Mušketýři a cesta do fantazie. Národní divadlo uvádí hru ruského exulanta

Kdo čte, žije s každou další knihou život navíc. Kdo nečte, má jen ten svůj. Myšlenku připisovanou anglickému literátovi Oscaru Wildeovi mimoděk rozvíjí rodinná inscenace Tři mušketýři a já, kterou pro činohru první scény připravil Dmitrij Krymov. V novince, jež měla minulý týden světovou premiéru v pražském Stavovském divadle, se čtení nejen před spaním stává branou do světa fantazie, kreativity i empatie. Spojuje děti a dospělé – když si na něj ti druzí udělají čas.

Slavný sedmdesátiletý ruský režisér patří k umělcům, kteří po vypuknutí války na Ukrajině opustili rodnou zemi. Jak sám řekl v rozhovoru s dramaturgem Róbertem Štefančíkem, v současnosti se nachází na vynucené „dlouhodobé služební cestě“, zázemí má v New Yorku a pracuje napříč kontinenty.

V Česku hostuje poprvé, přestože jeho tvorbu sem pravidelně přiváží plzeňský Mezinárodní festival Divadlo. Často jde o radikální adaptace klasických děl, jež Krymov používá jako odrazovou plochu pro vlastní výpověď. Naposledy zde předloni představil inscenaci Fragment, kterou nastudoval s litevským souborem Klaipédos dramos teatras – z Tří sester od Antona Pavloviče Čechova si vybral pouze výsek slavné hry, scénu požáru z třetího dějství.

Inspiraci pro nynější spolupráci s Národním divadlem čerpal Krymov z ryze osobních, formativních vzpomínek na babičku, která mu hojně četla, mimo jiné právě dobrodružný román Alexandra Dumase Tři mušketýři. To ona v hochovi probudila celoživotní lásku ke knihám.

S principem fiktivních příběhů, které vstupují do reality, zrcadlí ji, komentují, případně umožňují si od ní na chvíli odpočinout, pracovala už roku 2012 režisérka Hana Burešová v osobitě pojatých Třech mušketýrech uvedených Divadlem v Dlouhé. Tentýž princip využívá nedávná novinka Městských divadel pražských a souboru Spitfire Company Gulliverovy cesty. Její tvůrci se snažili propojit dobrodružství titulního hrdiny se současnou válečnou zkušeností malého chlapce a jeho táty, kterým společné čtení přináší potřebný únik, poznání i naději. Střípky z filozoficky laděného románu se ale nepodařilo přesvědčivě oživit ani interpretovat, takže chlapcovo nadšení pro knihu zůstalo tak trochu záhadou.

I Dmitrij Krymov v novince pracuje s romány, které představovaly „dětskou klasiku“ spíše v době, kdy byli dětmi dnešní dospělí – kromě Tří mušketýrů se tu objeví i výjev z 20 000 mil pod mořem Julese Vernea. V pojetí ruského režiséra to ale vůbec nevadí. Není nutné přesně vědět, o čem předlohy pojednávají, Krymov nám především nabízí možnost nechat se okouzlit světy, jež bychom jinak nepoznali – ať už sledujeme lítý souboj mušketýra d’Artagnana s „mistrem čepele“ Jussacem, nebo nás uchvátí atmosféra podmořského světa s roztančeným hejnem barevných ryb.

Vizuálně působivá, technicky precizní inscenace plyne pozvolným tempem, jaké vyžaduje samotná četba, a přitom nepostrádá napětí ani spád.

Ústřední dvojici tvoří chlapec a jeho babička. Malý Jakub Barták, v roli zcela bezprostřední, vchází v úvodu na potemnělé jeviště dveřmi z Ovocného trhu, tedy přímo z ulice. Z reality vstupuje do světa fantazie, čímž Krymov téma nepřímo vztahuje přímo k divadlu, skýtajícímu podobný potenciál jako četba. I proto v dalších minutách neustále připomíná, že je to celé jenom hra, a narušuje divadelní iluzi.

Loutkovodiči, tanečníci, technici, kulisáci – ti všichni mají na jevišti místo a všichni se zapojují do dění. Jejich vstupy jsou častým zdrojem humoru. Nejvíc to odnáší nápověda, která předříkává text, i když to herečka zrovna nepotřebuje, nebo zbytečně napovídá v místech, kde aktéři improvizují.

