Mír podepsaný, spory zůstávají. O regionu na prahu Evropy se ještě rozhodne

Článek si také můžete poslechnout v audioverzi.

Dlouholetá válka na Kavkaze utichla už před dvěma lety, když do sporné arménské enklávy 19. září 2023 vnikla ázerbájdžánská vojska a převzala nad ní kontrolu. Náhorní Karabach tak, jak existoval po tři desítky let, zanikl.

Od té doby se jednání mezi znepřátelenými stranami přesunula do míst, kde by to dříve bylo nepředstavitelné. Pravidelné schůzky, drobné postupy nakonec v srpnu vyústily ke společným fotografiím lídrů Ázerbájdžánu a Arménie v Bílém domě, kde podepsali mírovou dohodu..

„Hodně lídrů se pokoušelo ukončit tu válku, ale neúspěšně, až do nynějška, díky ‚TRUMPOVI‘,“ chlubil se americký prezident Donald Trump na své síti Truth Social. Odkazoval na neúspěšné snahy Ruska zajistit mír v regionu, ať už vojsky nebo zprostředkováním jednání.

Teď už je situace jiná. Potenciál vypuknutí většího konfliktu je mnohem menši, jednoduše proto, že arménské síly se nemohou ani zdaleka měřit s těmi ázerbájdžánskými a odvetný útok v enklávě by jen těžko dopadl jim ku prospěchu. Z oblasti se stáhly i ruské mírové jednotky, které měly chránit zájmy Jerevanu.

Přestože nehrozí bezprostřední rozpoutání dalších bojů, cesta k úplnému míru taktéž není u konce.

Podepsaný dokument se jmenuje „Dohoda o nastolení míru a mezistátních vztahů mezi Arménskou republikou a Ázerbájdžánskou republikou“. A tak by se také dalo shrnout celé jeho vyznění. Zatím jde totiž spíše o deklaraci toho, že obě strany stojí o mír.

Stejně tak dokument hlásí, že země vůči sobě nemají žádné územní nároky, nebudou je v budoucnu vznášet a zdrží se vůči sobě použití síly. To by mělo zamezit jakémukoliv protiútoku v enklávě, stejně tak to ale chrání i Arménii před obavami z dalších úderů od sousedního státu.

Dohoda také navrhla řešení sporu o Nachičevanskou oblast, ázerbájdžánskou exklávu, kterou od zbytku země odděluje arménské území. Jde také o jediné místo, kde Ázerbájdžán sdílí (velmi krátkou) hranici se svým tureckým spojencem.

Spor mají pomoci vyřešit právě Spojené státy, a to investičními projekty ve spolupráci s arménskou vládou. Jak moc funkční může toto řešení být, zůstává otázkou debat, podle expertů totiž není tento směr výhrou ani pro jednu ze stran a bude trvat, než se vůbec něco promění.

Nezodpovězená zůstává i případná otázka záruk pro obě strany, pokud bude docházet k porušování dohodnutých bodů, jak upozornil think tank Carnegie Endowment for International Peace. Podle odborníků je také zvláštní, že není jasné, co by měl Jerevan dostat na oplátku za otevření svého území, čemuž se dlouho bránil.

Všechna zmíněná řešení vyžadují dlouhodobé zapojení Spojených států. A tak jedno z největších rizik představuje to, že by americký zájem o udržení míru v regionu mohl časem poklesnout.

„Arménie a Ázerbájdžán začaly už před rokem 2022 hledat podporu pro mírový proces v Evropské unii. Po invazi na Ukrajinu a ústupu ruského vlivu se tento trend jen zesílil,“ popsala pro Seznam Zprávy analytička z think tanku International Crisis Group Olesya Vartanyanová.

„Když vedle sebe žijí země, které spolu měly přes třicet let konflikt, je přirozené, že se na stole objeví celá řada citlivých témat. Proto i po podpisu mírové dohody zůstavá mnoho práce,“ dodala.

