Růžová vrtačka není nic špatného, říká známý výstřední designér Karim Rashid

Rozhovor si také můžete poslechnout v audioverzi.

Karim Rashid se narodil v Káhiře v roce 1960 a vyrůstal v Kanadě, kam se jeho rodina přestěhovala, když byl ještě malý. Jeho otec byl architekt a matka sochařka, takže od dětství vyrůstal v prostředí umění a designu, které výrazně ovlivnilo jeho pozdější tvorbu podobně jako třeba myšlenky filozofa Jeana-Paula Sartra.

Od 90. let působí ve Spojených státech, jeho studio sídlí v New Yorku. Během kariéry navrhoval produkty pro mnoho významných značek jako Samsung, Alessi, Swarovski, Veuve Clicquot, Kenzo, Pepsi nebo Hugo Boss. Češi se s jeho prací mohli setkat i v kolekci koupelnových předložek tuzemského výrobce Grund nebo dříve u slovinských spotřebičů Gorenje.

Tento laureát stovek mezinárodních cen nedávno vystoupil v Brně na konferenci Interiéry, kde přednášel na téma Buďte připraveni na budoucnost!. „Minulost nikdy nebyla lepší,“ říká v rozhovoru pro Seznam Zprávy s tím, že je důležité si užívat přítomnost.

Netají se v něm kritikou stagnujícího západního světa a současné tvorby v designu i architektuře. Přibližuje také, co mu pomohlo překonat rakovinu nebo těžkou alergii, nakolik jej ovlivňuje cestování či hudba a jak je podle něj důležitá svoboda pro rozvoj kreativity i ekonomiky.

Když se podíváte na svět designu, ve kterém se už dlouho pohybujete, jak ho vidíte?

Když se dívám do historie našeho oboru, vidím hodně arogance a rigidních pravidel. Já jsem byl jako mladý taky takový – dogmatický a arogantní v tom, co jsem chtěl dělat. Jak stárnu, vidím to trochu jinak. Víc chápu ostatní a beru v potaz jejich názory. Každý jsme přece jiný. To jsem si mnohokrát uvědomil při cestování.

Jak to myslíte?

Vidíme rozdílné kultury, slyšíme různé jazyky, jíme nová jídla, zkoušíme nečekaná prostředí a architekturu. Cestování je pro rozvoj člověka zásadní. Úplně si pamatuju, jak jsem přijel z Kanady studovat magistra do Itálie a musel řešit jiné zásuvky na elektřinu. Všechno bylo tak odlišné včetně toho, že se opačně otevíraly dveře. Stále cestuju, a ještě jsem se toho nepřejedl. Nutí mě to přemýšlet.

Máte nějaké designérské hranice?

Zaha Hadid (již zesnulá britská architektka a designérka – pozn. red.) byla moje kamarádka, ale kdyby mi zítra navrhla dům, bylo by to na mě příliš. Mám rád organické tvary, ale miluji taky minimalismus. Potřebuji čistotu a určitý zklidňující aspekt. Respektuji hodně lidí, ale například Philippe Starck (slavný francouzský designér – pozn. red.) je na mě příliš dekorativní.

Je o vás známo, že jste velkým fanouškem hudby a působíte i jako DJ. Posloucháte hudbu i při práci?

Když kreslím nebo navrhuji, vždy hraje hudba. Často elektronická, jen melodie, ale i jazz nebo něco staršího. Od šestnácti jsem byl DJ, znám historii hudby velmi dobře. Vlastně mám rád dobrou hudbu bez ohledu na žánr.

Takže jste nostalgik?

Víte, nostalgie je zajímavé slovo. Pro mě je to spouštění vzpomínek, minulosti. Ale já jsem se naučil žít přítomností. Mám-li být zcela upřímný, nemám moc rád vzpomínky.

Proč?

Nějak je nechci mít. Hodně věcí si záměrně nepamatuji. Nechci. Mnohem lepší je užít si daný moment teď. Když držíte svou mysl příliš v minulosti, znamená to, že si nejspíš myslíte, že to byla lepší doba, než jakou právě žijete, a proto se vracíte zpět. Je lepší přesvědčit sám sebe, že teď žijete to nejlepší období. I kdyby to nebyla pravda – funguje to.

