Západní politici dělají ve vztazích s Čínou velkou chybu, říká spisovatel

„Nejsem vykladač lidských příběhů, ale jejich kronikář,“ ohradí se s úsměvem drobný holohlavý muž se zpytavýma očima za tenkými obroučkami kulatých brýlí. Otázka zněla, zda se v komunistické Číně podaří vyhladit víru v Boha.

Dotaz na exilového autora žijícího v Berlíně se týká jeho knihy Bůh je rudý, kterou v českém překladu Denise Molčanova zanedlouho vydá nakladatelství Mladá fronta. Sedmašedesátiletý spisovatel a hudebník Liao I-wu byl v Číně z politických důvodů vězněn. Než odtamtud v roce 2011 uprchl, vyzpovídal místní křesťany perzekvované pro změnu kvůli svému náboženství.

Držitel Mírové ceny německých knihkupců dnes žije v Berlíně, odkud příští měsíc přijede do Česka na putovní festival Měsíc autorského čtení. Liao I-wu se čtenářům představí 29. července v brněnské Huse na provázku a den nato v ostravském kulturním centru Provoz. „Kniha Bůh je rudý nese spoustu naděje. Odpoutávám se v ní od utrpení,“ říká Liao I-wu v rozhovoru pro Seznam Zprávy.

Píšete o vytěsněných živých, o „spodině“, jak sám říkáte, na okraji čínské společnosti. Proč jste si tentokrát vybral čínské křesťany?

Počátek příběhu je třeba hledat před více než 150 lety. Do Číny přicházejí z různých koutů světa misionáři, mladí lidé, šířit lásku a víru. Cestou musejí překonávat mnoho překážek. Často se do svých původních domovů nevrátí, umírají v daleké cizině, protože zasvětili celý život šíření lásky, víry a naděje v Číně.

Vaše kniha zachycuje cestu poutníka, který natrefil na lidi, co ho zajímají, a rozpráví s nimi. Jak to vzniklo?

To jsem takhle potkal doktora Suna. Byla to neuvěřitelná náhoda. V temné špeluňce jsem natrefil na doktora, který pacientovi odstraňoval šedý zákal ve světle baterek. Strašně mě překvapilo, že něco takového může dělat s tak primitivním vybavením. Pustil jsem se s ním do řeči. A on mi vyprávěl, co všechno viděl a zažil během několikaletého putování po horách, kde žijí lidé odříznutí od světa. A nabídl mi, že mě do těch hor vezme.

Doktor Sun je křesťan, který se vzdal kariéry a našel se ve službě nejchudším. V knize vás provádí po světě čínských křesťanů. Co jste viděl?

Vzal mě do míst, kam nejezdí autobus ani žádná jiná doprava, dokonce tam často ani nevede silnice. Jdete hodiny, celý den po pěšinách a horských stezkách, kolikrát šplháte do vysokých hor, než se tam dostanete. Říkáte si, jak tam vůbec lidé žijí. A dojdete do rokliny, kde se muži jmenují Petr nebo Lukáš. Opět vás udiví, jak se místní vesničané, chudí čínští rolníci, můžou jmenovat tak cizokrajně. A zjistíte, že jejich praděda tak pokřtil misionář, přičemž to jméno se v rodině předává dál dodnes. Taky mě vzali na hřbitov, kde jsou ti misionáři pochovaní. Když jsem s místními mluvil, ukázalo se, že rodinné historie těchto křesťanů skutečně nejsou nic veselého, opakovaly se případy věznění nebo i poprav, a to pouze za to, že šířili víru. Pro ně šlo o běžnou součást rodinné historie, pro mě důvod o nich napsat.

Platí také v dnešní Číně, že náboženství je „duchovním opiem imperialismu“, jak se tvrdilo za kulturní revoluce v 60. a 70. letech? Že věřící jsou termiti nahlodávající základy čínské říše ateismu?

Komunistická strana Číny je pochopitelně ateistická. Pro vás na Západě se křesťanství stalo součástí tradice, což v Číně, kde vládne diktatura, neplatí. Šíření křesťanství komunisté stále vnímají jako nahlodávání základů říše, zejména na venkově. Myslím, že současní západní politici dělají ve vztazích s Čínou velkou chybu, když chtějí dělat byznys a rozvíjet společný trh. Kdysi Západ do Číny posílal misionáře a s nimi naději, budoucnost. Dnes sledujeme ústup Západu a s ním hotovou regresi historického vývoje.

Vraťme se k vaší knize. Vyprávět začínáte, když jste na podzim 2004 „opět ztratil domov a rodinu“. Co se stalo?

Byl jsem tehdy čerstvě po druhém rozvodu a navíc jsem udělal rozhovory se dvěma zástupci v Číně ostře pronásledovaného hnutí Falun Gong. Šla po mně policie. Přelézal jsem z balkonu na balkon v šestém patře, abych jim utekl jiným východem. Normálně takhle disidenti před policií neutíkají, ale já nechtěl zpátky do basy, kde jsem byl poprvé v roce 1990. A jak jsem přelézal, spadl jsem dolů. Byl zázrak, že jsem vůbec přežil. Když jsem přišel k sobě, sedl jsem na vlak do Jün-nanu a chtěl jsem fízlům zmizet, ale chytili mě na nádraží. A prý ať jim vydám nahrávky se členy sekty.

