Článek
„Nechci, abychom se vzdali vlastní minulosti. Myslím, že bychom ji měli ochránit před nacionalisty a populistickou pravicí,“ prohlašuje Georgi Gospodinov, před dvěma lety oceněný prestižní Mezinárodní Bookerovou cenou za román Časokryt.
Kniha, kterou v českém překladu Davida Bernsteina vydalo nakladatelství Argo, líčí svět postupně pohlcovaný nemocí nostalgie. Sedmapadesátiletý spisovatel, jenž debutoval jako básník, v románu nejdříve staví kliniky s časovými kapslemi, kde se léčí pacienti s demencí, ztrátou paměti či vážným steskem. Pak se ale touha po starých dobrých časech rozšíří po celém kontinentu.
„Myslel jsem, že píšu dystopii, ale nakonec je z toho realistický román,“ vtipkuje Gospodinov v hotelu nedaleko pražského Výstaviště, kam přijel představit svou tvorbu na veletrh Svět knihy. V rozhovoru mluví o tom, proč jsou Bulhaři šampiony ve smutku a proč by nás neměla opouštět naděje.
Na začátku románu Časokryt budujete kliniky pro lidi trpící ztrátou paměti, ale také nostalgií. Nežijeme i my v pandemii nostalgie?
Nepochybně. Časokryt jsem dokončil v roce 2019, tedy těsně předtím, než propukla pandemie covidu-19, a řeším v něm virus nostalgie, který pro nás může být také smrtelně nebezpečný. Nápad s klinikami jsem si v hlavě nesl přes dvacet let. Ale myšlenka, že nostalgie nás ohrožuje, přišla v roce 2016, tedy v době, kdy byl v USA poprvé zvolen Donald Trump.
Něco bylo tehdy cítit ve vzduchu. Proto jsem začal psát. Tehdy jsem myslel, že máme ještě deset, patnáct let času.
O nostalgii mluvíte jako o zbrani. Na osobní úrovni je neškodná, ale v rukou politiků nebezpečná?
Já sám jsem nostalgik, psát Časokryt pro mě bylo velmi těžké. Miluju nostalgii, na osobní úrovni je to velmi lidská emoce, do vlastní minulosti se ostatně vracíme několikrát za den. Z nápadu psát o klinikách, které by léčily pacienty pomocí pečlivě zkonstruované minulosti, jsem měl radost. Měl bych za něj poděkovat svému Gaustinovi (Gospodinovo alter ego, které se pravidelně objevuje v jeho textech, pozn. red). Myslím, že by takové kliniky opravdu dokázaly lidem pomoci. Část psychologie a neurologie se zabývá tím, jak pachy, hudba nebo příběhy dokážou u pacientů trpících demencí odemknout jinak nedostupnou část paměti. Takže asi bude jen otázka času, kdy instituce podobné těm v Časokrytu opravdu vzniknou.
Jenže pak je tu úroveň nostalgie, která je mnohem temnější a nebezpečnější. Nostalgie kolektivní. Celá společnost najednou zaleze do sklepa starých dobrých časů. Přehrabuje se v minulosti, kterou si přikrášlila. Je to hloupost. Už Hérakleitos říkal, že nevstoupíš dvakrát do stejné řeky. Nikdo svou minulost neprožije dvakrát.
Tvořit literaturu znamená i budovat vkus, tvrdí Georgi Gospodinov.
Tomu ale ani v Časokrytu nikdo nechce věřit.
V mém románu politici vypisují referenda o tom, do jaké dekády se mají jednotlivé země vrátit. Dělávám si legraci, že jsem chtěl napsat dystopii, ale vznikl realistický román. Mám pocit, že referenda o návratu starých dobrých časů už tu máme. Putinova válka je válkou o minulost. O návrat do dávných časů, kdy Rusko mělo moc.
Politici jsou upíři, kteří minulost sají jako krev. Potřebují ji k životu. Nechci, abychom se vzdali vlastní minulosti. Myslím, že bychom ji měli ochránit před nacionalisty a populistickou pravicí.
V roce 2008 jste napsal esej, jejíž název by se česky dal přeložit jako Neviditelná krize. Přikláníme se k minulosti, protože budoucnost byla odsunuta na neurčito?
