Recenze: Dva kolegové přežijí pád letadla. Film se odehrává na pustém ostrově

Linda je zmatená kancelářská šedá myš. Divně se obléká, při práci neustále pojídá tuňákové sendviče vlastní výroby, které se jí různě povalují po zásuvkách. Doufá, že se brzy stane viceprezidentkou ambiciózní firmy, pro niž pracuje. Jenže to jí slíbil dnes již nežijící šéf společnosti. A jeho šarmantní synáček, který převzal „žezlo“, názor nesdílí. Obklopuje se lidmi v podobně úhledných oblecích, jaké sám nosí, hraje s nimi golf a dělá všechno, co šéfové takových podniků dělají.

Ve snímku SOS, který aktuálně hrají česká kina, do této dynamiky hodí vidle jedna děsivá nehoda.

Americký režisér Sam Raimi se v novince vrací k počátkům, kdy v 80. letech minulého století snímky jako Smrtelné zlo 2 pomáhal definovat žánr hororové komedie. SOS je potutelnou, s lehkostí natočenou žánrovou hrou, vítaným osvěžením v autorově kariéře. Po povedené spidermanovské trilogii s hercem Tobeym Maguirem a solidním příspěvku do marvelovského superhrdinského světa nazvaném Doctor Strange v multivesmíru šílenství nyní Raimi natočil mnohem komornější počin.

Když soukromé letadlo spadne do vod kdesi v oblasti Thajského zálivu, přežijí jen Linda a její nový boss Bradley, jenž jí upřel povýšení, přestože ona je mnohem schopnější než konkurent.

Najednou je vše jinak. Nejenže Bradley má pochroumanou nohu, takže k otázkám přežití nemůže příliš přispět. Linda navíc vysoko mezi své záliby řadí sledování televizní show Survivor. Zjevně je jak teoreticky, tak i prakticky připravena přežít na pustém ostrově. A nejen to: čím dál více se zdá, že si tento „Survivor doopravdy“ náležitě užívá.

Už tady režisér hravě překlápí zvyklosti žánru. Rachel McAdams v hlavní roli opět potvrzuje, že patří k nejtvárnějším a nejméně doceňovaným herečkám své generace. Její proměna z myšky v divoženku je okouzlující, přitom stále má čím publikum překvapit.

Chvílemi SOS připomíná takřka romantickou komedii, byť vše neustále zpochybňují drobné satirické momenty a zlověstné tóny.

Raimi se nikdy nebránil přívalům různých tělních tekutin, tuto svou oblibu tentokrát krotí. Ale když už dojde na akci a napětí, stejně tu ledacos teče proudem.

Snadno si lze představit, jak se podobné dílo rozklíží. V poslední době ostatně vzniklo mnoho satir o bohatých či vlivných, které měly velké ambice, ale nakonec je neukočírovaly. Příkladem za všechny budiž silně stylizovaný, místy notně šokující film Saltburn, jenž diváky – k vlastní škodě – neustále atakoval svými estetickými i vypravěčskými rozhodnutími.

Sam Raimi však překvapivé zvraty a změny žánrových poloh s lehkostí ustojí. Vystačí si s proměnami obou postav a vrtkavou dynamikou jejich vztahu. Dylan O’Brien též výtečně hraje zpovykaného mamánka, jenž přichází do střetu s tvrdou realitou. Je to muž, který nesnese, aby mu velela žena, dokonce by ji za normálních okolností nemohl mít ani po boku. Obzvlášť když dotyčná nehraje golf a nepůsobí reprezentativně. Teď protagonista nemá na výběr.

Linda ovšem nežije jen ve vysněném dobrodružství. Bez kamer utváří svou reality show, kterou dokonale režíruje. O mnoho víc už se nesluší prozradit. Postačí zdůraznit, že SOS v sobě nese obrovskou radost z vyprávění a překvapování diváka, nikoli touhu ho zavalit či šokovat.

Film se nebojí brutálního krvavého masakru, kdy se thriller mění v euforickou řezničinu. Ale pak se zase vrátí ke komorním dialogům. Má v sobě béčkovou drzost a sebevědomí Raimiho rané tvorby, ovšem v „áčkovém“ režijním hávu.

Během toho radostného i děsivého dobrodružství mezi řádky místy komentuje společenské a genderové nerovnosti, vytváří dostatečně ambivalentní či přesvědčivé postavy, aby vyprávění uneslo i nejdivočejší zákruty.

SOS je thriller i satira, v obou polohách se umí zabydlet a zase je bleskurychle opustit. Tuto schopnost střídat polohy a mísit atraktivní děj s až groteskními, makabrózními rovinami Sam Raimi použil už v marvelovském Doctoru Strangeovi. Tentokrát má však otěže vyprávění v rukou ještě pevněji. Exotický ostrov je kolbištěm, na kterém se může vyřádit, nad kterým má plnou kontrolu.

Novinka je o něco brakovější a potutelnější verzí artové satiry Trojúhelník smutku od režiséra Rubena Östlunda. Skvělá je právě proto, že se příliš nesnaží o vrstevnatou sociální kritiku, která by byla uměle naroubovaná na vyprávění.

Veškerá sdělení jsou tu spíš mimoděk, jádro tvoří stylová zábava, v níž krev i jiné tělní tekutiny cákají v momentech, kdy to nečekáte. Co na tom, že zrovna závěrečný zvrat je lehce předvídatelný, užít si ho lze i tak naplno. A pokud z SOS plyne nějaké ponaučení, míří spíše k hollywoodským producentům a režisérům. Rachel McAdams by měla dostávat více takových velkých vrstevnatých rolí. Je v nich neuvěřitelně dobrá.