguje. A taky si dělám kvalitní japonské zelené čaje, to má na mě opravdu terapeutický účinek.

Dnes už se vás na začátky sotva někdo zeptá, ale po maturitě jste měla delší studijní pauzu. Proč?

Nevěděla jsem, čemu se chci věnovat. Tak jsem šla do práce. Chtěla jsem být samostatná, měla jsem chuť pracovat. Možná to souvisí s tvůrčí energií, měla jsem chuť makat a někdy je vlastně jedno, co konkrétně děláte. Potřebujete prostě dělat! Tehdy jsem nastoupila do svého prvního a posledního klasického zaměstnání, od té doby jsem OSVČ.

Pro koho jste pracovala?

V hudební agentuře jako produkční. Byla jsem v rámci toho i booking manažerkou Tata Bojs.

Tata Bojs?

To bylo hodně super, byla jsem s nimi v letech 2001 a 2002, kdy už šli hodně nahoru. Vyzkoušela jsem si tu pravou drsnou produkci z miniaturního kanclu na Žižkově, kde jsem dělala všechno od uklízení až po podepisování smluv s kapelami. Zařizovala jsem catering, dělala guida různým kapelám. Bylo to velmi zajímavé, ale bylo to fakt brutálně časově náročné.

Kdysi jsem jezdila i jako produkční s tanečnicemi a s Leošem Marešem, to jsme objížděli diskotéky. Pamatuju si, že za mnou tehdy přišel a pochválil mě za hladký průběh akce. Víte, u produkce to je tak, že když všechno jede, je to přece samozřejmost, ale když je někde zádrhel, všichni se na produkční sesypou. Teď jste mi toho Leoše vybavila. Dost mě to tehdy potěšilo.

To musela být bezvadná přípravka k vašemu současnému byznysu, že?

Přesně tak. Pak jsem během studia dělala hlavní produkční na shakespearovských slavnostech – další skvělá škola života. Bavilo mě prostředí divadel a festivalů, utvrdilo mě v tom, že chci tvořit vlastní věci.

A tam jste si našla cestu k designu?

Ne hned. Zvažovala jsem i DAMU. Měla jsem ale pochybnosti, že nic neumím, když mám jenom maturitu z knihovnické školy. Tehdy jsem hodně a ráda šila, tak jsem se hlásila na textilní obory, kam mě bohužel „úspěšně“ nepřijali.

A tak mi došlo, že na sobě budu muset zamakat a začít se pořádně připravovat. Chodila jsem na kurzy kresby, hodně mi pomohla máma, a když jsem přišla z kresby úplně zmordovaná, motivovala mě, abych to nevzdala. I když teda, když jsem šla na první přijímačky a ukázala jí moje práce, tak mi jen suše řekla, že mám docela odvahu tam s tím jít.

Kolikatery přijímačky jste dělala?

Asi sedmery, pak jsem začala cítit, že textil není ono. Jenže produktový design mi připadal nejvíc nedostupný. A už mi mělo být 25 let, tak jsem se rozhodla, že to zkusím ještě jednou. Naposledy. A když to nevyjde, prostě to nemám dělat, a když to vyjde, pořádně zaberu.

Nakonec jsem se dostala do Ústí nad Labem na produktový design a dodržuju, co jsem si předsevzala – makám. Takže když je někdo nešťastný, že se na školu nedostal, ať to zkusí znovu. I když dělat přijímačky po sedmé je asi na zamyšlenou…

Vytrvalá jste tedy rozhodně.

Spíš trpělivá. U designu je to velká výhoda, v byznysovém i osobním životě spíš ne. Ale ještě vám musím říct o jedné fakt vtipné brigádě, když už to spolu řešíme.

Máte ještě něco lepšího než Tata Bojs a Leoše Mareše?

To si pište! Kamarádka mě dohodila jednomu americkému kouzelníkovi, který žil v Praze, ale ne jako produkční. Vybral si mě jako svou asistentku na pódium.

Takže jste byla ta éterická blondýnka, pravidelně probodávaná šavlí?

Přesně tak. Jezdila jsem s ním po světě. Dostala jsem se s ním do Izraele nebo do Číny, kde byl velmi populární. Tam jsem měla dokonce svou první autogramiádu. Přišlo mi neskutečně vtipné, že nějaký Číňan má doma tričko se jménem Anna Marešová. Jako dítě jsem koukala na Davida Copperfielda a přála si rozkrýt jeho fígle. To jsem netušila, že přání se mohou plnit.

Přiučila jste se nějaký trik?

Já jsem spíš byla ta v té bedně, ale z jednoho čísla jsem se naučila robotické pohyby. Třeba karetní triky jsem ani nechtěla znát. Ztratilo by to pro mě kouzlo.

Proč si vás ten kouzelník vlastně vybral?

Chtěl přirozenou blondýnu, ale hlavně si myslel, že jsem mnohem mladší. A prý jsem mu byla sympatická. Navíc, jak jsem drobná, tak kromě toho, že jsem se mu vešla do všech beden, sám vedle mě vypadal mnohem větší, i když čahoun rozhodně nebyl. U kouzelníka jsem zjistila, že showbyznys není úplně pro mě, ale mělo to něco do sebe.

Je třeba říct, že stále vypadáte neskutečně mladě. Jak to děláte?

Děkuji. No já říkám, že práce šlechtí. Blahobyt člověka ubíjí. Lehký nedostatek je prospěšný, protože vás zdravě žene kupředu. Má to vliv na psychické i fyzické zdraví. Cítím se líp, když mám mírný hlad, než když jsem přejedená, protože se těším na jídlo. Když jsem nacpaná, tak se sotva vleču. Možná to mám z dětství.

Jak to myslíte?

Asi jak jsem nejmladší a narodila jsem se už do větší rodiny, musela jsem se všechno naučit sama a rychle, už se na mě nečekalo. Nosila jsem taky zděděné věci po ségrách, ale udělala jsem si z toho spíš výhodu než nevýhodu. Tehdy asi vznikl můj úspornější způsob života, věděla jsem, že nechci zbytečně plýtvat. Věcmi ani energií.

Moc všeho asi fakt škodí.

Jakou máte potom motivaci, když všechno máte hned, aniž byste se o to přičinila? To potom nevíte coby.