Článek
Komentář si také můžete poslechnout v audioverzi.
Předtím o něm zejména zde v Evropě věděl jen málokdo, přestože to byl on, Charlie Kirk, kdo dokázal v mladých Američanech probouzet něco zdánlivě nemožného: pozitivní zájem o Donalda Trumpa a jeho destruktivní, tradičnímu konzervativismu na hony vzdálenou politiku.
Kirk byl mistrem provokací, ale hned nevypěnil. Dokázal okouzlovat mladé. Imponoval jim svou otevřeností, nasloucháním, trpělivostí, ale paradoxně i odvahou, jakkoliv zvrácenou. V debatách se neštítil používat nenávistné argumenty ponižující celé skupiny obyvatel. Černochy považoval za intelektuálně méněcenné. Vysmíval se empatii vůči trpícím.
Byl to leckdy on, kdo zapříčinil, že davy v čepicích s nápisem Učiňme Ameriku opět velkou, shromažďující se na mítincích pro Trumpa, nebyly složené jen ze zahořklých lidí, kterým v životě ujel vlak, či těch, kteří se děsili demokratů coby arogantních osvícenců. Vynikali mezi nimi třeba i studenti. Přivedl je tam Kirk, ten „cool“ týpek.
Ke své slávě se propracoval pozoruhodně. Dělal to, do čeho se trumpistům a vůbec všem prominentům novodobé vyprázdněné pravicovosti nikdy moc nechtělo. Chodil debatovat na americké univerzity, do bašt soudobých marxistických vizí o světě. Nebál se čelit křiku, že je nácek. Řvounům odpovídal, ať s ním raději diskutují a ukáže se, čí argument v očích okolního studentského obecenstva zvítězí.
V tom byl mimořádným a vlastně sympatickým zjevem. Smutným faktem moderní doby je, že vám reprezentanti levicových ideologií jaksi automaticky rázem vpálí do tváře, že jste tmář či rovnou fašista, když vyjádříte pochybnosti třeba nad tím, zda lze nároky homosexuálů ohledně adopcí dětí označovat za nějaké jasně dané „právo“. Nebo jestli je fajn vystavovat děti ve školách genderovému relativismu. Kirk vás hned takhle nesejmul.
Teď, po jeho tragické smrti v důsledku atentátu, z něj někteří dělají apoštola svobody projevu, mučedníka, který padl jako spravedlivý v zuřící kulturní válce. Jiní jej naopak považují za pitomce, který se právem na svobodu projevu nestydatě zaštiťoval, přitom ale s úsměvem ve tváři šířil zášť, vychvaloval sobectví, vyvolával neoprávněný strach před migranty, propagoval bludy ohledně světové politiky, třeba svým odmítáním podpory Ukrajincům, a trousil ufňukané stesky, jak jsou běloši údajně pořád jen biti.
Otázka proto zdánlivě zní: Lze říct, že byl obojím, tedy apoštolem i pitomcem? Jistě ano a vtip je v tom, že je celkem jedno, jestli něčemu dáte spíš čtyřicet a druhému šedesát procent. Problém je jinde.
Žonglováním si nepomůžeme v situaci, kdy politika hrubne a vůle ke kompromisu začala být už dávno považována za projev slabosti. Nad jeho rakví lze říct jen jednu věc, a to stačí: Děsivé příkopy společenské nedůvěry se nejen v USA prohlubují právě i kvůli lidem, jako byl Kirk. Byť mu nelze upřít zmíněné sympatické kvality.
V celé mizérii, kam Amerika svíraná politickým násilím spěje, tu je nakonec pouze světlý bod v podobě toho, že zatím žádné velké nepokoje kvůli té vraždě nevypukly. Nekoná se žádný nový útok na washingtonský Kapitol, ať už zprava, nebo zleva. Pár lidí přišlo o práci, protože se na sítích vyjadřovali o útoku na Kirka pochvalně. Je tu oznámení ministra zahraničí, že cizinci, kteří by něco podobného tvrdili, nedostanou víza do USA. A také komik Jimmy Kimmel přišel o svůj televizní pořad. To je ale všechno.
Trump prostě nevyužil situace, aby z Kirka udělal, tak jako Hitler, svého Horsta Wessela nebo jako Stalin svého Sergeje Kirova. Lze namítnout, že to je velmi nízko nastavená laťka, ale copak ji lze v Trumpově případě nastavovat o moc výš?
Stačilo málo, aby se v Americe uvolnila stavidla pouličního násilí. Zástupce vedoucího Trumpovy kanceláře Stephen Miller už po tom volal. „Za touto vraždou stojí organizovaná kampaň. Hněv, který to celé vyvolalo, nasměrujeme k tomu, abychom vykořenili a zlikvidovali všechny tyto teroristické sítě,“ prohlásil. Trump to ale neudělal, zatím. Třeba to bude vzácný kladný moment jeho éry.