Mluvil jsem o tom, že nám ve stínu tehdejší finanční krize unikal ještě větší problém. Před očima nám mizela budoucnost. To je velmi nebezpečný pocit, ale tou dobou o něm samozřejmě nikdo nechtěl slyšet. Ani politici, ani ekonomové. O penězích nebo ekonomii se přemýšlí snadno, ale když řeknete politikům, že si mají všímat i literatury, koukají na vás jako na blázna: „O čem to sakra mluvíte?“
Jenže dnešní problémy s tím souvisí. Když se podíváte na hrubý domácí produkt, mnoho zemí na tom není špatně. Ale absolutně se nám nedostává optimismu vůči budoucnosti.
Budoucnost je důležitá, protože nám dává perspektivu. Za deset let se svět bude týkat našich dětí, za padesát let našich vnoučat a tak dále. Budoucnost je tu pro naše potomky. A my se o ni musíme prát teď.
Jak se o ni máme prát?
Myslím, že je v první řadě potřeba zapomenout na luxus přemýšlení v celých stoletích. Žádné výlety na Měsíc nebo na Mars. Měli bychom se pokusit zachránit příštích pět let, deset let, patnáct.
Když zažíváte deficit budoucnosti, obracíte se na druhou stranu, ke starým dobrým časům. Ale to je špatný směr. Budoucnost je třeba zachraňovat po kouskách. Krůček po krůčku. Myslím, že ne všichni si uvědomují, v jak důležitém okamžiku se teď nacházíme.
A jak si v souvislosti s budoucností máme uchovat optimismus?
Mám rád větu básníka Stéphana Mallarmého, který těsně před nástupem 20. století řekl, že „svět je hotov stát se krásnou knihou“. V tom je optimismus. Během první i druhé světové války jsme věřili, že svět je u konce, to samé platilo o studené válce. Všechno to zůstalo v knihách. Přežili jsme a vyprávíme si o tom příběhy. A já věřím, že předávat si příběhy, posiluje empatii.
O empatii ostatně také píšete. Věnujete se ji v česky také vydaném románu Fyzika smutku.
Ano, v něm se zabývám nedostatkem empatie a tím, jak ji znovu získat. Tvořit literaturu ale znamená i budovat vkus. A vkus je součást rezistence. Pomáhá nám odhalit, jak je nacionalismus a národní populismus kýčovitý. Literatura se po staletí snaží ochránit naše srdce a mozky před propagandou. Tedy alespoň ta dobrá literatura.
Nikdo si nevybral devadesátky
Ještě se na chvíli vrátím k Časokrytu a tématu národních referend. Jak jste vymýšlel, které dekády si jednotlivé země vyberou?
Bylo to náročné. Když lidé dělají takováhle rozhodnutí, nikdy to není pouze věc racionality. Nejde jen o to vybrat dobu, kdy jsme měli peníze. Záleží na osobních dojmech, tehdejší populární kultuře a tak dále. Podnikal jsem soukromé průzkumy u svých překladatelů v jednotlivých zemích, prosil jsem je, ať se ptají svých přátel. Pořádal jsem si takové osobní ankety. A pak jsem zkoumal data Eurostatu: jaké generace jsou v daných zemích dominantní, v jaké dekádě jim bylo dvacet, protože lidé se často obracejí ke svému mládí. Mé knižní referendum tedy vycházelo z kombinace různých průzkumů. A také jsem samozřejmě prostudoval historie jednotlivých zemí.
Když prezentuji Časokryt v zahraničí, ptám se publika: Kdybyste měli zvolit nejšťastnější rok vaší historie, který by to byl? A pak to porovnáváme s knihou.
Docházíte ke stejným výsledkům?
Řekl bych, že tak v osmi případech z deseti.
Existuje dekáda, na které se Evropa shodne?
Dřív jsem myslel, že nejšťastnější dekádou budou pro všechny šedesátá léta. Ale mýlil jsem se. Pro Skandinávii jsou to sedmdesátky. ABBA a tak dále. Velká část Evropy pak miluje osmdesátá léta. V té naší, východní části kontinentu, je to zřejmé. 1989 byl rokem pádu železné opony a prvních dní, kdy bylo najednou všechno možné. Spousta lidí věřila, že minulost už se nevrátí, že se svět navždycky změní. Samozřejmě jsme se mýlili.
