V rozpočtu je časovaná bomba, říká nový člen národní rady Komárek

Česku se v posledních letech výrazně zvýšily platby u úroků za státní dluh. Loni dosáhly téměř 100 miliard korun. Nový kabinet Andreje Babiše přitom v půjčování dalších peněz nijak nepoleví, schodky státního rozpočtu se tak snižovat nebudou.

Podle nového člena Národní rozpočtové rady Luboše Komárka je však zadlužování u malé otevřené země, jako je Česko, hra s ohněm. „Když se zvyšují platby za úroky státního dluhu, může dojít ke zhoršení ratingu země, což je takové nezávislé a hodně sledované vysvědčení. A těžko odhadnout tu hranici, kdy je problém na světě,“ říká v prvním rozhovoru ve funkci Komárek, který svou dosavadní kariéru strávil v České národní bance.

„Jsem přesvědčen, že hranice 60 procent zadlužení vůči HDP je jasné maximum, a abychom mohli dluhový vlak ubrzdit, máme v Česku správně instalovanou zmíněnou dluhovou brzdu s hranicí 55 procent vůči HDP,“ dodává.

Prezident Petr Pavel se státním rozpočtem nemá problém a podepsal ho. Naopak vy jako Národní rozpočtová rada upozorňujete na překračování zákona. V čem je problém?

V roce 2025 (ministrem Zbyňkem Stanjurou, pozn. red.) byl rozpočet sestavený úplně na krev, ale současně v něm nebylo všechno férově zahrnuto.

Neférové sestavení rozpočtu minulou vládou i současné porušení zákona o rozpočtové odpovědnosti mě osobně mrzí. Podle platných zákonů by schodek státního rozpočtu měl být mnohem nižší než ten, který prošel Poslaneckou sněmovnou v prvním čtení. Nyní je schodek 310 miliard korun versus 247 miliard korun, které považujeme za maximální zákonný schodek rozpočtu. Navíc se tak děje v situaci, kdy se české ekonomice daří.

Nová vláda, zdá se, hodlá spíše zvyšovat výdaje. Upraví podle vás zákon, aby byl rozpočet legislativně v pořádku?

Možná si v čistě teoretickém světě dovedu představit, a takové hlasy jsem slýchal, že nová vláda řekne: „Trochu snížíme konsolidační úsilí, upravíme ten zákon o rozpočtové odpovědnosti, protože nejdřív chceme investovat a pak až snižovat dluh.“ Mně osobně by se to nelíbilo, nemůžeme pořád upravovat zákony, když pociťujeme jejich dopad.

Navíc investice je takové zaklínadlo, které slýcháváme. Není investice jako investice. Do ekonomiky má určitě jiný dopad výstavba dálnice než „investice“ do platů té či oné profesní skupiny. Národní rozpočtové radě opravdu nezbývalo nic jiného, než říci, že aktuální rozpočet nebyl sestaven v souladu s platným zákonem o rozpočtové odpovědnosti.

Ministryně financí Alena Schillerová tvrdí, že špatný rozpočet je vinou minulého ministra financí Zbyňka Stanjury. Souhlasíte s tím?

Svět není černobílý. Vezměte si například situaci, kdy stát má rozestavěné nějaké projekty anebo je v rámci předvolebního podbízení se voličům slíbil, podepsal smlouvy, a nyní stojí před dilematem, že bude buď platit penále a nic se nebude stavět, respektive stavba se zastaví, a i to něco stojí. Anebo se navýší rozpočet na stavby a optimalizuje se to, co je potřeba dostavět, tak tomu bych rozuměl. Nicméně evidentně se prostředky na projekty naplánovaly špatně a nikdo nechtěl nějaký projekt škrtnout.

Na druhou stranu, tady je hezky vidět ta krátkodobost politického procesu a neschopnost zaměřit se na strategické úvahy a projekty přesahující volební cyklus. Vidíme sliby, které ať již jedna, či druhá strana dává, a pak nastává otázka jejich splnitelnosti. Minulý rozpočet nebyl sestaven odcházející vládou dobře. Měl být sestaven férověji. A teď zřejmě nová vláda částečně stála před rozhodnutím, jestli všechny ty sliby minulé vlády realizovat, když na ně nebyly dostatečně rozpočtovány finance, nebo je nějakým způsobem rozdrobit v čase. A zřejmě se zvolila varianta uskutečnit co nejvíc investic teď. A vedle toho nová vláda komunikovala nemálo svých slibů, které tlaky na rozpočet rovněž zvyšují.

Vláda by si tedy měla stanovit priority?

Ano, prioritizovat musíme. Protože když budeme chtít jenom zvyšovat výdaje bez priorit a zároveň nebudeme chtít dělat nic s příjmovou stranou rozpočtu, tak je problém na světě. Když to odlehčím, teoreticky můžeme třeba chtít mít vyhřívané dálnice, ale na takovéto projekty určitě nemáme peníze. Síla české ekonomiky je vylučuje realizovat.