Rázná babička, kterou s velkým gustem a smyslem pro klauniádu hraje šestatřicetiletá Veronika Lazorčáková, v jednu chvíli dokonce nápovědě vynadá, že by místo drmolení textu měla raději pomáhat uklízet nepořádek na scéně. Loutkovodiči zase až okatě přiznaně ovládají téměř realisticky působící loutky nezbedné chlupaté kočky či koní, na nichž se odehrává mušketýrský souboj. Když d’Artagnan svého soupeře porazí, přidají se Jussacovi vodiči bez zaváhání k vítězi, přičemž suše konstatují: „No, tak teď jsme asi s vámi.“

Babička, která chlapce obdarovává knihami a vášnivě se s ním noří do dobrodružství fiktivních postav, v podstatě zastupuje režiséra. Vnukovi v jednu chvíli vysvětlí, že se nemůže jen tak urazit a odejít do hlediště, protože divadlo stojí na spolupráci spousty lidí. Utrousí i poznámku o Konstantinu Sergejeviči Stanislavském, tvůrci proslavené herecké metody.

Když chce chlapci zpřítomnit noční výjev z Dumasova románu, sama si připraví scénu – z hromady chlapcových knih postaví kostel, techniky nejdřív zpucuje a pak jim nařídí spustit hvězdné nebe, načež obstará i krákající vrány. V jednu chvíli jí dojde trpělivost s violoncellistou, který dění průběžně doprovází expresivní scénickou hudbou, a místo toho „vrzání“ si u něj objedná Mozarta.

Její zápal pro věc stojí v přímém protikladu k chlapcovým hodným, ale standardně „dospělým“, rozumným rodičům. Ustaraná máma ztvárněná Markétou Děrgelovou v synových hrách na mušketýry vidí jenom vzniklý nepořádek. Táta v podání Filipa Kaňkovského zase ustavičně telefonuje a nikdy nemá čas, i když z jeho chvilkové fascinace d’Artagnanovou dýkou je jasné, že i on kdysi býval kluk.

Vpády mušketýrů se pro hocha stávají zážitkem natolik intenzivním, že zcela zastíní realitu. Při prvním vstupu divoká čtveřice prorazí strop i skříň v babiččině pokoji, který se dle potřeby spouští z provaziště. Je to příbytek nostalgicky protkaný stíny jako vzpomínka na dětství. Zato mušketýři mají sice dobové kostýmy či paruky, jinak ale sebe i protivníky častují jazykem současným a značně nevybíravým.

Na oslavu vítězství nad Jussacem si hvězdně obsazené kvarteto „hejsků“ v čele se Zdeňkem Piškulou zapálí cigarety, což babička nicméně rychle zatrhne. Ani násilí jim samozřejmě není cizí a krvavá scéna stětí proradné Milady de Winter, kterou hraje Pavlína Štorková, má až svůdně groteskní charakter. Krymov nic neuhlazuje ani nemoralizuje. Ostatně morální ponaučení ani výchovné poselství ještě žádné dítě k četbě nejspíš nepřivedly.

Přes zřetelně parodickou rovinu i nepokrytě drsné výstupy se ale nakonec inscenace nevyhne zbytečné doslovnosti. V závěrečné scéně se spícímu chlapci zdá o babičce, která na sebe bere podobu jakési bájné postavy. Dílem připomíná ženskou verzi d’Artagnana, dílem Johanku z Arku, a neohroženě se prohání po jevišti na koni. Nad jeho sny pak přicházejí bdít všichni mušketýři za doprovodu Ukolébavky od Karla Kryla, v níž se nepříjemně návodně zpívá, že až syn vyroste, stane se otrokem alkoholu a kompromisů „jako táta“.

Snad to lze přičíst Krymovově neznalosti kontextu a jisté devalvace krylovského patosu, je ovšem s podivem, že mu tento nápad čeští kolegové nerozmluvili. Dětem, které na tom budou v tomto ohledu jako režisér, to ale dost možná vadit nebude.

Dmitrij Krymov říká, že jeho rodinná inscenace není o nic víc pro děti než pro dospělé. I tak bylo na první repríze malých diváků překvapivě poskrovnu.