Po roce 1989 spousta lidí věřila, že minulost už se nevrátí. Samozřejmě jsme se mýlili, připouští Georgi Gospodinov.
Tedy osmdesátá léta jako poslední dekáda víry v budoucnost.
Přesně tak. A ta devadesátá si nikdo nevybral.
To je zvláštní. V Česku se k devadesátkám často vracíme s nostalgií.
Ano, to se týká mé generace. Já osobně bych si devadesátá léta vybral, i když to byla velmi komplikovaná doba. Všude řádila kriminalita, s demokracií jsme si nevěděli rady. Jsme svobodní, dobře, ale co to znamená?
To, že se z devadesátek stala oblíbená dekáda, by vám vysvětlili vědci, kteří tvrdí, že nejsilnější nostalgii pociťujeme k období třicet až čtyřicet let nazpět. Na začátku devadesátých let jsme ještě pořád věřili, že svět jde jen jedním směrem: dopředu.
Mistři světa ve smutku
Ve vašem profilu v magazínu New Yorker z roku 2016 se píše o tom, že Bulharsko je jedním z nejsmutnějších míst světa. Nebyl jsem si jistý, jestli to nemá být satira.
To je takový východoevropský stereotyp. Píšu o něm ve Fyzice smutku. Bulharsko opravdu bývalo světovým šampionem v hořkosti. Nikdy jsme se nestali mistry světa v žádném kolektivním sportu, ale ve smutku jsme bývali vítězové.
Když jsem psal Časokryt, pohybovali jsme se kolem 150. příčky na žebříčku World Happiness Report. Teď jsme někde uprostřed. Jako taková normální země. Ten posun nahoru neznamená, že bychom byli v Bulharsku šťastnější, ale že se ve světě dějí tak hrozné věci: Palestina, Ukrajina, předtím Sýrie, Afghánistán…
Odkud se ten bulharský smutek bere?
To je moje oblíbené téma. Myslím, že je to tím, kolik neštěstí se na Balkáně stalo. A také nás ovlivnil fakt, že jsme dlouho nesměli cestovat. Vyvolávalo to pocit, který tak skvěle popisuje jedna věta Milana Kundery: Život je jinde. Měli jsme pocit, že žijeme na periferii světa.
Lidé na Balkáně navíc věří, že není moc dobré se radovat. Většinou pak přijde něco špatného. Lepší je si stěžovat. Říká se, že Bulhara se nikdy nemáte ptát, jak se má. V románu Fyzika smutku jsou tři stránky plné všemožných negativních odpovědí.
Jaké je být bulharský spisovatel, kterého si všímá zbytek světa?
Není to jednoduché. Pořád si pamatuji stereotypy, které vůči mně jako bulharskému spisovateli měli v zahraničí. Spousta lidí očekávala, že jsme ještě pořád v područí Osmanské říše. Vzpomínám si, jak jsem kdysi měl čtení v Německu. Z publika se zvedla jedna paní a nespokojeně řekla: „Tohle jsme od vás nečekali. Mysleli jsme, že budete psát o tom, jak Bulhaři bojují, jak se zabíjejí noži.“ Tehdy jsem prezentoval svůj debutový román, který se odehrával v současnosti a vyprávěl o rozvádějícím se manželském páru. Odpověděl jsem: „Podívejte, i v Bulharsku je dovoleno se zamilovat, rozvést. Někteří z nás dokonce umírají přirozenou smrtí.“
Jsme normální lidé, opravdu nemám rád stereotypy a chtěl bych být viděn jako evropský spisovatel. Vyrůstal jsem na Thomasi Mannovi, Franzi Kafkovi, Antonu Pavloviči Čechovovi. To oni mě dotvářeli.
Koho ještě považujete za své vzory?
Mám své tři B. První je baba - tak v bulharštině říkáme babičce. Basta, tak říkáme otci. To je další můj důležitý vzor. A nakonec latinskoamerický spisovatel Jorge Luis Borges.