Měl jsem extrémně talentovaného japonského studenta. Po letech mi řekl, že se stal bankéřem, protože ho k tomu donutil otec. Říkal, že je to tak v pořádku, ale jeho oči mluvily jinak. My lidé si dokážeme hodně věcí nalhat. Je to možná mechanismus přežití. To říká i hodně filozofů: tohle je realita a minulost nemá smysl řešit. Tečka. Proto mám tolik problémů se současným designem.

V čem?

Mnozí designéři nedesignují, kopírují minulost. Architektura po celém světě je tím posedlá. Jenže my už nežijeme jako ve středověku. Tehdejší domy byly moderní ve své době. Když dnes kopírujeme minulost, často vzniká kýč. Samozřejmě se můžeme bavit o městské krajině, o odkazu, ale když stavíme dnes, měli bychom využívat také to nejmodernější z naší doby.

Když se ještě vrátím k příběhu s vaším studentem z Japonska, měl jste vy odmalička svobodu v tom, co chcete dělat?

Ano, moji rodiče mě velmi podporovali. Vzpomínám si, že když jsme bydleli v Londýně, šli jsme do obchodního domu koupit mně a mému staršímu bratrovi zimní kabát. Bylo mi tak pět let. Když jsme vystupovali z výtahu do dětského oddělení, rovnou jsem běžel k růžovému kabátu, úplně jsem si ho zamiloval. A maminka mi ho koupila. To bylo pro mě naprosto zásadní, přitom taková maličkost, řeklo by se.

A ta růžová vám zůstala, jak můžeme vidět v mnoha vašich projektech.

Zůstala mi ta myšlenka, že některá pravidla můžeme porušovat. Když jsem začínal v Torontu jako designér, pracoval jsem pro firmu vyrábějící nářadí. Měl jsem na starosti elektrickou vrtačku. A tehdy jako pětadvacetiletý jsem téhle zavedené značce navrhl řadu v růžové. Nikoli proto, že by se to mohlo líbit ženám – chtěl jsem ji já sám.

Byli úplně šokovaní, nelíbilo se to ani mým kolegům. Byl jsem z toho rozladěný. Vždyť se přece bavíme jen o barvě, neudělal jsem něco špatně. Od té doby jsem si mnohokrát ověřil, jak se lidé bojí. Bojí se hlavně toho, co je pro ně neznámé, s čím nemají zkušenosti.

Děje se to v designu stále?

Jasně, firmy to vědí a propagují své výrobky a služby podle tohoto nastavení lidí. Je to něco jako globální ekonomický strach. Udělat něco radikálního, rozdílného, tu kuráž má málokdo. Většina hraje na jistotu.

Říkáte, že nejste nostalgik, přesto, co bychom si mohli jako společnost z minulosti ponechat? Na čem dobrém bychom měli stavět?

To první, co mě napadá, je právě ta architektura, tedy stavby, které byly důležité a měly inovační postupy. Ty zásadní budovy, které mluví za svou dobu. Třeba Londýn je krásným příkladem architektonického eklekticismu. Vidíte na sebe nalepené stavby ze 16., 19. i 21. století. To je ta krása, o které mluvím.

A to druhé jsou různé artefakty, jako první židle od Miese van der Rohe. Tu dodnes v různých formách replikujeme (židli MR 10 z jednoho kusu trubky představil architekt v roce 1927 na výstavě bydlení ve Stuttgartu – pozn. red.). A třetí podstatná je ochrana přírody. To by měla být naše priorita.

Stále se vracíme k minulosti, ale ta je pro pochopení současnosti podstatná, nemyslíte?

Jenže víte, co tenhle pocit dělá s celou společností, která se uchyluje do minulosti? Stagnuje, dostatečně se nevyvíjí, neposouvá se. Neříkám, že bychom měli vytěsnit historii, to vůbec ne. Každý člověk na světě by měl vědět, co byl holokaust za obrovskou tragédii, ale v určitý moment se musíme umět posunout dál. To je možná jeden z důvodů, proč západní Evropa v mnohém zaostává – je příliš ponořena do své historie.

Jinde v Evropě to tak není?

