Článek
Analýzu si také můžete poslechnout v audioverzi.
Donald Trump se při svém druhém mandátu v čele Spojených států amerických nepřestává překonávat. Jeho prezidentství je zcela bezpochyby historické – pro jedny pozitivně, pro jiné přesně naopak.
Do druhé kategorie se v posledních dnech řadí většina obyvatel více než čtyřicetimilionové Kalifornie. Hospodářsky nejsilnější stát federace je tradičně baštou demokratů a republikán Trump v něm populární nikdy nebyl – ovšem poté, co nařídil vyslat do Los Angeles přes dva tisíce členů Kalifornské národní gardy, je hněv mnohem silnější. Jen připomeňme, že tak udělal kvůli konfliktům mezi agenty federálního Úřadu pro imigraci a cla (ICE) a demonstranty protestujícími proti raziím vůči nelegálním migrantům.
Tento krok zcela rozvrací zavedené pořádky. I když se námořní pěchota přímo nepodílí na policejních opatřeních nebo interakci s protestujícími, její přítomnost zpochybňuje to, co bylo v USA běžné. Americké ozbrojené složky obvykle nestojí proti samotným Američanům.
V Kalifornii tak jde o mnohem víc než o potlačení nepokojů – jde o charakter americké demokracie a právního státu. Trumpovo prezidentství je zkrátka opravdu historické. Hranice prezidentských pravomocí napíná mnohdy na jejich hranu, v řadě případů až za ni. Stejně tak i tentokrát – Národní garda totiž až na úplné výjimky spadá pod státní úroveň, a podléhá tedy guvernérům.
Pozornost se nyní obrací k justici. Ve čtvrtek padla první rozhodnutí soudů, nicméně jedná se výhradně o předběžná opatření, a nikoliv verdikt ve věci samotné. Právních otázek, na které je potřeba odpovědět, je přitom opravdu hodně a stojí na nich mnohé. Seznam Zprávy z nich vybraly deset nejdůležitějších a přináší na ně odpovědi.
Pro bližší pochopení obtížné problematiky jsme tyto odpovědi diskutovali s profesorkou Bernadette Meylerovou, která přednáší americké ústavní právo na Stanfordově univerzitě, jedné z nejprestižnějších vysokých škol světa, a ve svém oboru je považována za jednu ze špiček.
Bernadette Meylerová
Bernadette Meylerová.
- Absolvovala práva na Harvardu, UCLA a Stanfordu.
- Na Cornellu založila první kolokvium práva a humanitních věd v zemi.
- Poté přednášela na Princetonu a UCLA.
- Na Stanford nastoupila v roce 2011 jako hostující profesorka, o dva roky později se stala členkou tamní právnické fakulty, kde působí dodnes.
- Přednáší ústavní právo, dějiny common law a propojení práva s humanitními vědami.
- Hlavním zájmem její expertizy je Čtrnáctý dodatek Ústavy, který garantuje rovnou ochranu před zákonem na všech úrovních státní správy.
Profesorka byla ve čtvrtek, kdy se Seznam Zprávami hovořila, shodou okolností přímo v Los Angeles. „Platí zde zákaz vycházení, ale já se cítím docela normálně. Vše už je v tuto chvíli klidné. Vlastně až zvláštně klidné – jako právnička totiž vím, do jak extrémní situace jsme se dostali a jak důležité budou soudní rozsudky,“ podotkla.
„Myslím, že Kalifornie je testovacím případem toho, jak daleko může prezident Trump zajít. Hrajeme o charakter americké demokracie.“
Jaký právní základ má federalizace Národní gardy?
Prezident Trump se odvolává na ustanovení, které Národní gardu jednotlivých států staví pod kontrolu federální vlády. Ve svém rozkazu ze 7. července hovoří o hlavě 10 Amerického zákoníku (United States Code), která definuje úlohu ozbrojených sil USA. Článek 12406 hlavy 10 umožňuje prezidentovi nasadit jednotky Národní gardy do federální služby za tří taxativně vymezených okolností:
- Spojené státy nebo některý z Commonwealthů (Severní Mariany a Portoriko) jsou napadeny cizím státem nebo jim hrozí invaze;
- dochází ke vzpouře nebo hrozí nebezpečí vzpoury proti autoritě vlády Spojených států;
- prezident není schopen s pravidelnými silami vykonávat zákony Spojených států.
