„Vydám knihu a táta musí na výslech.“ Režim se mstí spisovateli

Článek si také můžete poslechnout v audioverzi.

Když si chcete koupit mou knihu, je to trochu jako shánět drogy, říká Saša Filipenko. „Pořád v Minsku takové knihkupectví existuje, akorát že moje romány nenajdete v regálech. Musíte se zeptat a prodavač je jako dealer vytáhne zpod pultu,“ směje se čtyřicetiletý běloruský prozaik na pražském Výstavišti, kde se čtenářům představuje jako nebezpečná osoba. „Moje knihy jsou v Rusku i Bělorusku zakázané, v obou zemích po mě bylo vyhlášeno pátrání, v Bělorusku běží trestní stíhání. Oficiálně jste teď ve společnosti extremisty a teroristy. V mém obvinění je napsáno, že jsem prostřednictvím literatury vyzýval k masovým protestům,“ líčí.

Autor, který byl minulý měsíc hostem veletrhu Svět knihy a jehož román Kremulátor nedávno v českém překladu Jakuba Šedivého vydal Odeon, čelí obvinění z údajného extremismu a propagace fašismu. Těmito nálepkami totalitní režim označil Filipenkovu účast na protestech z let 2020 a 2021 proti diktátorovi Alexandru Lukašenkovi, jenž Bělorusku vládne od roku 1994.

Literát před pronásledováním uprchnul. Dnes žije pátým rokem ve švýcarském exilu, kde se stal viditelným kritikem represivního režimu. Například vystoupil na Mnichovské bezpečnostní konferenci se Svjatlanou Cichanouskou, hlavní běloruskou opoziční kandidátkou ve volbách z roku 2020.

Za podobné projevy vzdoru se režim spisovateli mstí nátlakem na jeho rodiče, kteří zůstali v Bělorusku. „Stát je bohužel neustále šikanuje. Rodiče nemohou odjet, jsou jako rukojmí. Když vydám knihu nebo poskytnu interview, táta musí na výslech. Dokonce se kvůli mně ocitl ve vězení,“ vypráví Filipenko a líčí předloňský zátah.

Do bytu jeho rodičů v Minsku tehdy vtrhlo sedm policistů s automatickými zbraněmi. Zatímco byli otec a matka nuceni ležet na zemi se spoutanýma rukama, ozbrojenci provedli domovní prohlídku a zabavili část majetku. „Tátu pak odvlekli na výslech, načež ho na dva týdny zavřeli do cely pro čtyři lidi, kde se jich ale tísnilo šestnáct. Ani jednou mu nedovolili vycházku, ani jednou jim na noc nezhasli, svítilo se tam čtyřiadvacet hodin denně. Když tátu konečně propustili, řekli mu: pozdravujte syna. Není to příjemné,“ pokračuje Saša Filipenko.

Přesto nepřestává kritizovat běloruský režim. „Je třeba neustále mluvit o tom, že v Bělorusku probíhají represe, lidé jsou mučeni a končí ve vězení,“ zdůrazňuje muž, jemuž to připomíná situace z vlastních románů.

V nich se Saša Filipenko vrací k dobám stalinského teroru. „Jednoho času převládl názor, že o represích ze 30. let už bylo vše řešeno. Podle mě se takových knih dá ale napsat ještě spousta, protože v Rusku se to znovu děje,“ tvrdí.

V nejtemnějším období Sovětského svazu stále nachází málo známé skutečnosti. Například ve starším románu Rudý kříž, který v českém překladu Libora Dvořáka vydalo nakladatelství Pistorius & Olšanská, odkryl neochotu totalitní země pomáhat za druhé světové války vlastním zajatcům. Filipenko tehdy v archivech ženevského Červeného kříže dohledal listiny ukazující, jak stalinský režim odmítal veškeré návrhy na výměnu raněných zajatců či poskytnutí zdravotní asistence sovětským vojínům drženým nacisty.

V této próze zaujme i zmínka o rozebrání německých koncentračních táborů, jejichž části pak Sověti využili v gulagu. „Když sovětská vojska osvobodila Buchenwald, rozebrala ho a nádobí, radiopřijímače či dřevěná prkna odvezla. Lidé pak v sovětských gulazích doslova seděli v barácích zbitých z prken zbořených nacistických koncentráků,“ tvrdí Filipenko, jenž všechny své historické prózy píše na základě rešerší. „Vždy předkládám čtenářům i skutečné přeložené směrnice či nařízení, aby se s nimi mohli seznámit. Vždyť jít do archivu je dnes v Rusku i Bělorusku zhola nemožné,“ ilustruje.

V jeho novějším románu Kremulátor zase utkví zmínka o německé firmě Topf a synové. Ta se nejprve podílela na stavbě moskevského krematoria, kde byly zpopelněny tisíce obětí stalinských čistek, a teprve poté dodala zařízení pro nacistické vyhlazovací tábory. Její inženýři například vytvořili ventilační systém pro plynové komory v Osvětimi-Březince.

„Každý řekne, že plynové komory vymysleli nacisté, ale první krok udělali v Sovětském svazu. Oběti stalinských čistek vozili na popravu v nákladních autech, které byly označené třeba za pekařské, aby ve městě nevzbuzovaly pozornost. Jednou někoho napadlo obrátit plynové výfuky v tom vozu dovnitř. Než vězně dovezli na střelnici, všichni byli po smrti, protože se udusili výpary. Takže já bych klidně řekl, že plynové komory vymysleli už v Sovětském svazu,“ argumentuje Filipenko.

