Očima byznysu: Proč jsou v Česku vyšší úrokové sazby než v eurozóně?

Proč máme v Česku vyšší úrokové míry než v eurozóně? To je horká otázka posledních dní. Tento rozdíl v sazbách není náhodný a odráží strukturální rozdíly mezi českou ekonomikou a ekonomikami eurozóny a zcela nezmizí ani po případném přistoupení Česka do eurozóny. Klíčové vysvětlení leží ve čtyřech oblastech: napjatější trh práce, vyšší ceny energií (a tedy nákladová inflace), rychlejší potenciální růst ekonomiky a nižší zadluženost. Pojďme se na ně podívat podrobněji.

Jedním z nejviditelnějších rozdílů mezi českou ekonomikou a eurozónou je situace na trhu práce. Nezaměstnanost v eurozóně pohybuje kolem 6,2 %, zatímco v Česku patří dlouhodobě k nejnižším v Evropě, podle metodiky Eurostatu činí je 3,1 %.

Tento rozdíl není jen statistický a má zásadní makroekonomické důsledky. Nízká nezaměstnanost znamená nedostatek pracovní síly. Firmy jsou nuceny zvyšovat mzdy a vyšší mzdová dynamika se promítá do inflace (zejména ve službách). Ceny ve službách rak v Česku rostou meziročně o téměř pět pricent.

Zatímco v části eurozóny (např. Španělsko nebo Itálie) zůstává nezaměstnanost dvojciferná, česká ekonomika operuje v prostředí, které lze označit jako „přehřátý trh práce“. Pro centrální banku to znamená jediné: udržení inflace pod kontrolou vyžaduje vyšší úrokové sazby.

Druhým klíčovým faktorem je rozdíl v cenách energií, který se v Evropě liší podle energetického mixu jednotlivých zemí. Například v druhé polovině roku 2025 patřilo Česko mezi země s nadprůměrně vysokými cenami elektřiny, a to zejména po přepočtu na kupní sílu.

Kontrast je patrný zejména při srovnání se například se Španělskem, členem eurozóny. Španělsko těží z vysokého podílu obnovitelných zdrojů, jako je slunce, vítr, pro které má ideální podmínky. Má také přístup k relativně levnému plynu z Alžírska. Díky tomu jsou jeho energetické náklady nižší než v Česku, které ztratilo přístup k potrubnímu plynu a pro obnovitelné zdroje nemá tak vhodné podmínky. Proto se také do Španělska a dalších „zemí jižního křídla“ přestěhovala řada průmyslových firem.

Vyšší ceny energií se promítají do cen výrobců, a nakonec i spotřebitelské inflace. Pro ČNB to opět znamená nutnost držet restriktivnější měnovou politiku.

Třetím faktorem, je rozdíl v potenciálním růstu ekonomiky. Podle odhadů Mezinárodního měnového fondu se potenciální růst české ekonomiky pohybuje zhruba kolem 1,8 % ročně.

V eurozóně jako celku je potenciální růst nižší – dlouhodobě se odhaduje přibližně kolem 1–1,5 %. Tento rozdíl má přímý dopad na tzv. neutrální reálnou úrokovou míru. Rychlejší potenciální růst znamená vyšší návratnost kapitálu, což vede k vyšší rovnovážné úrokové sazbě v Česku.

Ekonomická teorie i empirické studie potvrzují, že neutrální reálná úroková míra je úzce spjata s trendovým růstem ekonomiky. To znamená, že i při stejné inflaci bude v Česku „normální“ úroková sazba vyšší, zatímco v eurozóně bude dlouhodobě nižší.

Dalším faktorem je rozdíl ve veřejných financích. Navzdory dynamickému růstu v posledních šesti letech se zatím zadlužení Česka pohybuje relativně nízko (mezi 40–45 %). Řada velkých ekonomik eurozóny má dluh výrazně vyšší – Itálie přes 130 % HDP, Francie okolo 110 % a celá eurozóna výrazně nad 80 % HDP.

Vyšší zadlužení má důležité důsledky: vyšší citlivost veřejných financí na růst sazeb, což vede k tlaku na ECB, aby držela sazby níže. Jinými slovy: ECB musí při nastavování sazeb více zohledňovat stabilitu veřejných financí, zatímco ČNB má v tomto směru větší prostor.

Takže dokud výše uvedené rozdíly přetrvávají, je pravděpodobné, že české úrokové sazby budou vyšší než v eurozóně.