Taxativnost typická pro veřejné právo všude na světě znamená, že výčet nelze na základě analogie doplnit o žádný další důvod.
Právní teorie též někdy hovoří o tzv. zásadě enumerativnosti veřejnoprávních pretenzí. To znamená, že veřejná moc může vykonávat jen to, k čemu je výslovně oprávněná.
Jejím opakem je pak tzv. zásada legální licence uplatněná v soukromém právu. Ta tvrdí, že každý může činit vše, co zákon nezakazuje, a naopak není povinen činit nic, co mu zákon neukládá.
Kterým důvodem administrativa kroky obhajuje?
Zde nastává první problém. Nikdo z kabinetu to neřekl oficiálně. „Připadá mi to jako všechny tři,“ odpověděl pouze ministr obrany Pete Hegseth na otázku reportérů, který důvod Bílý dům uvádí.
Argumentovat více důvody samozřejmě teoreticky není problém. Dokonce je to právníky často užívaná strategie. Při rozhodování soudu totiž stačí, když bude platit kterýkoli z trojice zmíněných. Nicméně z politického hlediska je tvrzení, že protesty jsou ekvivalentem invaze cizí moci, poněkud extrémní.
„Je to v podstatě absurdní. Žádný důvod samozřejmě naplněn nebyl,“ soudí ovšem Meylerová.
Kromě toho upozorňuje, že celý přístup je na hony vzdálený Trumpově administrativě verze 1.0. Tehdejší ministr obrany Mark Esper v roce 2020 prohlásil: „Možnost použití aktivních sil v roli donucovacích orgánů by měla být použita pouze v krajním případě, a to pouze v nejnaléhavějších a nejzávažnějších situacích.“
Pravil tak během kulminace protestů hnutí Black Lives Matter po smrti Afroameričana George Floyda v Minneapolisu. Tehdy bylo v ulicích nejvíce lidí v dějinách USA – násobně více než nyní v Los Angeles.
Ústavní právnička dává bývalému ministrovi, který se s Trumpem později rozhádal, za pravdu. Podle ní je federalizace Národní gardy skutečně pouze takzvanou subsidiární možností – tedy takovou, která se použije, až když selžou všechny jiné.
Jakou moc má prezident nad Národní gardou?
Podle práva žádnou. Zákon vyžaduje, aby byly rozkazy zasílány prostřednictvím guvernérů jednotlivých států. Nicméně kalifornský demokratický guvernér Gavin Newsom tvrdí, že Bílý dům nezákonně překročil své pravomoci a vyslal vojáky na ulici, aniž by měl odpovídající plány na jejich stravování a ubytování.
Donald Trump tedy obchází požadovanou formu. Národní garda – moderní verze státní milice – má kořeny již v době před založením země. Řada zákonů zejména z počátku 20. století dala prezidentovi a federální vládě více pravomocí ke standardizaci Národní gardy, ale stále se předpokládá, že jde zejména o státní síly. Proto zůstává i silná role guvernéra.
„I kdyby byly podmínky z článku 12406 naplněny, je na guvernérovi, aby Národní gardu ve svém státě aktivoval,“ doplňuje Meylerová. Otázkou však podle ní je, zda příslušníci Národní gardy musí poslouchat protiústavní rozkazy. Jasnou odpověď právo nedává, nicméně Meylerová si myslí, že není pravděpodobné, že by se příslušníci sboru vzepřeli prezidentovi.
Co smí a nesmí Národní garda dělat?
Nasazování armády přímo v USA není příliš prozkoumaná oblast. Každopádně zásadním předpisem je velmi starý zákon z roku 1878 – Posse Comitatus Act. Ten americké armádě, včetně Národní gardy, obecně zakazuje podílet se na prosazování práva v civilním sektoru.
Jediným pozdějším právním předpisem (lex posterior), který by mohl tuto úpravu derogovat, je právě zmíněný článek 12406. Zákaz ovšem neruší – pouze vojákům dodává možnost chránit federální agenty, kteří vykonávají činnost vynucování práva, a chránit federální majetek.