V této souvislosti bych rád ještě upozornil na jednu věc, a to, že mandatorní a kvazi mandatorní výdaje (povinné výdaje státního rozpočtu, pozn. red.) tvoří de facto drtivou část státního rozpočtu Česka. Takže dané vládnoucí politické garnituře na prosazení jejího programu vlastně zůstává velmi malý prostor a je otázka, jak tato situace bude bez nějakého většího zásahu do příjmové či výdajové strany udržitelná do budoucnosti.

Jinak řečeno, pokud vyhrajete volby a budete chtít prosadit svůj program, tak nakonec vlastně zjistíte, že na jeho realizaci máte strašně malý fiskální prostor a většina výdajů v rozpočtu už je předem určena ze zákona. To je v našem fiskálním prostředí určitou časovanou bombou.

Vláda Andreje Babiše minulý pátek prezentovala svou hospodářskou strategii, kdy Babiš prohlásil: „Neakceptuju, že zadlužíme naše děti. Tak to není. Je to naopak. Musíme investovat, a s tím přijde růst.“ Souhlasíte s tímto výrokem?

Tady bych samozřejmě byl velmi opatrný, protože v teorii fiskální politiky máme škálu názorů od těch hodně konzervativních, že stát by měl mít vždy vyrovnané rozpočty, až po názory na druhé škále spektra, že stát nemůže nikdy zbankrotovat a své dluhy vždy splatí nově natištěnými penězi a je potřeba hlídat jenom inflaci.

Když se podíváme na české veřejné finance z evropského kontextu, tak se všechno zdá být na první pohled v zásadě v pořádku. Máme pořád ještě zhruba 11 procentních bodů k takzvané dluhové brzdě na úrovni 55 procent dluhu vůči HDP, ale máme už jen šest procentních bodů k tomu, aby si politici museli snížit platy o 20 procent při dosažení 50 procent dluhu vůči HDP, jak si před časem sami odsouhlasili.

Na aktuální stav veřejných financí je dle mého názoru nutné se dívat tak, že stále máme určitý fiskální prostor, to je dobrá zpráva. Tento fiskální prostor je však dost vzácným zbožím, protože nás čekají nemalé výzvy, například dopady stárnutí obyvatel na důchodový systém, razantně se zvyšující výdaje na obranu z titulu neutichající ruské agrese atd. A je otázka, jak si tento fiskální prostor chceme „projíst“. Jak jsem již uvedl, ideální by bylo nezvyšovat zadlužení v situaci, kdy ekonomika je v rostoucí fázi hospodářského cyklu. Když se tak děje v době krize, tak mám pro to obecně větší pochopení, byť opět záleží na mnoha detailech.

Náš dluh se bude v příštích letech zvyšovat?

Ano, samotný dluh určitě, ten vzhledem k HDP zřejmě také. Kdyby to byla dlouhodobá vizitka české ekonomiky, tak to může být hra s ohněm. Dá se totiž poměrně jednoduše „matematicky“ ukázat, že pokud by byla reálná úroková sazba, za kterou si stát půjčuje, delší dobu vyšší, než je reálný růst ekonomiky, a země by hospodařila s „rozumnými deficity“, tak nám dluh vůči HDP začne růst nejen lineárně, ale může i posléze růst i exponenciálně. A to je samozřejmě nebezpečné.

Uvědomil jsem si to na příkladu Francie. Vždycky byla vedle Německa zemí, která více méně dobře funguje. Ale jak je vidět, když se zadlužení dostane na tak vysoké úrovně (Francie má zadlužení k HDP zhruba 115 procent, pozn. red.), tak to francouzskou ekonomiku začalo dusit.

Ale důležitější je možná, že to s sebou nese i politickou nestabilitu. Protože lidé si zvykli – a teď mě neberte úplně za slovo – na maximálně 35hodinový pracovní týden a další vymoženosti, ale ekonomika už na to nemá, aby všechny sociální statky v rostoucí mezinárodní konkurenci utáhla. Vlády se tak střídají častěji, než by bylo žádoucí, pokud jsou vůbec sestaveny. Nikdo se nechce vzdát minulých vydobytých sociálních výhod.

Ale žádná nová politická garnitura nechce šetřit, protože by to znamenalo její konec.

Dá se to tak říct. Politický cyklus k tomu vybízí. V tomto je osud centrálních bankéřů možná jednodušší, protože už před mnoha lety se na příkladu Bank of England prokázalo, že je pro všechny dobré mít nezávislou centrální banku, která je lépe schopná udržovat inflaci poblíž inflačního cíle a plnit svůj zákonný mandát, tedy pečovat o cenovou stabilitu.

Jak vnímáte události kolem americké centrální banky Fed, na kterou prezident Donald Trump tlačí ze všech stran?

