Článek
Letním měsícům se v médiích často říká okurková sezóna, protože se zdá, že se v čase prázdnin a dovolených nic neděje. To ale není pravda u státního rozpočtu, kde během léta naopak nastává klíčové období. Právě nyní se finalizují rozpočtové plány pro příští rok a jednotliví ministři se snaží v zákulisí vyhádat více peněz pro své resorty.
Mnozí uspějí. Hnutí ANO šlo už do voleb s tím, že fiskální politiku uvolní. Po polovičaté konsolidaci za předchozí vlády se tak znovu dostáváme do období, kdy se schodek veřejných financí bude prohlubovat.
Vláda tvrdí, že to není problém. Zvyšování výdajů a snižování daní prý posílí hospodářský růst, a z vyšších dluhů tak jednoduše „vyrosteme“. Zní to lákavě, ale bohužel je to spíš z říše snů, jak ukazujeme v nové studii Centra veřejných financí s bývalým radním České národní banky Tomášem Holubem.
Začněme u naší výchozí pozice. České veřejné finance mají už dnes tzv. strukturální schodek. Mezi příjmy a výdaji je nesoulad, i když se rozpočtová bilance očistí o momentální excesy hospodářského cyklu. Což je problém.
Ekonomika roste poměrně svižným tempem (loni o 2,7 procenta, což je zhruba v souladu s potenciálem), ale veřejné finance stále končí ve schodku. Loni to bylo kolem 185 miliard korun (dvě procenta HDP) a letos i příští rok to bude ještě víc. Ne proto, že bychom zažívali recesi, kdy je vhodné nahodit hospodářský motor vládními impulsy. Tím by vznikl cyklický schodek, který lze akceptovat jako dočasné stimulační opatření.
Ze strukturálního schodku se dá vymanit jen obtížně. Buď je třeba sladit obě strany rozpočtu, tedy proškrtat výdaje a zvýšit daně, nebo takzvaně vyrůst. Což je postup, který současná vláda často vzývá, když slibuje, že dluhy se vyplatí, protože investice nás posunou do vyšší výkonnostní ligy.
U tohoto bodu je důležité se zastavit. Rozpočtový schodek není sám o sobě špatně. Výdaje, které dokáží ekonomický potenciál skutečně posílit (zvýšit produktivitu, dostat víc lidí na trh práce, pozvednout vzdělanost, mít účinnější energetiku), má smysl financovat dluhem. Je to ekonomický princip investice s návratností v budoucnosti, který soukromé firmy praktikují běžně. Nové výrobní linky či podnikové akvizice se na dluh financují běžně.
Aplikace tohoto postupu do světa veřejných financí má ale dva zádrhely. Zaprvé, současná vláda si neplánuje půjčovat jen na výdaje, které lze považovat za investice. Často jde spíš o běžné provozní položky – úlevy z cen elektřiny či nafty, slevy na jízdném, dotace v zemědělství, podpora hypoték či rušení koncesionářských poplatků (místo nichž si budeme na provoz veřejnoprávních médií půjčovat).
Při hodnocení takové politiky je třeba pamatovat na naši výchozí pozici. Tedy, jak už bylo řečeno, na strukturální schodek, generovaný tím, že příjmy a výdaje státního rozpočtu už teď nelícují. Každý nový výdaj a každý daňový výpadek povedou k ještě většímu nesouladu. Jako kdyby firma na dluh platila nejen stroje, ale i mzdy.
Půjčovat si na investiční smršť je problematické i z dalšího důvodu. Na jednu stranu je pravda, že v mnoha oblastech má Česko skrytý dluh. Dálniční síť není kompletní, vysokorychlostní železnice se teprve projektuje, materiálová podvybavenost v armádě je vyčíslená na 255 miliard korun. Energetika potřebuje modernější síť a nové výrobní kapacity. Na vzdělávání, vědu a výzkum dáváme dlouhodobě méně, než je průměr EU.