Vyprávět příběhy jsem se naučil od prarodičů a od svého otce. Ten byl velkým vypravěčem naší rodiny. Díky němu vím, že můžu mezi příběhy volně kličkovat, nebo že smutek musím vždycky vyvážit humorem.
Proč ve svých příbězích tak rád uhýbáte z cesty?
Protože takhle přirozeně vyprávíme. Neuvažujeme lineárně. Říkáme: Zahlédl jsem dívku. Pak mluvíme o něčem z minulosti, pak si vzpomeneme na něco dalšího. Nemám rád vševědoucí vypravěče. Vždycky píšu z pozice první osoby.
A co poezie? S tou jste začínal. Sbírka básní vám před patnácti lety vyšla i v češtině.
Pořád ji miluji, pořád ji píšu. Teď konečně, poté, co vydali mé romány a povídky, mají nakladatelé odvahu publikovat i mé sbírky. Což je pro mě velké štěstí, protože se pořád cítím být víc básníkem než prozaikem.
Knihy Georgiho Gospodinova v českém překladu Davida Bernsteina poslední roky vydává nakladatelství Argo.
V jednom rozhovoru jste zmínil, že máte pořád schované odmítavé dopisy od nakladatelů. Proč vám nechtěli vydat rukopisy?
Myslím, že to často byly předpřipravené odpovědi, protože když je porovnáte, vypadají velmi identicky. A nakladatelé se vždycky mýlili. Říkali: vaše knihy jsou pro čtenáře příliš složité. Nejsou lineární. Báli se knih, které čtenáře nutí přemýšlet. Jako by chtěli říct: naši čtenáři neradi čtou. To je blbost. Jak to můžete vědět? Před sto lety jsme tu měli Jamese Joyce, Virginii Woolfovou. To, co dělám, není nic nového.
Ještě se vrátím k tomu smutku. Říkáte o sobě, že jste na smutek expert. Proč?
Miluji ho prozkoumávat. Melancholie je jedno z mých nejdůležitějších témat. Když jsem začal psát Fyziku smutku, opět jsem cítil, že něco visí ve vzduchu. Tak začíná většina mých knih. Snažím se dát tvar nějakému pocitu, najít správná slova, abych ho popsal. Fyziku smutku jsem rozepsal v roce 2008, když byla ve vzduchu cítit melancholie světa.
Musím ale říct, že Fyzika smutku je zároveň vtipná kniha. Věřím, že bychom se melancholie neměli vzdávat. Je to důležitá lidská vlastnost. Kdybychom neznali melancholii a smutek, nepoznali bychom ani soucit a sounáležitost. Mimochodem, diktátoři nikdy nebývají melancholičtí. Dovedete si představit melancholického Putina?
Často si říkáme: Nebuď smutný. Vy se ale v negativních emocích nebojíte zůstat.
Ano, protože prožít tyhle emoce znamená si je ochočit. Domestikuji vlastní úzkost tím, že z ní dělám příběh. Je to jako pást krávy, zahánět je do ohrádky.
Když o tom teď mluvíme, zrovna mi v Česku vyšla kniha Zahradník a smrt. Je docela smutná. Musí být smutná, vypráví o tom, jak přežít smrt vlastních otců. Píšu o smrti svého táty, ale také o spoustě humorných věcech, protože zároveň zažívám útěchu. Nejsem Dostojevskij. Hledám lehkost. V knize popisuji jeden měsíc, který jsem s otcem strávil předtím, než zemřel. Mluvím o příbězích, které mi vyprávěl až do svých posledních dní.
Fyzika smutku možná nakonec není tak smutná. Není o smrti, ale o životě. Myslím, že když mluvíme o konci, o temných věcech, vlastně vždy mluvíme o životě. Druhý den po konci světa nevyjdou noviny se senzačními titulky na přední straně. Nebude nic. Apokalypsa nemá příběhy, je prázdná. Důležitá je poslední minuta, kdy jsme naživu. Dokud jsme tu, máme naději. Nebo nám zůstává důstojnost, abychom se rozloučili a odešli s úsměvem na rtech.
