Jako malá zažila teror. Matka přihlížela a teď se hájí: Také jsem se ho bála

Příběh Pavly Weberové, která v dětství zažila domácí násilí a zneužívání, zdaleka nekončí happyendem. Případ je podle policie promlčený, vinu popřel nejen otec, ale i matka, která měla zlu přihlížet. Teď ale otočila.

Pavle Weberové je dnes 39 let. Na své dětství a dospívání nevzpomíná ráda. Spíš by na tu dobu potřebovala zapomenout: byla plná ran, modřin, pokřivených norem a hlavně zneužívání.

Otčím ji surově bil, její matku taktéž. Postupně se přidalo nedobrovolné focení aktů a sexuální násilí - nevlastní otec, povoláním učitel, například dceři do přirození zasouval nejrůznější erotické pomůcky. Poté ji hodlal zaučit na sadomasochistické služby. A to za přítomnosti matky.

Podrobnosti případu jsme popsali v první epozidě pořadu Ve stínu promlčeného zla.

I když se v rodině odehrávaly děsivé věci, mladistvá Pavla se na policii neobrátila.

Otčíma se tehdy bála, vyhrožoval jí, že pokud promluví, zabije ji.

Dlouho se svoje vzpomínky snažila vytěsnit. Obviňovala se a také se bála, že jí nikdo neuvěří.

Jenže když jí bylo 37 let, přišla textová zpráva od bývalého manžela. Vydíral ji. Požadoval peníze, jinak prý čerstvě dospělé dceři řekne, že Pavla v mládí pracovala jako domina.

Pavla Weberová se proto po více jak dvaceti letech obrátila na policii. Důvodem bylo i to, že podle ní stále existují kompromitující fotografie, které mimo jiné sloužily k propagování sadomasochistických služeb a nezletilá Pavla na nich pózuje společně s jinými muži.

Když si policie Pavliny rodiče pozvala k výslechu, oba shodně všechna dceřina obvinění popřeli. Výpověď matky je zaprotokolována takto: „Nic takového se nestalo. Nikdy dceři Pavle, ona ani bývalý manžel, nijak neublížili, nezneužili ji, nezbili ji a o ničem takovém neví,“ stojí v policejním usnesení.

Týmu Ve stínu se Pavlinu matku podařilo vypátrat. Paní J. K. se už dávno od svého manžela odstěhovala, dnes žije v menší obci nedaleko Ostravy. Přiznala, že její bývalý muž byl agresor, který ji i dceru Pavlu bil. Potvrdila také existenci fotek, na nichž je její dcera nahá. Prý ale neví, kde jsou.

O sadomasochistických službách údajně nic neví, nepamatuje si na ně. „Už je to hodně dlouho. Stalo se strašně moc věcí a člověk má jenom takové útržky. Ty zlé útržky už člověk chce zapomenout,“ říká v dnešní epizodě podcastu Ve stínu promlčeného zla.

Paní J. K. potvrdila, že se A. K., tedy svého tehdejšího manžela bála. Stejně jako její dcera.

„Na začátku toho vztahu to bylo dobré, pak ale začal být takový agresivní. Všechno zahrával do autu. Pořád jen on, on, já jsem byla ta nejhorší,“ popisuje manželské soužití matka Pavly Weberové. Dodala ještě, že byly občas s dcerou tak zbité, že raději vyhledaly azyl u sousedů.

Proč tedy policistům, na které se před rokem a půl obrátila její dcera, nevypověděla pravdu? „Nechtěla jsem z toho mít problémy, protože on řekne, že to vůbec není pravda.“

V tom se paní J. K. nemýlila. Tým Ve stínu totiž otčíma Pavly Weberové před pár dny také konfrontoval. V krátkém rozhovoru, do chvíle než se zavřely dveře výtahu v jednom z ostravských panelových domů, A. K. pouze řekl, že obě ženy jsou „lhářky ulhané“.

Pavla Weberová sice našla sílu vynést své vzpomínky na světlo, ale satisfakce ze strany úřadů se nedočká. Ostravští kriminalisté jí poslali usnesení o odložení případu. Podezření na trestný čin znásilnění a kuplířství je promlčené.

Pavla měla dvanáct let na to, aby na policii přišla - a věc by promlčená nebyla. Tedy do jejích třiceti let. Jenže právě okolo třicítky začala mít těžké zdravotní problémy. Lékaři jí zpětně diagnostikovali PTSD, tedy posttraumatickou stresovou poruchu, která vzniká v reakci na traumatické události.

Tehdy nebyla schopná se s tím, co prožila, svěřit ani svému okolí, natož jít vypovídat na policii.

Její případ není zdaleka ojedinělý, tvrdí expertní organizace i odborníci na sexualizované násilí.

„Existují přirozené sady psychologických reakcí, kvůli kterým není člověk hned schopen pojmenovat traumatické události. Podle viktimologických studií je oběť, zejména zneužívání, schopná se svěřit v rozmezí osmi až patnácti let. Neznamená to, že by byla schopna jít rovnou na policii. Jedná se o průměrnou dobu, za kterou se oběť svěří svým blízkým, rodině,“ vysvětluje přední odborník na sexualizované násilí a advokát Daniel Bartoň, který vyučuje právo na Evangelické teologické fakultě Univerzity Karlovy.

