Článek
Komentář si také můžete poslechnout v audioverzi.
Možná se jednou budou američtí zákonodárci vymlouvat na sníženou příčetnost a vysoký tlak v důsledku mimořádného vedra. Možná na tlak Donalda Trumpa, který chce „mít pod střechou“ do 4. července, výročí vzniku USA. Nepochybně proto, aby voličům předvedl pořádnou televizní show a oznámil, že s jeho „Velkým krásným zákonem“, pilířem a pečetí jeho éry, vlastně vznikají nové, jiné Spojené státy.
Má do značné míry pravdu. Bohužel.
„Velký krásný zákon“ je skutečně velký, ba přímo monstrózní. Jeho důsledky ale budou krásné jen pro někoho. A do pár let budou velmi nepěkné nejen pro Ameriku, ale i pro zbytek světa.
V tisícistránkovém dokumentu nakonec není řeč o daňových úlevách pro solária, i když i to v něm původně stálo. Jinak se do něj vešel snad celý širý svět, od migrace přes dýška po udělování medailí. Pokud se v Česku hádáme o legislativní slepence, máme se ještě co učit.
Nic z toho by ale nemělo zakrýt podstatu zákona: dluhy. Obří horu dluhů. Tak vysokou, že by obsáhla výkon celé české ekonomiky zhruba třináctkrát.
Proces jejich posvěcení má svůj půvab: nejprve normu schválila Sněmovna reprezentantů. V podobě, ve které by daňové škrty připravily rozpočet během deseti let zhruba o 3,7 bilionu dolarů. Předloha prošla do Senátu, kde proti ní povstali stoupenci rozpočtové odpovědnosti. Senátoři přinesli řadu pozměňovacích návrhů - a výsledkem je předpokládané manko ve výši rovnou 4,5 bilionu dolarů.
Konzervativní revoluce na dluh
Zákon je vskutku revoluční, nejen pro USA. Překlápí svět do nové fáze historie, ve které už chybí jedna jistota: že největší světová ekonomika vždy a za všech okolností suverénně zvládne své zadlužení.
Jak Američané dospěli na práh mamutího dluhového mejdanu, ještě většího, než jaký pěstují už dlouhá léta? Jednoduchou metodou. Na jedné straně relativně skromné šetření, které stojí za řeč jen v oblasti lékařské péče pro méně majetné a ve sféře podpory zelených energií. Na straně druhé obří daňové škrty plus nové dotace. Škrtá se například v programu potravinových známek pro chudé. Podporovat se ale bude, kromě pestrého spektra dalších dotačních titulů, třeba zpracování mořských plodů, tradiční aljašské velrybaření nebo destilace rumu v Portoriku.
To vše se servíruje zabaleno do řečí o tom, že výpadek v rozpočtu vyrovná nakopnutí hospodářského růstu (což je pravda, ale jen asi z jedné pětiny), nebo že daňové slevy pro majetné nakonec „prokapou“ až k chudým (což už se v minulosti ukázalo jako chiméra).
Celá argumentace vyvolává vzpomínky na její zakrslou „bonsai“ verzi v České republice. Politici ODS dodnes obhajují, proč se připojili k ANO a SPD při rušení superhrubé mzdy, za pomoci věty „je lepší nechat peníze v kapsách občanů“. Nikdo by jim tuto součást pravicového kréda nebral, kdyby peníze občanům z kapes následně netahalo splácení dluhů a úroků z dluhů.
Souběžně s americkým „velkým“ zákonem se cosi chystá i na druhé straně Atlantiku. Další konzervativní lídr, německý kancléř Friedrich Merz, shodou okolností ve stejných dnech finalizuje návrh rozpočtu. S úplně stejným mottem, jako ve Spojených státech. Dluhy, dluhy a dluhy.
Ano, situace v Německu je jiná. Země se léta potácí mezi stagnací a recesí, čeká ji transformace zastaralého ekonomického modelu a musí postavit na nohy napůl nebojeschopnou armádu. Nic z toho v USA neplatí a tamní zadlužení je ještě méně ospravedlnitelné než to německé. Přesto, pokud Merzovi plány vyjdou, zapíše se do dějin jedním fascinujícím číslem: všechny spolkové vlády od roku 1949 nadělaly dohromady jen asi dvojnásobek dluhů, než kolik on zamýšlí nasekat v příštích čtyř letech. Metoda se shoduje s tou Trumpovou: odvážné pravicové zásady se dodržují, jen když se škrtají daně. Když má dojít na druhou část pravicového kréda, tedy na úspory a škrtání dotací, najde se dost důvodů, proč to nejde.
Dluhovou party nevídaných rozměrů tedy chystají zároveň první a třetí největší ekonomika světa. Pokud se takto k veřejným penězům chovají konzervativci, je třeba se ptát, co by na jejich místě dokázali socialisté?
Odpověď jako by se pohříchu ozvala ještě dřív, než dozní otázka. Zohran Mamdani, aktuálně zářící hvězda Demokratů, miláček sociálních sítí, mladých voličů a favorit na post starosty New Yorku, má vlastní plány, jak utrácet lépe a více. Mimo jiné prý svět potřebuje státní supermarkety. Sám o sobě tvrdí, že je Trumpova noční můra. Možná nejen jeho. A možná by si vlastně mohli s Trumpem podat ruce.