Východní Evropa roste i z toho důvodu, že se snažila dostat z nánosů komunistické éry, mladí lidé chtěli dýchat svobodný vzduch. Nebo si vezměte Švédsko. Mohl bych vyjmenovat asi třicet globálních značek pocházejících ze země, kde žije 10 milionů lidí. A pak přijedete do států, které mají dvacet, třicet milionů obyvatel, a nedělají v tomto ohledu nic. Nevyvíjí nic nového.

Proč je podle vás sever Evropy tak úspěšný?

Lidé tam nejsou vázáni náboženskými pravidly a mají vnitřní pocit svobody, který je žene kupředu. I z toho důvodu Amerika svého času představovala pokrok v mnoha oborech, lidé tam utíkali za svobodou. Pocit, že jste svobodní, vám dává prostor vymýšlet něco nového.

Svoboda je velmi relativní, řekla bych.

V pravém smyslu slova nikdo z nás není absolutně svobodný. Svoboda je způsob myšlení. Když se za svobodné považujete, začnete tak jednat. Vezměte si, jaké bývala velká část světa těžké místo k životu. Pouhých tři sta let nazpět naprostá většina lidí žila v chudobě a celý den řešila, co budou večer jíst.

A teď si vezměte, jak vypadá náš život dnes. Ten pokrok je neuvěřitelný, a přitom je kolem tolik lidí, kteří si neustále stěžují. Jsme zkažení blahobytem, přitom minulost nikdy nebyla lepší, leda bez toalety, kanalizace, elektřiny, léků.

Vraťme se k vám. Je vám 65 let a vypadáte fantasticky. Co pro to děláte?

Před třiceti lety jsem měl chronickou bolest v krku, a do toho jsem učil na univerzitě. Bylo to velmi náročné období. Vidělo mě několik lékařů, aby zjistili příčinu, až mi jedna specialistka řekla, že mám potravinové alergie. Po třicítce se tělo fyziologicky hodně mění, a i když jste dřív neměli jedinou alergii, najednou může udeřit naplno.

Jak jste to řešil?

Přešel jsem na makrobiotickou stravu. Každý týden jsem přidával jedno jídlo a sledoval, co to se mnou dělá. Musel jsem být velmi disciplinovaný. Po pár měsících – jako byste lusknula prsty – bolest byla pryč. Najednou jsem mohl učit celé hodiny a bylo mi dobře.

Od té doby si dávám velký pozor na to, co jím a piju. Zjistil jsem, že mi vyhovuje organická strava, k tomu každý den cvičím, s výjimkou dvou operací, kdy to nešlo. Jinak jsem nevynechal. Důležitý je také dostatek spánku i rozumná míra společenského života.

Během vaší přednášky v Brně mě zarazilo, když jste prohlásil, že nejste společenský člověk a že společenský život považujete za ztrátu času. Kdy jste k tomuto dospěl?

Bylo mi čerstvě třicet, žil jsem v Torontu, pracoval jsem mezi nejlepšími designéry ve městě, už jsem byl docela známý, ale věděl jsem, že musím odjet. Chodil jsem z večírku na večírek. Byl to stále nudnější způsob života. Miloval jsem ale hudbu, proto jsem chodil do klubů, kde jsem ale nepotřeboval hodiny planě mluvit. Uvědomil jsem si, že nemám povinnost dělat cizím lidem psychologa. Když jsem sám, cítím se lépe, než když se vracím z nějaké akce.

Cítíte se pak vyčerpaný?

Ani ne, spíš nedobře. Velmi špatně se to vysvětluje, ale je to na úrovni emocí. Pro mě je mnohem silnějším pilířem kreativita. Zachránila mě před stresem, rozvody i náročnými operacemi, včetně léčby rakoviny před patnácti lety. Stejně tak je důležité být empatický. Když jste dobří k ostatním, vrací se vám to. Je to vlastně trochu sobecké, protože se díky tomu cítíte lépe. Tohle vám věda ani lékaři neřeknou, ale nese to své ovoce.

Mám z našeho povídání spíš melancholický pocit. Tak mi dovolte poslední otázku. Co vás v životě dělá skutečně šťastným?

Má žena. Je mojí múzou. Jsme na stejné vlně, a myslím, že mě má opravdu ráda.