„Otevřete, policie!“ A dalších 132 dnů strávila spisovatelka ve vězení

Článek si také můžete poslechnout v audioverzi.

Byli vystrojení, jako kdyby šli do války, vzpomíná Asli Erdogan na den, který jí změnil život. V srpnu 2016 turecká spisovatelka ležela v posteli doma v Istanbulu, když se ozvalo zabušení na dveře. Následoval výkřik „Otevřete, policie!“ a dovnitř vtrhly čtyři desítky ozbrojenců.

„Přišli v neprůstřelných vestách, s automatickými puškami, kterou mi jeden okamžitě namířil na hruď. Na protější střeše měli odstřelovače. Roztřásla jsem se strachy. Bylo mi 49 let, vážila jsem asi 49 kilogramů, ale režim měl potřebu na mě poslat skoro 49 vojáků a policistů,“ vypráví žena, kterou po sedmihodinové domovní prohlídce převezli do vězení. V něm Asli Erdogan strávila 132 dnů.

Během této doby její propuštění žádali světoví autoři jako Margaret Atwood. Zadržení vyvolalo mezinárodní skandál, jenž turecké autorce nakonec přinesl i několik cen včetně Disturbing the Peace Award, udělované Nadací Knihovny Václava Havla.

Asli Erdogan o kauze mluvila toto úterý večer na zahájení literárního festivalu Měsíc autorského čtení v brněnském Divadle Husa na provázku. Prozaička, jíž zatím v českém překladu žádné knihy nevyšly, hovořila před zhruba z poloviny zaplněným sálem. Seděla na jevišti lemovaném dekorací, obřími opadanými listy od ukrajinského výtvarníka Kosťantyna Zorkina, a dvěma poutači se slovem exil. Ten je tématem letošního 26. ročníku akce, jež potrvá do 1. srpna a kromě Brna se koná v Ostravě, Trenčíně, Prešově a Bratislavě.

Málokterý autor zažije to, co nejprve napsal. Asli Erdogan začátkem tisíciletí vydala sbírku povídek Kamenný dům a jiná místa o ženách zpracovávajících různé typy traumatu, od znásilnění přes mučení až po vyhnání do exilu. „Když jsem tu knihu psala, v žádném vězení jsem ještě nebyla. Ale mluvila jsem s oběťmi mučení a pochopila jsem, že po něm v člověku zůstává ticho, že to trauma je těžké vyslovit. A že oběť není vždy nejvhodnějším vypravěčem,“ vysvětluje žena, která už tou dobou publikovala také sloupky v prokurdském tureckém deníku Özgür Gündem.

Ten se po nepovedeném pokusu o vojenský převrat v Turecku z července 2016 stal jedním z více než 130 médií, která režim zakázal. Prezident Recep Tayyip Erdoğan, což je jen shoda jmen, využil porážku pučistů k utužení poměrů. V následujících měsících úřady podle britské BBC zadržely asi 50 tisíc lidí včetně novinářů a intelektuálů. „V mém případě to asi bylo proto, že jsem měla formální poradní funkci a sloupek v novinách stranících Kurdům,“ potvrzuje Asli Erdogan. Spisovatelka při rozhovoru pro Seznam Zprávy sedí na dvoře Husy na provázku, mluví anglicky a kouří.

Turecké úřady obvinily dnes již neexistující list z napojení na separatistickou Stranu kurdských pracujících, známou pod zkratkou PKK, kterou Turecko, USA i Evropská unie označovaly za teroristickou organizaci. „Ano, psala jsem tam někdy třeba o zvěrstvech, kterých se turecká armáda dopouští v kurdských vesnicích. Ale z celých novin byl můj sloupek ten nejvíce literární,“ brání se autorka, která po zatčení putovala nejprve do vazby, následně na samotku a nakonec do ženské věznice v istanbulské čtvrti Bakirkoy.

„Nejhorší to bylo ve vazbě, kde nebyl záchod, nedostávaly jsme najíst a tísnily jsme se v kleci jako zvířata v tom největším vedru,“ vzpomíná. V ženské věznici sice většinu dne trávila v jedné místnosti s 22 trestankyněmi, spaly ale v celách po dvou.

Úřady proti ní postupovaly přísněji než například proti držiteli Nobelovy ceny za literaturu Orhanu Pamukovi, který v Turecku sice opakovaně stanul před soudem, avšak nikdy neskončil za mřížemi. „Nevím, možná je to tím, že jsem žena a že jsem byla sama. Ale právě protože se ke mně chovali tak hrubě, následovala o to silnější mezinárodní odezva a to mě nakonec zachránilo. Původně pro mě obžaloba žádala trest smrti a poté doživotí,“ připomíná spisovatelka, jak se v prosinci 2016 díky tlaku ze zahraničí dostala na svobodu.

