Pod čarou: Muži, kteří nenávidí ženy, tu byli dávno před manosférou

I Česko už obchází strašidlo manosféry. Slovo, které bylo před deseti lety obskurním výrazem známým jen mezi experty nebo příliš online lidmi, se stalo běžnou součástí výraziva a takřka denně se skloňuje v médiích.

Rizika manosféry a s ní souvisejících fenoménů pravidelně řeší ČTK nebo ČT, organizace Konsent informuje učitele o incelech, iRozhlas nedávno spustil analytickou sérii „Do hlubin manosféry“, velká debata o manosféře se rozjela v březnu po uvedení netflixovské minisérie Adolescent. Na řadu dalších důležitých příspěvků do diskuze jsem jistě zapomněl a pro korektnost samozřejmě musím dodat, že otázky související s manosférou pravidelně řeším i v tomto newsletteru.

Není pochyb o tom, že bujení sexistických a mizogynních názorových proudů na sociálních sítích je závažný problém s dalekosáhlými společenskými následky, který je potřeba popisovat a řešit. Zároveň je přirozené, že pro popularizaci složitých nových jevů se hodí využívat chytlavé zkratky a použitím termínu manosféra si při osvětových aktivitách značně ušetříme práci. Každá fráze se ale nakonec vyprázdní a je otázkou, zda výraz manosféra nepřesáhl své pomyslné datum spotřeby.

Problém začíná už u samotné definice pojmu. Když mají experti či novináři vysvětlit, co to manosféra vlastně je, většinou ji popisují jako volnou síť internetových komunit či subkultur, které se utvářejí kolem obsahu pro muže, hlásají odpor k feminismu a nejrůznější méně či více mizogynní názory. A když jsou jmenovány příklady, většinou zazní, že manosféra v sobě může zahrnovat leccos, od lifestylových influencerů a tzv. pick-up artists (poradci pro balení holek) přes různé konzervativní agitátory až po agresivně mizogynní incely a další extrémní proudy.

Na této definici není na první pohled nic špatného, protože manosféru skutečně jinak kloudně popsat nelze. Je také pravdou, že zmiňované skupiny či názorové proudy skutečně mají jisté společné rysy a mnohdy se navzájem překrývají. Kdybychom ale tuto teoretickou manosféru začali skutečně v terénu hledat, rozplyne se jako pára nad hrncem a rychle zjistíme, že naše definice má dost velké díry.

Čtenáři z řad studentů, učitelů či novinářů se mě občas ptají, jestli nějaké ty incely či jiné členy manosféry neznám a nemohl bych je k nim ze studijních důvodů nasměrovat. Odpovídám, že nikoliv, a i kdybych znal, nejsem si jistý, zda by šlo o skutečně reprezentativní vzorek. Odkazuji je proto na experty z akademického prostředí. Ani tam ale v Česku zatím neexistuje dost relevantního výzkumu a ukazuje se, že řadu trendů a výrazů z globální anglojazyčné scény nelze do lokálního kontextu přenášet zcela automaticky a beze změny.

Poslechněte si audioverzi newsletteru načtenou autorem.

Nicneříkající je už jen koncept „volné sítě“. Snadno bychom mohli říct, že cyklisté, judisté a ctitelé aerobiku jsou členy volné sítě fitness nadšenců, ale neprozradilo by nám to nic o tom, zda je kromě sportu spolu pojí ještě něco dalšího. A ještě problematičtější jsou výrazy jako komunita či hnutí.

Zmiňovaný Konsent na svém webu dokonce mluví o „hnutí incel“, což je asi stejně užitečný pojem jako „hnutí cyklistů“. Ano, jistě je tu pár cyklonadšenců, kteří lobbují za budování cyklostezek, pořádají cyklojízdy, zakládají kluby a neziskovky, na specializovaných fórech debatují o nejlepších brzdách, vidlicích a rámech. A vedle nich jsou tu miliony lidí, kteří prostě jezdí na kole. Jistou základní aktivitu mají společnou, ale asi by se dost divili, kdybychom je označili za členy nějakého „hnutí“.

Otázka, jak moc jsou online „komunity“ skutečně komunitami a zda se jejich digitální aktivity nějak propisují do jiných oblastí offline života, je obecně jedním z velkých současných témat společenských věd a mohli bychom o ní dlouho diskutovat. Zjednodušeně se dá říci, že fakt, že má někdo nějaké názory a pohybuje se v jistém prostředí, z něj ještě nutně nedělá člena hnutí či subkultury. Novináři mnohdy hovoří o mizogynních influencerech typu Andrewa Tatea nebo českého Sibiřana či Adama Kajumiho, a jejich publikum jaksi automaticky vnímají jako ucelenou komunitu, i když to vůbec nemusí být pravda.