Co by se stalo?

Těm dvěma bych způsobil strašné problémy a byl by to zároveň důkaz mé podvratné činnosti vůči státu. Zapřel jsem a jim nezbylo než mě pustit. Snažil jsem se policistům zmizet, ale to není jen tak, už tehdy byli všude, v každém malém městě. No a právě v této době jsem se úplnou náhodou setkal s doktorem Sunem, který nabídl, že mě vezme do hor, pryč z civilizace. Po fízlech nemůže nikdo chtít, aby se za podvratným živlem celé dny někam trmáceli pěšky, jenom aby ho zpacifikovali. V těch horách se prý před Čankajškem ukrývali partyzáni Rudé armády.

Mluvíte o naději spojenou s křesťany. Jejich život je přitom historií utrpení.

Dělal jsem rozhovory s lidmi, kteří pracují třeba jako převaděči mrtvých, věštci, námezdní dělníci, tuláci, žebráci, holky z ulice, podfukáři, dokonce fízlové, což se dočtete v Hovorech se spodinou, mé první zakázané knize. Intelektuálové často žijí ve svém světě, mají strach psát o ulici. Když mě v polovině 90. let propustili z vězení, sám jsem žil na ulici. Lidé, které jsem potkával, mě neznali, nevěděli, kdo jsem, a mě bavilo s nimi mluvit a zaznamenávat jejich příběhy. To je skutečný život.

Ve svých knihách působíte jako ten, kdo hledá a naslouchá příběhům. Je důležité se spřátelit?

Lidé skrývají ohromně zajímavé příběhy. Vezměte si třeba maskéra nebožtíků z Hovorů se spodinou. V hospodě nebo čajovně se většinou dozvím o někom takovém. V tomhle případě o člověku, který tradičním, starobylým způsobem líčí obličeje zemřelých. Chtěl jsem si vyslechnout jeho příběh, ale on nechápal, proč by mi ho měl vyprávět, vždyť by mu zveřejnění mohlo kazit reputaci. Přemlouval jsem ho, sedmkrát jsme se sešli a pili spolu, ale on mě vždycky přepil. A pokaždé když nade mnou zvítězil, byl sám se sebou spokojený. Až jednou, když myslel, že jsem zpitý pod obraz a nevnímám, začal sám pro sebe vyprávět svůj příběh.

Stálo mě to spoustu bolehlavů, ale vyslechl jsem mnoho podobně silných svědectví. Tenhle člověk popisoval jednu ze svých zakázek, děvčátko, které srazilo auto. Ta dívka dopadla tak zle potlučená, že si v obličeji nebyla podobná. Celý den a noc pracoval na tom, aby v den pohřbu byla znovu půvabná, a tak se s ní rodina mohla rozloučit. Ráno přišli příbuzní, ani se na ni nepodívali a šoupli ji do pece. Taková bolestivá vyprávění mě dohánějí k zlosti.

Nejen vás, ale i čínské úřady. Proč vlastně?

Když kniha vyšla, přišli za mnou policajti, že ji četli a že je v ní všechno špatně. Udivilo mě to a naštvalo, přece jsem nenapsal nic proti komunistické straně. „Hele,“ vysvětlovali mi, „když si člověk jako my přečte tu knihu do konce, musí se ptát, jestli má Čína ještě naději. Ta tvoje kniha je jed.“

Co myslíte vy?

Po přečtení mojí knihy Bůh je rudý vám vyjde odpověď, že naděje existuje. Vezměte si, jak byli venkované chudí, ale neprahli po mamonu, neutíkali za lepším kvůli penězům. Potíž je v tom, že Západ opustil svou původní, misionářskou myšlenku. Nešíří svobodu přesvědčení a víry, myšlenku lidských práv. Kdyby dál zaséval v Číně semínka naděje, vyklíčila by. Myšlenka volného trhu se ale zabývá pouze penězi, tam moc naděje nevidím.

Dotkl jste se otázky palčivé v Česku. Slovy jednoho diplomata, jestli máme vyvážet myšlenku lidských práv, jak to bylo za prezidenta Václava Havla, nebo přestat svět včetně Číny poučovat. Co myslíte?

Co je špatné na zdůrazňování základu lidství a civilizace? Havel pro mě v 90. letech měl obrovský osobní význam. Po propuštění z vězení se mi do rukou dostal překlad jeho eseje Moc bezmocných, která tehdy vyšla v Hongkongu. Havlův text mi, bez nadsázky, zachránil život. Ukázal mi cestu, jak se vyrovnat s pronásledováním. Do jisté míry považuji Havla za svého zachránce. Čínský překlad eseje mi potom ukradl kamarád a pozdější držitel Nobelovy ceny míru Liou Siao-po, což neříkám jako výčitku. Ten text byl pro nás natolik důležitý, že se o něj přetahovali i nejlepší přátelé. Chtěli jsme ho mít doma, pomáhal nám přežít.