Ještě půl roku jí pak úřady odmítaly vrátit pas. Až v červnu 2017 směla odcestovat do Německa, aby převzala Cenu Ericha Marii Remarqua pojmenovanou po autorovi protiválečné klasiky Na západní frontě klid. „Zabalila jsem si malý kufr na čtyři dny. A když jsem dorazila do Německa, sdělili mi, že už zpátky do Turecka nesmím. A to jsem přitom doma nechala otevřená okna a zůstaly tam všechny moje věci včetně rukopisů,“ popisuje autorka, proč v Německu musela zůstat. Přijela z něj také toto úterý do Brna.

S moderátorem večera Pavlem Drábkem mluvila istanbulská rodačka na jevišti také o svém dřívějším životě, kdy se věnovala baletu a vystudovala částicovou fyziku, načež to v 90. letech dotáhla až do prestižní Evropské organizace pro jaderný výzkum známé pod zkratkou CERN. Pak si ale uvědomila, že chce raději psát.

Její romány a povídky nejsou tak známé jako knihy Orhana Pamuka či další uznávané turecké spisovatelky Elif Shafak, byly ale přeloženy do více než dvou desítek jazyků. Vyznačují se existenciálním, temným tónem, spíš fantaskními než realistickými rysy a výrazně pracují s jazykem. Točí se okolo témat jako odcizení, bezmoci, ztráty či násilí a líčí často složité psychické rozpoložení.

„Původně jsem psala příběhověji, tradičněji, občas dokonce o věcech jako láska. Ale budovat konvenční příběh mě nikdy nebavilo, ta magie pro mě vždycky byla v jazyce. A pak v mém psaní nastal zlom okolo roku 2003, kdy v mém životě došlo k několika traumatickým událostem,“ objasňuje autorka, které v té době tragicky zemřel přítel, nelichotivě o ní psal bulvární tisk, a ještě se stala obětí znásilnění.

Také některé z jejích postav nesou stopy fyzického traumatu. Například hrdinka sbírky povídek Podivuhodný mandarín má jen jedno oko, zatímco protagonistka románu Město v šarlatovém šatě z roku 1998 si v jednu chvíli rozškrábe tělo do krve, zatímco se snaží vyrovnat s pocitem uvěznění v brazilském městě Riu de Janeiru.

„Mě samotnou psaní fyzicky poznamenává. Píšu nejčastěji v pološeru, vždycky rukou, nejlacinější modrou propiskou na nejlevnější papír. Kouřím u toho, všude se válí nedopité šálky od kávy a jsem napůl rozložená na gauči,“ ilustruje Asli Erdogan, podle níž psaní musí vycházet z útrob těla. „A to se pak do něj fyzicky otiskuje. Když píšu hodně, cítím až nevolnost, nebo mi vyrazí ekzém. Pak vím, že je to pravda, že jsem ze sebe vydala všechno,“ ilustruje.

Dnes žije devátým rokem v Německu. Je mu za hodně vděčná, zejména místním doktorům, kteří jí diagnostikovali vážnou nemoc a provedli náročný chirurgický zákrok. Přesto v zemi nový domov nenašla. „Zdejší turecká komunita většinou straní prezidentovi Erdoganovi, tak 80 procent tvoří konzervativní muslimové, kteří lidi jako mě nenávidí. Já žiju od jednoho literárního stipendia k druhému, pořád jezdím z místa na místo,“ připouští.

Exil, který zakusila až po padesátce, označuje za krutou, palčivou zkušenost. „Opravdu příšernou. Plnou hotelových pokojů, vyřizování papírů, braní otisků prstů a ztracených příležitostí. Například jsem se nemohla vrátit do Turecka, abych pochovala tatínka,“ zmiňuje. Přirovnává to k pomalému tonutí nebo chůzi po šikmé ploše. „Je to stav, kdy visíte mezi minulostí, současností a budoucností, ale nikam nepatříte a všechny ty tři body jsou stejně vzdálené, stejně nedosažitelné,“ dí.

Přesto se nevzdala představy, že jednou se do Turecka vrátí. „Myslím na něj prakticky každý den,“ připouští spisovatelka, kterou roku 2022 soud v nepřítomnosti zprostil posledních obvinění. Obává se však, aby neskončila jako před několika měsíci zadržený opoziční politik a bývalý istanbulský primátor Ekrem Imamoglu, jenž se dosud nedostal na svobodu. „Dnes už mám vážné zdravotní potíže a potřebuju mít k ruce doktory. Další vazbu bych nemusela přežít. Ale to víte, že si přeji jednou se vrátit. Chci zpět do Turecka. Nerada bych zemřela v Berlíně,“ uzavírá Asli Erdogan.