Členové komunit se tak navíc často ani sami neoznačují – zvlášť v případě skupin, na kterých lpí stigma, jako jsou třeba právě incelové. Ve zmiňované sérii ostatně iRozhlas píše, že Sibiřan či Kajumi „se otevřeně k manosféře nehlásí, ale svou tvorbou ji živí“, což výstižně ilustruje podstatu problému. A pokud už se někdo sám hrdě označí za incela, pravděpodobně tím zaujme novináře, ale nejspíš půjde o skutečně vyhraněného cvoka a začne docházet ke zkreslení v důsledku samovýběru (tzv. self-selection bias).

Objevuje se tu problém, který lze vysledovat i u řady dalších trendů „ze zámoří“. Nejdřív k nám dorazil virální kontroverzní výraz, kolem kterého se rychle rozjela vzrušená veřejná debata či rovnou morální panika, a nikdo už se neobtěžoval zjistit, zda zde nějaké incely a další pěšáky manosféry – v podobě, jakou známe z amerického kontextu – v relevantním množství vůbec máme.

Okolo manosféry a jejích údajných složek se roztočil zákeřný jev, který si zejména novináři jen velmi neradi připouští, protože zpravidla bývají jeho hlavními viníky. Slova mají význam, v konečném důsledku vytvářejí realitu a řada „hnutí“, „komunit“ a ideologických proudů vzniká prostřednictvím toho, že pro ně najdeme nové výstižné výrazy a začneme o nich mluvit.

Jedním z nejdůležitějších rysů sociálních sítí je fakt, že se jejich prostřednictvím mohly najít a spojit dosud roztříštěné názorové skupiny a jedinci – outsideři všeho druhu najednou zjistili, že si na internetu mohou najít stejně smýšlející kamarády. Tento proces ale dál posilují i média.

Mladý muž, který chce vydělat hromadu peněz a pořídit si ferrari, jeho frustrovaný spolužák, který si nemůže najít partnerku, a jejich kamarád, který nesnáší feministky, dřív nemuseli mít dojem, že spolu mají něco společného. Když se ale dozvědí o konceptu manosféry, mohou mezi sebou začít pociťovat pouto – zvlášť když je novináři začnou házet do jednoho pytle a sami tak usnadní práci mizogynním influencerům.

Tento proces upevňování a radikalizace se dál posiluje i prostřednictvím obecných změn jazyka, který na sítích používáme. Lingvista Adam Aleksic nedávno v mimořádně zajímavém textu pro web The Verge popsal, jak se v mainstreamu nepozorovaně normalizoval právě slang incelů.

Koncepty jako alfa a beta (či sigma) samci nebo dichotomie mužných chads a trapných virgins (paniců) vznikly právě na incelských fórech (Aleksic k tomu dodává, že už dávno před érou sociálních sítí, což rozbíjí řadu stereotypů o tom, jak za rozmach manosféry mohou jen a pouze sociální sítě a smartphony). Pak ale prosákly do běžných debat, lidem začaly připadat mimořádně vtipné a dnes už většinu z nás ani nenapadne přemýšlet, kde se vzaly.

Mnozí jejich používání obhajují tím, že dříve toxické výrazy mizogynním skupinám berou nebo je dokonce záměrně zesměšňují, ale takhle to nefunguje – ať už dané slovo používáme vážně nebo ironicky, nakonec stejně legitimizuje daný názor a z mnoha dříve okrajových myšlenek a praštěných nápadů (třeba pouček o tom, že 20 % mužů přitahuje 80 % žen apod.) se stávají běžně diskutované věci. A když se tak v kampani Petr Fiala označuje za sigmu a Babiš za alfu, ve skutečnosti to není humor, ale napůl záměrné pomrkávání k velmi nevábným názorovým proudům.

Aleksic podotýká, že incelská posedlost fyzickou krásou, profilem čelistí apod. dokázala vrátit do oběhu i zdiskreditované myšlenkové proudy typu frenologie – ultrapravicoví aktivisté zase začínají „vědecky zkoumat“ tvary árijských lebek a na TikToku na mě denně vyskakují líbivá videa o tom, jak se liší slovanské obličeje od germánských. A když blonďatá modrooká herečka Sydney Sweeney v nové reklamě na módní značku American Eagle s rádobyvtipnou slovní hříčkou prohlašuje, že má skvělé geny/džíny, také to není náhoda.