Připomeňte si, jak etničtí Arméni po ázerbájdžánském obsazení Náhorního Karabachu z regionu prchali.

Baku ale rovněž vyžaduje plné uznání svého práva na Náhorní Karabach, což je věc, která vyžaduje změnu arménské ústavy. Ta totiž říká, že enkláva je součástí Arménie. Změna konstituce je ale složitá a takový návrh by navíc vyvolal obrovskou debatu v arménské politice - ne všichni v zemi se na tom shodnou.

Do země před dvěma lety uteklo asi 100 tisíc Arménů z Náhorního Karabachu a jejich integrace zůstává pro vládu premiéra Nikola Pašinjana jedním z palčivých témat. Většina z nich stále nedokáže přijmout ztrátu svého původního domova a proti vládě kvůli tomu protestují. Ztrátu regionu ale kritizuje i část politické opozice.

Je tedy otázkou, zda by pro Pašinjana prosazování změny ústavy neznamenalo příliš velkou politickou zátěž. Zemi čekají příští rok parlamentní volby a ztráta Karabachu bude vedle ekonomických potíží jedním z hlavních témat kampaně.

Ať už dohoda bude do budoucna funkční či ne, alespoň prozatím přepisuje mapy vlivu na jižním Kavkazu.

Zatímco Trump by rád viděl ve svých rukou Nobelovu cenu za mír, pro jiného lídra je nová situace spíše nepříjemností. Vladimir Putin se po dlouhou dobu pasoval do role duchovního otce konfliktu, na který z pozice síly dohlížel a s oběma stranami dokázal vyjednávat. Vzhledem k jím rozpoutané válce na Ukrajině jeho vliv v regionu opadl.

A přestože se později Moskva snažila o zapojení do mediace, setkala se s neúspěchem. To ale neznamená, že by pro ni vše skončilo. V reakci na dohodu uzavřenou v Bílém domě už Kreml signalizoval nelibost z „mimoregionálního“ zapojení.

„Lze očekávat trvalé ruské nepřátelství vůči dohodě TRIPP, pravděpodobně i prostřednictvím tlaku na ázerbájdžánskou energetickou infrastrukturu, arménský obchod v Euroasijské unii a komunity obou národností v Rusku,“ popsal ve své analýze pro think tank Chatham House expert na Kavkaz Laurence Broers.

Role Moskvy ale oslábla v obou zemích a v tuto chvíli není pravděpodobné, že by v blízké době mohla opět získat zásadnější vliv na jejich rozhodování. A to ani přes její příhodné geopolitické umístění. Arménie se od svého někdejšího partnera snaží poslední dva roky vzdálit, Ázerbájdžán s Ruskem dokonce vede otevřený diplomatický konflikt.

Stejně tak se tato dohoda nemusí líbit Teheránu, který naznačil znepokojení kvůli  rozšíření americké přítomnosti podél íránských hranic.

Vývoj na jižním Kavkazu má ale i své vítěze. Svůj vliv nezvýšily jen Spojené státy, proměna se dotkla i Turecka. Dlouholeté spory mezi Ankarou a Jerevanem se v posledních měsících přesouvají do ústraní a lídři obou zemí se v červenci setkali během „historické návštěvy“ Pašinjana v Istanbulu.

Podepsání dohody tak přiživilo donedávna těžko představitelné naděje na otevření hranic, obnovení diplomacie a hlubší regionální propojení.

„Turecko má přirozeně mnohem silnější pozici díky svým obchodním a strategickým vztahům s Ázerbájdžánem a Gruzií. Evropská unie sice od roku 2022 svou angažovanost ztrojnásobila, ale pokud jde o formální kroky, zatím jsme se nikam zásadně neposunuli,“ popsala Vartanyanová.

Právě Brusel se taktéž snažil do vyřešení konfliktu na Kavkaze zapojit, ale i přes některé dílčí kroky ke spolupráci s Arménii i Ázerbájdžánem nedošlo pod jeho taktovkou k většímu průlomu.