Havel měl také velkou zásluhu na tom, že Liou Siao-po tu Nobelovku dostal. K sepsání Charty 08 nás v Číně inspirovala Charta 77. Havel je zkrátka dodnes ze současných západních myslitelů ten, který má v Číně fakticky největší vliv. Někdo jako Havel se svými morálními postoji a myšlenkovým rozhledem je dnes mezi státníky vzácný. Stál pevně za svým přesvědčením a svoji misi neopouštěl.

V knize Bůh je rudý vyprávíte, jak se katolický kněz dlouho vězněný v Číně dostane do Vatikánu a musí projít testem loajality. Řeknou mu: Papež vám nařizuje, abyste se přidal k oficiální církvi kolaborující s komunisty. Kněz papeže prokleje – a tím v testu obstojí. Je ta historka pravdivá?

Pravdivá! Křesťané v Číně i ve Vatikánu mají své zkušenosti se špiony.

Přesvědčili vás křesťané o své víře tak, že jste se stal jedním z nich?

Životní zkušenost křesťanů se mě hluboce dotkla. Vezměte si ty dvě staré jeptišky, o kterých v knize píšu. Sedmdesátiletá žena nese na zádech devadesátiletou řeholnici, aby před sídlem místní vlády měsíc mlčky držely hladovku. Chtějí, aby jim stát vrátil kostel a ony v něm mohly sloužit Bohu. Když je úředník vyzve, ať jsou loajálnější k Číně a nedělají ostudu, ty ženy opáčí, že jsou prvně loajální k Ježíši Kristu, Vatikánu a Jeruzalému. Kde se ve dvou vetchých stařenkách bere taková síla a odvaha? Pro běžného Číňana je to nepochopitelné. Na základě knihy potom z kanadského velvyslanectví za těmi ženami dokonce vyslali televizní štáb, aby ten neuvěřitelný příběh zdokumentoval. Ale máte pravdu, často se lidé podivují, že příběh víry popsal člověk, který sám není křesťan. Také se divím.

V Česku je známý filmový dokument reportéra Tomáše Etzlera o čínském sirotčinci, kde v utajení pracují řeholní sestry. V knize zmiňujete, že zvlášť novorozené dívky jsou často odkládané před vraty klášterů. Je péče o sirotky znakem čínské církve?

Podle mě ano, konečně stará jeptiška z našeho příběhu sama vyrůstala v sirotčinci. Příběhy mě na tom všem zajímají nejvíc.

Co na vás z těch křesťanských vyprávění zapůsobilo nejsilněji?

Nejspíš osud pastora Wang Č’-minga, popraveného v roce 1973. Je jedním z mučedníků 20. století, který má svou sochu na západním průčelí opatství v anglickém Westminsteru. Byl samé utrpení, ale nikdy nepropadal zoufalství, tohle je na vidění světa křesťanů nádherné. Jeho syn, taky pastor, vyprávěl, že když otce vezli na povoze na popravu, popisoval zvuky a vůně světa. Nebo kterak se s ním místní navzdory strachu přišli v noci tajně rozloučit.

Vyhraje podle vás v Číně ateismus, nebo rudý Bůh?

Na to odpověď nemám. Jsem jenom kronikář příběhů, ne jejich vykladač. Zaznamenávám, co vidím a slyším. Úvahy a spekulace přenechávám jiným. Znám spoustu křesťanů, kteří se modlí za budoucnost Číny, za své pronásledované bratry a sestry, aby nalezli pokoj, amen. Já tu jsem od toho, abych o nich napsal.

Jako reportér máte přezdívku Vzteklý čokl. Co znamená?

Člověk má různé stránky, jeden den může být světcem, druhý den mít povahu vzteklého psa. Žádná přezdívka nedokáže vystihnout složitost života. Právě kvůli tomu je tady literatura.

Dnes už nežijící politický vězeň a nobelista Liou Siao-po vás pobízel, abyste „nepřestával tančit s dušemi mrtvých“. Co tím myslel?

To mi napsal v dopise po svém třetím uvěznění. Měl na mysli duše těch, kteří byli zabiti při vládním masakru na náměstí Nebeského klidu v noci na 4. června 1989, ty zapomenuté, vytěsněné oběti. On sám protančil celý život s dušemi těchto mrtvých. Mluví vlastně o sobě, sám tak tišil svůj vnitřní neklid přeživšího. Trávit desítky let s dušemi mrtvých je vyčerpávající, devastující. Já se na to ale už tehdy díval trochu jinak. Chtěl jsem žít vlastní život. Pro mě je literatura hledání klidu, usmíření. Takový život, jak to po mně chtěl Liou Siao-po, by byl podle mě zoufalý.