Podle něj tak většina obětí má problém svěřit se v době, kdy skutek ještě není promlčený: „Je to závažný problém systémového nastavení. Znemožňujeme obětem dojít spravedlnosti - nemohou dosáhnout pojmenování, co se v jejich životě stalo a kdo je za to zodpovědný.“

Policejní verdikt o odložení případu byl pro Pavlu Weberovou těžkou ranou: „Připadala jsem si jako úplný idiot. Když mi to usnesení přišlo, tak jsem o tom mluvila s psycholožkou a sociální pracovnicí v Bílém kruhu bezpečí. Plakala jsem, že to je nefér. Šílené. Oni si žijí své životy bez nějakého studu, zatímco já jsem se styděla, kudy jsem chodila.“

Jednou z těch, s nimiž mluvila, byla sociální pracovnice Jana Dostálová. Postupu policie sice rozumí, promlčecí lhůty jsou ostatně dané zákonem, pozastavuje se ale nad tím, že kriminalisté vůbec neřešili výše zmíněné fotografie.

„Mrzelo nás, že neřešili vydírání a že nenašli ty fotografie. Paní Pavla tvrdila, že to jsou důkazy, které existují, ale policie to taky odložila. Tohle ji hrozně zklamalo,“ popisuje Jana Dostálová.

Není to jediná kritická poznámka, která na práci policie míří. Advokát Daniel Bartoň vysvětluje, že i usnesení o odložení z důvodu promlčení může přinést obětem úlevu. Záleží, jak je napsané.

„Většinou to policie formuluje tak, že všechno nasvědčuje tomu, že se ty věci staly: ‚Zahájili bychom za normálních okolností trestní stíhání, máme vyšší míru jistoty, že se ty věci staly, ale s ohledem na promlčení trestní stíhání zahájit nemůžeme.‘ Je možné napsat to takovým způsobem, aby to pro oběti bylo dobré, osvobozující.“

Jak tedy Daniel Bartoň hodnotí usnesení, které přišlo Pavle Weberové?

„Nepatří mezi ty lepší. Není z něj zřejmé, za jak pravděpodobné policie považuje, že se věci staly tak, jak tvrdí poškozená. A ani není zřejmé, jestli se policie snažila zjistit nějaké okolnosti, které by přerušovaly promlčení. Mohou to být pozdější trestné činy, popřípadě pokračující trestné činy, jako jsou ty pornografické,“ uvedl.

Pavla Weberová se navzdory odložení případu začala uzdravovat. Policie jí zprostředkovala kontakt na už zmíněný Bílý kruh bezpečí, kam začala docházet na terapie. Před čtyřmi lety si našla životního partnera, kterému se nebojí se vším svěřit. Něco tak „obyčejného“ zažívá poprvé.

Její partner Jakub Horňák dříve pracoval u záchranné služby, nyní je u policie ve speciální pořádkové jednotce. Má za sebou řadu kurzů, ví, jak mluvit s oběťmi. Pavla Weberová se mu postupně otevřela.

„Když jsme se s Pájou potkali, hned mi bylo jasné, že je něco špatně. Až postupem času ale vyšlo na povrch, jak moc špatné to je a že potřebuje pomoct. Tak jsem začal pomáhat. Začalo to tím oznámením a potom se Pája začala dávat dohromady,“ říká v jejich menším, rodinném domě v klidné osadě.

„Ani nevím, po kolika letech jsme na velmi dobré cestě. Odborníci nám poradili, co máme dělat, a Pája to chce řešit. Chtěla to řešit celý život, jenom potřebovala kopanec k tomu, aby to opravdu řešit začala,“ dodává Jakub Horňák.

I ze slov Pavly Weberové je patrné, jak důležitý pro ni její partner je.

„Mám svobodu. Naučil mě žít. Do ničeho mě netlačí, nekřičí na mě, nehádáme se. Nemám strach cokoli udělat. Chodíme na procházky, běháme s naším psem. Snaží se se mnou komunikovat, podporuje mě. Když mám splín a naběhne mi stres, tak to otočí, abych viděla i to pozitivní.“

Příběh Pavly Weberové nekončí šťastně. Na to je příliš brzo. Končí ale pozitivně. Snaží se pomáhat okolo sebe ženám, které také prožily zneužívání, znásilnění či týrání. Píše politikům a urguje je, aby prodloužili, nebo rovnou úplně zrušili promlčení u těch nejzávažnějších násilných trestných činů.

A i tím, jak je aktivní, jak svůj příběh sdílí, se postupně uzdravuje.

„Čím víc o tom mluvím, tak je to lepší a lepší a lepší. Slzy tam pořád jsou, bolí to, ale už to není jak před měsícem. Abychom mohli žít a přežít, tak o tom musíme mluvit. Mlčení zabíjí, promluvení uzdravuje. Prošla jsem si tím a tak to prostě je. Dokud nepromluvíme, nic se nezmění,“ říká Pavla Weberová.