Někteří právní experti věří, že Trump by se mohl odvolat na ještě mnohem starší právní akt – Zákon o povstání z roku 1792. Ten vojákům prosazování práva v civilním sektoru umožňoval, nicméně od přijetí protichůdné úpravy se považuje za obsolentní – tedy neaktuální a zastaralý – a jako takový se nepoužívá.
I z předchozí doby existuje jen velmi málo precedentů. Pouhé protesty totiž americká demokracie nikdy nevnímala jako důvod, pro nějž byl předpis určen.
Nechme jej proto stranou a odpovězme konečně na položenou otázku: Jednotky Národní gardy například nemohou zatýkat demonstranty, ale mohou chránit imigrační a celní orgány USA, které provádějí zatýkání.
Problém však nastává v tom, co Národní garda kvůli svému povolání k protestům dělat nemůže. V Kalifornii je v letních měsících vysoké riziko lesních požárů, k nimž byli gardisté v minulosti – naposledy v lednu – povoláváni coby pomocní hasiči.
Jak se Kalifornie může prezidentovi bránit?
„Guvernér Newsom udělal vše, co mohl – podal žalobu,“ sdělila Meylerová s tím, že jiné cesty by byly protiprávní. Demokratický politik, který sám zřejmě má prezidentské ambice, v ní vymezil argumenty, proč nebyla naplněna žádná z podmínek nutných pro povolání Národní gardy.
Profil Gavina Newsoma:
Rozhodly první soudy. Jak?
O žalobě v první instanci rozhoduje federální soud v Kalifornii. Rozsudek zatím nevydal, nicméně americký právní systém zná (podobně jako ten český) institut předběžného opatření (injunction). Okresní soudce Charles R. Breyer tak ve čtvrtek večer uvedl, že prezident při vyslání vojáků jednal nezákonně. Napsal, že Trump jednal nesprávně, „jak překročil rozsah svých zákonných pravomocí, tak porušil desátý dodatek Ústavy Spojených států“, a nařídil mu, aby se vzdal kontroly nad Národní gardou.
Breyerovo rozhodnutí mělo být platné od pátečního poledne kalifornského času, ovšem vláda se okamžitě odvolala k Odvolacímu soudu USA pro 9. obvod. Mluvčí Bílého domu Anna Kellyová v prohlášení uvedla, že Breyer „nemá právo uzurpovat si pravomoci prezidenta jako vrchního velitele“. Druhoinstanční soud vyhověl velmi rychle – do pouhých čtyř hodin předběžné opatření odložil.
To ovšem neznamená, že je rozhodnuto. Soudy zatím vůbec nejednaly o meritu věci. Pouze neplatí rozhodnutí, které by prezidentovi znemožňovalo Národní gardu ovládat pro tuto chvíli. Soud si bere další čas a na úterý je naplánováno první slyšení.
Právní bitva, která nastane, může být velmi zdlouhavá a z obou stran sporu je cítit ochota se v případě potřeby odvolávat. Není tedy vůbec vyloučené, že se věc dostane až k Nejvyššímu soudu USA. Tam drží většinu republikáni – jmenovali šest z celkových devíti soudců, tři dokonce sám Trump. Přesto se již nejdůležitější justiční orgán v zemi několikrát postavil proti některým prezidentovým rozhodnutím, takže ani zde nemá prezident nic jisté.
Existuje ve věci nějaký precedent?
Common law, tedy angloamerický právní systém, je z velké míry založený na precedentech. Vychází tedy z toho, jakým způsobem soudy podobné případy řešily v minulosti.
V této otázce ovšem žádný precedent není. Národní gardu už prezidenti použili v řadě případů – při whiskové rebelii v roce 1794, proti Kukluxklanu po americké občanské válce, naposledy ji povolal prezident George Bush starší v roce 1992, když guvernér Kalifornie požádal o vojenskou pomoc při potlačování nepokojů v Los Angeles po procesu s Rodneyem Kingem. Proti vůli státu ji pak použil pouze demokratický prezident Lyndon B. Johnson, který v roce 1965 vyslal vojáky na ochranu demonstrantů za občanská práva v Montgomery v Alabamě.