Jenže státní rozpočet nemá v současné době schopnost takové výdaje efektivně plánovat, řídit a vyhodnocovat. Veřejné finance řídíme účetním způsobem alokací prostředků do jednotlivých kapitol – namísto vytyčování konkrétních měřitelných cílů, ke kterým se skrze jednotlivé výdaje chceme dopracovat. Toto takzvané výkonové rozpočtování a následné pravidelné revize výdajů, umožňující vyhodnotit smysluplnost výdajů položku po položce, je v zahraničí běžnou praxí. U nás bohužel kromě pilotních projektů chybí.
Není tak divu, že finanční trhy zdejšímu růstovému narativu nevěří. Výnos českých státních dluhopisů, tedy úrok, za který si stát na trzích půjčuje, poslední rok a půl setrvale roste. Ano, svou roli hraje vzestup základní úrokové sazby ČNB a také zvýšené geopolitické riziko z titulu pokračujícího konfliktu na Blízkém východě. České dluhopisové výnosy ale začaly stoupat už dříve, v důsledku toho, jak si trh vyhodnotil riziko zdejšího rozvolňování fiskální disciplíny.
Otázkou je, jestli na velké veřejné investice věří sama vláda. V čerstvé verzi fiskálně-strukturálního plánu, který sama tento měsíc schválila jako podklad pro Evropskou komisi, totiž počítá v příštích letech se stagnací veřejných kapitálových výdajů. Částečně to lze vysvětlit koncem čerpání prostředků z Národního plánu obnovy, ale zdaleka ne úplně. Kuriózní je pak i fakt, že návrh nepředpokládá ani žádné posílení růstu ekonomického potenciálu Česka. Kýžené vyrůstání z dluhu tedy zůstává v nedohlednu i v oficiálním vládním materiálu.
Mezitím pokračuje růst úroků, který v praxi strhává Česko přesně opačným směrem. Ke splatnosti dozrávají dluhopisy z dekády před pandemií, kdy si stát půjčoval za nicotný úrok mezi nulou a jedním procentem. Na jejich splacení si znovu půjčujeme, ale teď v nové době už s úrokem poblíž pěti procent.
Zároveň s tím nám roste i takzvaná dluhová služba, tedy splácení úroků na existujícím dluhu. Ta už dnes činí kolem 110 miliard korun ročně, tedy zhruba tolik, kolik spotřebuje celé Ministerstvo vnitra včetně provozu Policie ČR a Hasičského záchranného sboru.
Rostoucí efektivní úroková sazba na státním dluhu je problém i pro budoucí dluhovou dynamiku. Tím, že roste, je zároveň třeba i čím dál silnější růst ekonomiky jen proto, aby dluh v poměru k HDP nestoupal. To se nám v posledních letech příliš nedařilo – když se jako výchozí bod vezme stav před covidem, tak Česko vykazuje pátý největší posun vzhůru. Logicky stoupají i odvedené úroky v poměru k HDP.
Dluhová dynamika dobře ukazuje, že české veřejné finance v současnosti nejsou na udržitelné trajektorii. Nehrozí státní bankrot ani řecký scénář, ale zároveň platí, že takto nelze dlouhodobě pokračovat. Bez dalších konsolidačních opatření se točíme v kruhu.
Nebude z čeho platit slibované strategické investice, které česká ekonomika vzhledem k šest let stagnující produktivitě práce potřebuje, a které jsou tak dobře popsány v Hospodářské strategii vlády. Nepůjde navýšit výdaje na obranu tak, jak jsme slíbili spojencům v NATO, a nepůjde udržet ani dnešní jistoty, jako je penzijní systém.
Vláda ve svém fiskálně-strukturálním plánu tvrdí, že konsolidaci pouze o dva roky odsune. Takový postup je těžko odůvodnitelný a popírá i politické zákonitosti. V praxi by znamenal třeba to, že ve volebním roce 2029 dojde k nápravě rozpočtové bilance o 60 miliard korun. Aniž by v rozpočtovém plánu byla nějaká konkrétní úsporná opatření zmíněna, což je samo o sobě pádným důvodem, proč o věrohodnosti dokumentu pochybovat.
Česko je s veřejnými financemi zkrátka na šikmé ploše. Z dluhu nevyrůstáme, naopak ho prohlubujeme. A zdaleka ne všechny vypůjčené prostředky smysluplně investujeme. Což vůbec není dobrá perspektiva.