Jsem přesvědčen, že to je velmi špatný vývoj. Politici by opravdu měli nechat centrální bankéře dělat jejich práci, ale i nést za ni zodpovědnost. Je mi sympatická praxe v Británii nebo na Novém Zélandu, kde musí centrální bankéři ještě více vysvětlovat případný neúspěch měnové politiky při dosahování cenové stability.

Rád bych rovněž zdůraznil, že centrálním bankám by nemělo být umožněno ani po nich vyžadováno tzv. měnové financování. Toto neomezené nakupování státního dluhu centrální bankou by bylo cestou do pekel. Navíc by to vedlo k eskalaci inflace, na kterou by musela kredibilní centrální banka reagovat zvýšením úrokových sazeb. Vyšší úroky se rovnají vyšší náklady dluhové služby, kruh se uzavírá.

Trochu jsme si zvykli, že po centrálních bankách chceme řešit, byť třeba nepřímo, co není zcela jejich denním chlebem. Můžeme si vzpomenout na ne příliš vzdálenou dobu tzv. nekonvenční měnové politiky, kdy se v boji s hrozbou deflace několikrát znásobily bilance řady centrálních bank, zejména těch klíčových s rezervní měnou (Fed, ECB, Bank of England, Bank of Japan), některé kroky byly z mého pohledu již za hranou a doteď pořádně nevíme, co to pro budoucí fungování měnové politiky vlastně znamená.

Tedy, budou centrální banky více využívat velikost své bilance místo standardního využívání úrokových sazeb? Uvidíme. Samozřejmě, historické zkušenosti ukazují, že centrální banky se oprávněně bojí deflace, protože v historii nepřímo vedla i třeba k světové válce, ale celkově se mi zdá, že někdy chceme po centrálních bankéřích dělat věci, které úplně nejsou v rámci jejich mandátu.

Pojďme zpět do Česka. Fiskální prostor je vzácný statek, jak jste zmínil. V době krize vždycky sanuje náklady stát. Jaký vlastně máme prostor pro další zadlužování v Česku? Pomiňme teď dluhovou brzdu na úrovni 55 procent. Kde je hranice, kdy by se podle vás zahraniční investoři mohli zbavovat českých státních dluhopisů, což by prudce zvýšilo náklady na obsluhu dluhu a způsobilo nám problémy?

Může to být opravdu tak, že dlouho se nic neděje a jsme ukolébaní. A pak se najednou jakoby z ničeho něco stane, a pocítíme dopady zvýšených úrokových sazeb, protože za nižší výnos dluhopisů by o ně investoři u rizikovější země neměli zájem.

Když se zvyšují platby za úroky státního dluhu, může dojít ke zhoršení ratingu země, což je takové nezávislé a hodně sledované vysvědčení. A těžko odhadnout tu hranici, kdy je problém na světě. Jsem přesvědčen, že hranice 60 procent zadlužení vůči HDP je jasné maximum, a abychom mohli dluhový vlak ubrzdit, máme v Česku správně instalovanou zmíněnou dluhovou brzdu s hranicí 55 procent vůči HDP. To už ale vnímám jako krizový dluhový management, z mého pohledu bychom neměli poměr dluhu k HDP výrazněji zvyšovat. I tak již u té stávající hodnoty dluhu zaplatíme více než 100 miliard korun ročně jen na úrocích. To jsou velké peníze.

Myslím si rovněž, že u malé otevřené ekonomiky, jako je Česko, by byl vyšší dluh velký problém. Někdy se poukazuje na situaci Japonska, které má zadlužení přes 200 procent vůči HDP a funguje více méně normálně. Úplně to tak ale není, Japonsko má svých problémů dost, některé pramení i z vysokého dluhu. Samozřejmě taky záleží, kdo drží ten státní dluh (v Japonsku je to hlavně tamní centrální banka, pozn. red.), jestli jsou to zahraniční investoři, nebo domácí. Proto by nebylo špatné, kdyby české domácnosti měly více příležitostí investovat do státního dluhu.

Nová vláda už, myslím, připravuje emise dluhopisů pro domácnosti.

Ano, ten proces by mohl být rychlejší, ale jsem rád, že se to připravuje. Investování domácností do státních dluhopisů by mimochodem trochu mohlo změnit to tradiční české investorské schéma, kdy lidé drží peníze buď na běžném účtu, nebo v lepším případě na účtu spořicím či termínovaném, a pak udělají skok a koupí nemovitost. Nicméně emise dluhopisů pro domácnosti by neměla nikterak rozvolnit či zpochybňovat stanovenou úroveň dluhové brzdy 55 procent dluhu vůči HDP, natož její posunutí. Také by daný výnos retailových dluhopisů neměl být vzdálen výnosu tržnímu. Maďarská cesta, kdy byly výnosy dluhopisů pro domácnosti mnohem vyšší než výnosy pro institucionální investory, vypadá sice lákavě, ale není to dobré řešení pro zdravou a udržitelnou kondici veřejných financí, a to nejen vlivem vyšší dluhové služby.