Co je však důležité říct – ani v jednom z těchto případů se nepostupovalo podle článku 12406 hlavy 10, na který se odvolává Trump. Právní režim tak byl úplně jiný. K případům se tedy v zásadě nemá cenu vracet.
Jediná situace, která připadá v úvahu, je dění z roku 1970. Republikánský prezident Richard Nixon povolal Národní gardu během osmidenní federální stávky pošťáků. „V tomto případě byly dodrženy všechny zákonné náležitosti. Gardisté doručovali poštu, protože nikdo jiný to zkrátka dělat nemohl,“ vysvětluje Meylerová s tím, že tak byl naplněn třetí důvod pro uplatnění zákona – federální vláda nebyla schopna běžnými prostředky naplňovat zákony. „Tím, že ta situace byla jasně legální, žádný precedent neexistuje.“
Čemu může prezident čelit za porušení práva?
V otázce výkonu prezidentských pravomocí je imunita šéfa Bílého domu velmi silná. Opevněná mimochodem rozhodnutím, které loni ve prospěch Trumpa vydal právě Nejvyšší soud.
Hypoteticky se tak nabízí pouze sankce nejvyšší – impeachment. „Toto by jednoznačně mohlo být jeho podkladem,“ věří Meylerová. Nicméně upozorňuje, že jde skutečně pouze o hypotézu. Mezi některými demokraty se sice již takové hlasy objevily, ovšem to je v tuto chvíli zcela irelevantní, jelikož v obou komorách Kongresu, které by o odvolání prezidenta případně rozhodovaly, drží většinu Trumpovi loajální republikáni.
Každá ústava demokratické země je nastavena na tzv. systém brzd a protivah.
„Je ale klidně možné, že se o to demokraté pokusí po tzv. midterms,“ spekuluje právnička a odkazuje na příští volby do Kongresu, které se tradičně konají v polovině prezidentova funkčního období. Příští tedy budou na podzim 2026.
Politici vyhrožují utnutím penězovodů. Jaké mají karty?
Mezi ostatními by tato otázka možná zapadla, ovšem je neméně zajímavá a důležitá. Prezident Trump totiž již minulý pátek pohrozil zastavením všech federálních fondů, které tečou do Kalifornie. Udělat to ovšem nesmí.
Meylerová to odůvodňuje principem rovné suverenity států. „S jedním státem nelze zacházet jinak než s jiným bez velmi podstatného důvodu. Pokud neexistuje něco, co by Kalifornii odlišovalo od ostatních, neexistuje ústavní důvod, proč by Trump mohl zastavit financování právě jí,“ vysvětluje jeho podstatu.
Pokud se o to pokusí, guvernér Newsom je navíc připravený s odvetou. Finanční páky totiž drží on. Studie Rockefellerova vládního institutu zjistila, že v loňském roce Kalifornie federální vládě poskytla o 83 miliard dolarů (asi 1,8 bilionu korun) více než od ní dostala – jednoznačně nejvíc ze všech států. A demokrat na ni také odkázal. V reakci na Trumpova slova hned pohrozil, že Kalifornie může zamrazit své příspěvky.
Ani toto tvrzení však není v souladu s právem. „Většina peněz nepochází od státu Kalifornie, ale od jednotlivých daňových poplatníků,“ vysvětluje profesorka. „A nejsem si úplně jistá, zda by jednotliví daňoví poplatníci v Kalifornii chtěli riskovat, že budou federálně stíháni za neplacení daní.“
Je americká demokracie v ohrožení?
Najít odpověď na tuto otázku je nejzásadnější, ale také nejtěžší. Nechme tedy tentokrát odpověď čistě na americké ústavní právničce:
„Myslím, že Kalifornie je testovacím případem toho, jak daleko může prezident Trump zajít. Hrajeme o charakter americké demokracie. Musíme se totiž podívat na pravý důvod, proč Národní gardu do ulic Los Angeles vyslal. Jde mu o možnost potlačit jakýkoli politický nesouhlas. Tentokrát Trump umlčuje protesty proti migraci, příště proti čemukoli jinému. Demokracie a práva z prvního dodatku ústavy – zejména svoboda projevu – jsou rozhodně ohroženy.“