Řada lidí tyto trendy posiluje nevědomky, protože se dostatečně neorientují ve vodách internetové kultury a na memech typu virgin vs. chad nevidí nic špatného. Novináři přilévají olej do ohně tím, že je pokrývají jen povrchně a neřeší, jak virální koncepty typu „hnutí incel“ vypadají v realitě. Výsledkem může být právě ona „volná síť“ manosféry, která se z teorie překlápí v praxi, a nenávistní influenceři si mnou ruce, jak si zase novináře povodili za nos.

Šíření jejich agendy se totiž dost podobá propagaci teroristických hnutí, která s médii tradičně žijí v symbióze. Pokud začneme opakovat a rozebírat jejich názory, jsme donuceni argumentovat na jejich hřišti podle jejich pravidel. Jen jim tím dodáváme na významu a důležitosti, a vzhledem k tomu, že mnohé názory z vod manosféry jsou manipulativní, ale fakticky pravdivé (třeba že ve vztazích hraje roli majetek apod.), média i progresivní aktivisté se mnohdy sami nechtěně stávají agitátory.

Debata o manosféře se křiví nejen tím, co v ní zaznívá, ale také prostřednictvím věcí, které zůstávají nevysloveny. Zásadním problémem je fakt, že manosféra, ideologie incelů apod. jsou prezentovány jako potíže mladých mužů, které vybujely na sociálních sítích. Naskakuje se tak na vlnu obecné morální paniky kolem vlivu sítí na mládež. Veřejnost snadno dospěje k mylnému dojmu, že za vše mohou telefony a bez nich bychom žádné mladé mizogyny neměli.

V mnoha ohledech se tu zase míchají jablka s hruškami a do českého prostředí se nekriticky překlápí zahraniční debata. Ona údajná radikalizace mladých mužů spočívá v tom, že se v řadě zemí začal u generace Z prohlubovat genderový politický rozpor – zatímco mladé ženy se názorově výrazně posouvají doleva, mladí muži zůstávají na stejných pozicích nebo se přiklánějí mírně doprava. V některých zemích tak dochází i k tomu, že synové mají konzervativnější názory než generace jejich otců, což je historicky nevídaný jev.

Pořád tu ale řešíme především „klasickou“ politiku, nikoliv názory na genderové otázky. Konzervativní či pravicová orientace s odporem k feminismu a liberalismu jistě souvisí. Už také dobře víme, že manosféra je ideálním terénem pro ultrapravicové agitátory a mnohé mizogynní skupiny se s krajní pravicí přirozeně a stále více prolínají. Pořád to ale není jedno a totéž. Pokud začneme mizogynii volně zaměňovat za radikální pravici a obojí navíc považovat za výlučnou záležitost mladých „internetových“ mužů, začneme se rozcházet s realitou.

Představme si, že syn volí Motoristy a na incelském fóru debatuje o tom, jak jsou ženy jen zlatokopky a mělo by se jim sebrat volební právo. A jeho otec, volič Sociální demokracie, mezitím v hospodě u piva se svými kumpány řeší totéž. Za člena manosféry bychom označili jen nezvedeného syna, protože svou nenávist šíří na internetu za použití příslušného slangu a politicky se přiklání doprava, ale ve skutečnosti mají oba stejné názory – jen u toho staršího nám to přijde víc „normální“, kdežto u syna to zvedne obočí, protože v jeho generaci už se ženy jaksi víc hlásí o slovo.

Když vnímáme bujení mizogynie a „manosféry“ jen jako záležitost mládeže, implikujeme tím představu, že starší generace na tom byly lépe, což je nejen v Česku naprosto absurdní. Do jiného světla se najednou dostává i oblíbené „hledání pozitivních mužských vzorů“, které by údajně měly krizi mladé maskulinity řešit. Problémem tu nejspíš není feminizace školství nebo synové svobodných matek, ale spíš fakt, že pozitivních vzorů je ve starších generacích jen dost mizerný výběr, a mezi oním zakyslým fotrem a mizogynním influencerem není zas takový rozdíl – tedy kromě toho, že Andrew Tate má větší svaly, hezčí auto a umí hrát videohry.

Manosféra je často prezentována jen prostřednictvím nejhorších vypjatých případů typu otevřeného násilí na ženách (hodně k tomu přispěly reálné tragédie i zmiňovaná minisérie Adolescent), a ve stínu zůstávají mnohem častější „mírnější“ formy mizogynie, ve kterých nejsou velké generační rozdíly a mladí a starší muži si navzájem nemají co vyčítat. Hledat řešení pro mladé a ignorovat, že stejné názory a problémy mají i příslušníci starších generací, působí pokrytecky a zákonitě to vede jen k dalšímu vzdoru a radikalizaci.

