Výkup medu a traumat. Katalpa v románu ždímá utrpení do poslední kapky

„Jste stejná svině jako já,“ říká německý úředník Hanke své kolegyni Heleně. Píše se rok 1942, válka je v plném proudu a nevyhýbá se ani ospalému městečku Úlice. Stejnojmenný román Jakuby Katalpy zkoumá, jak válka láme vůli, zasévá traumata a křiví charaktery.

Jde o jeden z nejnepříjemnějších čtenářských zážitků v české literatuře posledních let. Nejen proto, jak moc je v něm nakoncentrováno násilí a beznaděj. Ale také proto, že vzbuzuje nejistotu: kdy ještě opravdu prozkoumáváme historickou bolest a kdy už z tíživých dějin tvoříme pornografii?

Na literární scénu Katalpa vstoupila v roce 2006 románem Je hlína k snědku?, za který si vysloužila nominaci na Cenu Jiřího Ortena i Magnesii Literu. Kritici tehdy oceňovali autorčin osobitý styl, ve kterém se syrovost překvapivě potkávala s poetičností. Katalpa čtenáře brala na výpravy do podivných zákoutí duše, číst její knihy znamenalo ocitnout se uprostřed samoty románových hrdinek. Třeba jako v případě Květy, která si v próze Doupě z roku 2017 po manželově smrti vybuduje ve vlastním sklepě past - čeká na oběť, jež bude muset naslouchat jejímu tíživému příběhu.

Největší úspěchy ale Katalpa nepřekvapivě zaznamenala v žánru, který české literatuře už nějakou dobu dominuje: probádávání traumatické minulosti. S romány Němci a Zuzanin dech se zařadila po bok prominentních kronikářek české historie ublížení - od Kateřiny Tučkové až po Karin Lednickou.

Je logické, že se k traumatu minulosti Katalpa vrací i tentokrát. V novém románu, který už si na webu domovského nakladatelství Host vysloužil odznáček bestselleru, buduje fiktivní verzi pohraničního městysu Úlice. Čas v něm odkapává pomalu jako med od včel, které tu místní obyvatelé chovají. Dokud nepřijde válka.

S ní v Úlicích zastaví první z mnoha transportů. Ve městě roste ženský lágr. A na tři hrdinky příběhu, Anežku, Bělu a Helenu, čeká chvíle, kdy přijdou o nevinnost.

Katalpy nový román ale ve skutečnosti nerozjímá nad vinou nebo tíhou vlastních rozhodnutí. „Řeknu to upřímně – nic moc jsem ohledávat nechtěla. Chtěla jsem si užít radost z tvorby, vyprávět příběh,“ odpověděla úspěšná spisovatelka v rozhovoru pro Deník N na otázku, jestli ji v nové knize zajímaly hranice morální zodpovědnosti svých hrdinek.

Místo nepohodlných témat nabízí klipovité obrazy násilí, cynismu a beznaděje. Jedna scéna jako příklad - erotika mezi Češkou a Němcem se tu míchá s hrůzou. „Anežka s vykasanou sukní se opírá o parapet, Deyl do ní zezadu vniká; celá její návštěva se musí odehrávat u okna, Deyl totiž potřebuje vidět na koleje, aby nepropásl vlak,“ staví Katalpa jednu z hořkých momentek. Není potřeba příliš čtenářského důvtipu, aby si člověk na rozdíl od Anežky domyslel, že na peron nepřijíždějí vlaky plné čalouněného nábytku nebo sklenic s čerstvě natočeným medem. Přivážejí pracovní sílu do místního lágru. Ženy, děti. Ostatně, jak Anežce říká sám Deyl: „Vědělas to už ve chvíli, kdy jsme se potkali.“

Scény, které za sebe Katalpa v Úlicích skládá, jsou čím dál tíživější a brutálnější. Pukají v nich lebky, pohřbívají se potracené plody, někdy vyřezané z umírajícího těla. Když zrovna nejsou absurdně humorné jako erotická scéna z nádražní boudy, obrazy Jakuby Katalpy vzbuzují znepokojení, ale vůbec žádné otázky. Snad kromě jediné: není tohle už to, čemu se anglicky říká misery porn, tedy příběh levně zneužívající utrpení postav? Nebo pod nálepkou historické literatury sneseme všechno?

Na stranu autorky hraje argument, že utrpení v umění nepotřebuje vysvětlující komentář. Dokázal to i nedávný film režiséra Jonathana Glazera Zóna zájmu, ostatně natočený podle beletristické předlohy Martina Amise. Jenže síla snímku, který před dvěma lety bodoval na festivalu v Cannes i na Oscarech, spočívala paradoxně v nulovém zobrazení násilí. Děs tu nebudily explicitní záběry umírajících lidí, ale každodenní výjevy ze zahrady domu rodiny Hössových. Zpoza vysoké zdi přilehlého koncentračního tábora se jen občas ozval nesrozumitelný výkřik.

Zóna zájmu připomněla, že banalita zla nikam nezmizela. Úlice nic takového nedělají. Žádné nové poznání, jen to obvyklé koleso velkých dějin, které láme malého člověka, trauma zažrané do krajiny a jiná žánrová klišé. Radost z tvorby a vyprávění příběhu, jak říká Katalpa, tu dostává závažnost gratis. Rozšmelcovaná těla přece k historickému traumatu patří.

Ještě že recenze už se podle autorky nepíší. Kdyby se ale náhodou hodila citace: „Úlice vás vtáhnou a nepustí. Poeticky popsané utrpení. Ideální čtení k vodě.“