Kremulátor vypráví skutečný osud ředitele moskevského krematoria Petra Nestěrenka, který žil v letech 1886 až 1942 a více než patnáct roků zahlazoval stopy politického násilí. Přes den zajišťoval pohřby či smuteční obřady, v noci spaloval oběti stalinských represí, politické odpůrce režimu s prostřelenými zátylky. „Všichni si mysleli, že jsou všemocní, ale jednoho dne jsem každého z nich přesypal do kremulátoru,“ říká v knize Nestěrenko, jehož rukama postupně projdou těla admirálů, generálů, vysokých důstojníků, náměstků lidových komisařů i členů Nejvyššího sovětu.

Filipenko při psaní vycházel z Nestěrenkových skutečných výpovědí, které získal díky nevládní organizaci Memorial. Také české vydání obsahuje i dvě fotografie Nestěrenka, včetně té poslední, pořízené krátce před jeho vlastní popravou. „Můžete tak porovnat, jak se ten člověk proměnil v monstrum,“ líčí Filipenko, podle nějž získat snímek bylo téměř nemožné. „V ruských archivech si nemůžete dělat kopie, smí se jenom přepisovat rukou, přičemž každý spis čítá tisíce stran. My jsme tedy s pracovníky Memorialu nenápadně odnesli Nestěrenkovu fotografii a později jsme ji zase vrátili na místo,“ zmiňuje bez bližších podrobností.

V románu sice vyfabuloval Nestěrenkovu lásku nebo úryvky z deníků, zbytek je ale věrný. Včetně druhé hlavní postavy, čekisty Vasilije Michajloviče Blochina, jenž žil v letech 1895 až 1955. Velel brigádě, s níž podle archivů zastřelil přes 15 tisíc osob. Na popravy si oblékal dlouhou hnědou koženou zástěru a kožené rukavice až po lokty. „Osobně prý zastřelil až 300 lidí za noc. A litoval jediného, že jeho pistole víc nevydrží. Že by jich postřílel mnohem víc, ale přehřívá se mu zbraň,“ líčí Filipenko.

Kremace se odehrávaly na Donském hřbitově v centru Moskvy. „O tom je třeba vyprávět. Že lidé byli likvidováni v samotném centru metropole a stopy po těchto zločinech Rusové stírali stejně, jako dnes stírají stopy svých zločinů na Ukrajině,“ přirovnává spisovatel.

Podle něj se Rusko vrací do dob Sovětského svazu. „Ruská tajná služba FSB sídlí ve stejné budově jako dříve KGB. A moji kolegové v těch pracovnách znovu viděli viset portréty revolucionáře Felixe Dzeržinského. Nedávno byl v moskevském metru odhalen nový pomník Stalina. A debatuje se o přejmenování Volgogradu zpět na Stalingrad,“ ilustruje Filipenko, podle nějž hodlá ruský prezident Vladimir Putin podobně obnovit někdejší hranice Sovětského svazu. „Chce zpátky Ukrajinu i Bělorusko. A pokud uspěje, bude pokračovat do Pobaltí,“ obává se autor.

Podle něj to Putinovi umožňují sami Rusové. „Tváří se, jako by válka nebyla,“ lituje spisovatel, přestože bezprostředně po vypuknutí ruské invaze na Ukrajinu v únoru 2022 vyšly do ulic desítky tisíc protestujících. „Kdyby se na náměstí vypravilo jenom deset procent Rusů, to znamená 14 milionů lidí, režim se zhroutí. Ale viděli jsme jen desítky tisíc lidí. A to v Moskvě, ani Petrohradu skutečně nic neznamená,“ poznamenává Filipenko.

Rusy ostře kritizuje. „Ruská společnost rychle souhlasila s válkou. Vůbec si jí nevšímá, bere to tak, že na frontě bojují vojáci odněkud z venkova. V Moskvě otevírají nová divadla i restaurace a mají tam nádherně vyzdobené obchody s květinami,“ stěžuje si spisovatel, jenž v zemi strávil část života.

Saša Filipenko se sice narodil v Minsku, vystudoval však filologii v Petrohradu. Následně tři roky pracoval jako scenárista Prvního kanálu ruské státní televize. V roce 2010 odešel do opoziční stanice Dožď, kde ještě několik let psal zábavní pořady. Dnes už se živí jen literaturou.

Vloni oslavil čtyřicátiny. Přestože vychovává syna ve švýcarském exilu, přeje si vrátit se domů. „Vždycky budu doma v Minsku, ale teď tam nemůžu. I kdyby mi v případě návratu nehrozilo dvanáct let vězení, kromě mých rodičů tam nikdo z přátel nezůstal. Všichni odjeli. A po pěti letech už ani nevím, jak teď Minsk vypadá,“ přiznává smutně.

Jeho rodiče odcestovat nesmí, režim jim sebral pasy. Saša Filipenko ten svůj ještě má. „Ale už bude platit jen rok. Pak se stanu člověkem bez dokumentů, tak jako stovky tisíc Bělorusů žijících v zahraničí,“ uzavírá spisovatel.