Debata o politickém rozměru manosféry se za poslední léta obecně moc neposunula dopředu. Naštěstí už zmizela původní naivita, kdy politici, novináři i veřejnost dlouho nedokázali připustit, že zdánlivě nepolitická internetová fóra a skupiny kolem videoher, seberozvoje, finančního poradenství a dalších lifestylových témat mohou být ve skutečnosti vypjatě politickou arénou a živnou půdou radikalizace.

Občas se ale posouváme do opačného extrému a dochází ke zmiňovanému zaměňování a slučování krajní pravice a manosféry, což může mít také negativní následky. Spoustu mladých mužů to může bezděčně radikalizovat, protože jsou ke krajní pravici automaticky přiřazeni, a média tu znovu usnadňují a potvrzují práci radikálních influencerů. Pokud začneme i v médiích a veřejné debatě maskulinitu chápat jako politické téma a naskakovat tak na záměrně nastavenou agendu, pak z ní politické téma uděláme, i když by ještě před dvaceti lety šlo o absurdní myšlenku.

A když už chceme kriticky a zevrubně řešit průsečíky manosféry a politiky, musíme také začít nazývat věci pravými jmény. Jestliže jen vágně tančíme kolem pojmu „krajní pravice“, podsouváme tím představu, že za radikalizaci mladých mužů mohou jen skutečně vypjatí extremisté, a dovedně přehlížíme, že osobnosti s nechutně mizogynními názory působí i v řadách zcela „umírněných“ parlamentních politických stran (což si pochopitelně odmítají přiznat zejména jejich voliči).

Řada komentátorů také agendu manosféry a krajní pravice nevědomky spojuje a podporuje proto, že ignorují ekonomické příčiny současné krize maskulinity - jinými slovy fakt, že genderové rovnosti lze jen těžko dosáhnout bez obecné rovnosti ekonomické a sociální.

Ve světle rozevírajících se příjmových nůžek, nerovného zastoupení žen na vlivných pozicích, krize bydlení apod. je pochopitelné, že názory typu „ženy se chtějí bohatě vdát, feminismus selhal“ nabývají na síle. Většina konzervativců i liberálů by si ale raději nechala vrtat koleno, než by se pustili do hloubkové kritiky ekonomického systému, a tak jim zbývají jen morální argumenty nebo nadávání na technologie – pozitivní vzory z řad sportovců a herců mladým mužům vysvětlí, že mají být na ženy hodní, sociální sítě a influencery jim zakážeme a manosféra bude epicky poražena.

Tak jednoduché to ale bohužel nebude. Bylo by asi naivní zde horovat za to, abychom termín manosféra úplně přestali používat, na to je už prostě moc zažitý. Pokud ale chceme skutečně řešit její toxický vliv, musíme se vyhrabat z frází a začít zkoumat, co to skutečně je.

Pro novináře, experty, učitele i rodiče je k tomu nutné víc poctivé práce a výzkumu „v terénu“, protože názory vzniklé na americkém internetovém fóru se mohou dejme tomu na učilišti v Pelhřimově projevit v úplně jiné podobě. V médiích je potřeba víc kritické debaty o tom, nakolik horlivé a povrchní pokrývání extrémních myšlenek slouží jako jejich nechtěná propagace. Všichni bychom měli zbystřit, když v jakémkoliv kontextu čteme, že „mladé kazí sociální sítě“, protože je to téměř vždy trochu jinak. Bez ohledu na naše politické sympatie je také potřeba řešit, jak extrémní mizogynní slovník a agenda proniká do politiky v barvách jakýchkoliv stran.

A především bychom si měli připustit, že názory, které dnes na sítích vytrubují nenávistní influenceři, nejsou žádnou novinkou a nemá je jen generace synů, ale i otců a dědečků. Mnozí z nich je získali zkrátka jen proto, že pro ně ženy v životě kromě pozic partnerek či příbuzných nehrály žádnou hlubší roli a  neměli důvod jim naslouchat. Dnes se diví, proč někdo kritizuje sexuální obtěžování či nerovné zastoupení žen, když to přece dříve nevadilo, a vše pak vidí jako problém mládeže. O mladé tu ale nikdy nešlo. V manosféře jsme žili odjakživa, jen jsme to slovo neznali.

Pokud se vám ukázka z newsletteru Pod čarou líbila, přihlaste se k odběru. Každou sobotu ho dostanete přímo do vašeho e-mailu, včetně tipů na další zajímavé čtení z českých i zahraničních médií.