Film, který nadchl Cannes a naštval Indii. Záblesky naděje jsou o ženách

Článek si také můžete poslechnout v audioverzi.

„Žiju tady už nějakých 23 let. Pořád se ale bojím tomu říkat domov,“ přiznává mužský hlas, zatímco kamera projíždí nočním velkoměstem. V záběrech z indické Bombaje je cítit horko sálající z asfaltu ulic: skrznaskrz propocená trika, všudypřítomné cvrkání cikád, ale také předzvěst blížícího se deště.

Film nazvaný Záblesky naděje, který aktuálně promítají česká kina, natočila osmatřicetiletá Payal Kapadia. Svůj celovečerní debut popisuje jako ódu na monzuny prosáklou Bombaj. Ve snímku, jenž si odnesl velkou cenu poroty z loňského ročníku festivalu ve francouzském Cannes a byl nominován na Zlaté glóby za režii a pro nejlepší cizojazyční titul, kulisy horkého města nemají jen dokreslovat atmosféru. Bombaj v příběhu působí jako místo, které si není radno příliš romantizovat a kde se neodpouští zranitelnost.

Tři filmové hrdinky Anu, Prabha a Parvati se do indického velkoměsta přistěhovaly z venkovských oblastí. Všechny pracují jako sestry ve zdravotním středisku, přes den se to kolem nich hemží pacienty, po večerech, když ulice prosvítí lampy tržišť, neony barů i korporátní loga mrakodrapů, je zaplaví nejistota. Pocit, který ve snímku předurčil už dokumentárně laděný úvod. Člověk nikdy neví, kdy ho Bombaj ze svých útrob vyžene: „Pořád je tady ten pocit, že budu muset odejít.“

Anu ohrožuje zakázaný vztah. Muslimského přítele Shiaze si vybrala na úkor rodičů, kteří jí partnera chtěli najít sami. Zamilovaný pár bloudí nočním městem ve snaze najít místo s trochou soukromí. V nemocnici je mezitím Anu terčem klepů.

Prabha trpí samotou. Filmem ji jako duch provází vzpomínka na rodiči smluveného manžela, který odjel za prací do Německa. V malém bytě, sdíleném s Anu, muže trochu tragikomicky připomíná rýžovar. Symbol prestiže a luxusu Prabha dostala jako náplast na zlomené srdce. V jedné z nejdojemnějších scén si dovoluje sundat masku zodpovědné ženy potlačující city – a rýžovar obejme.

Nejhůř je na tom ale nejstarší Parvati. To na ni město ukáže s tím, že je na řadě s odchodem. Po smrti manžela ztrácí právo na bydlení a musí se vrátit na jih. Prabha i Anu ji na cestě doprovází. Odměnou za to dostávají příležitost najít vyústění pro své příběhy.

„Ženy jsou často poštvávány proti sobě. Tak je naše společnost bohužel nastavená,“ prohlásila Payal Kapadia loni v Cannes, když za film přebírala velkou cenu poroty. Na pódium tehdy přizvala všechny tři herečky v hlavních rolích a Záblesky naděje popsala jako poctu ženskému přátelství. „Pro mě je kamarádství mezi ženami nesmírně důležité. Posiluje solidaritu, vzájemnost a empatii, což jsou hodnoty, o které bychom se všichni měli snažit,“ dodala režisérka prvního indického filmu ve festivalové soutěži po více než třiceti letech.

Bombajská rodačka má na kontě také čtyři roky starý dokument Noc nevědomosti, vizuální koláž mimo jiné zachycující rostoucí společenský neklid a studentské demonstrace, které v Indii zavládly po nástupu nacionalisticky smýšlejícího premiéra Naréndry Módího. Rebelie proti zavedeným pořádkům má své místo také v Záblescích naděje, jenže je subtilnější a svým způsobem i efektivnější. Ženská pospolitost tu má větší sílu než Molotovův koktejl.

Zejména Anu a Prabhou nicméně nemají jednoduchý vztah. Je v něm spousta prostoru pro žárlivost i neporozumění a jeho síla tkví právě v tom, kolik překážek zdolává. Adu, Prabha i Parvati jsou hrdinky v pravém slova smyslu, protože před svými výzvami nikdy neuhnou, dokonce ani když čelí nadpřirozeným jevům.

Na filmu je nejpřitažlivější, kolik motivů, nápadů i protichůdných emocí dokáže vstřebat pod schránku zdánlivě subtilní podívané. Dokumentární prvky se tu potkávají s fikčními - režisérka chtěla v divácích vyvolat pocit, že sledují dokument o reálných ženách. Jazzová hudba podtrhuje melancholii v duších hrdinek, je v ní ale slyšet i optimistický podtón jako neustálá připomínka, že Anu, Prabha ani Parvati nemají v plánu se vzdávat.

A nakonec jsou tu barvy. Když Payal Kapadia s kameramanem připravovali natáčení, prohlíželi si Bombaj v období monzunů skrz objektiv malého rekordéru a všimli si, že se celé město přikrývá do nepromokavé, svítivě modré celtoviny. Naopak venkov definovaly červená nebo žlutá, barvy hlíny a písku. Záblesky naděje, v anglickém překladu All We Imagine As Light, tak vyprávějí příběh o nezdolnosti a přátelství i tím, jak se postupně prosvětlují.

Romantika a optimismus zní banálně, dokud člověk neví, jak komplikovaně byl film přijat v Indii. Bezelstný příběh tří žen toužících po svobodě a bezpečí se navzdory úspěchu v Cannes a dvěma nominacím na Zlaté glóby nedočkal toho, že by jej místní porota poslala do oscarového klání. Třináctičlenná mužská komise rozhodla jasně: Záblesky naděje nejsou dost „indické“.