Jak se ze symbolu ženské krásy Brigitte Bardot stala zajatkyně vlastního mýtu

V listopadu 1956 měl ve Francii premiéru film …a Bůh stvořil ženu. Režisér Roger Vadim do něj obsadil svou tehdejší manželku Brigitte Bardot. Letní romance odehrávající se v Saint-Tropez otřásla nejen kariérou dvaadvacetileté představitelky hlavní role, ale celou tamní kulturou. Poválečná Francie byla zemí sevřenou v korzetu katolicismu a konzervatismu. Za největší ženskou ctnost lidé považovali zdrženlivost.

Brigitte Bardot, která tuto neděli zemřela ve věku 91 let, do tohoto světa vpadla jako ztělesnění čisté, amorální smyslnosti. Ve Vadimově filmu hrála osmnáctiletou Juliette, kolem níž krouží hned tři muži. Ona je střídá podle momentálních potřeb a nálady.

Bosá dívka s rozcuchanými vlasy představovala zjevení také v kontextu světové kinematografie. Hollywood tehdy spoléhal na dokonalé, nedosažitelné hvězdy typu Grace Kelly. Mladá Francouzka oproti tomu působila, jako kdyby si k filmu odskočila z pláže, kde zrovna dováděla s přáteli. Definovalo ji to, co odmítala – dělat kompromisy, nosit podprsenku a podřizovat se módnímu diktátu.

Její styl byl na rozdíl od haute couture snadno dostupný i napodobitelný. Místo luxusních šatů jí stačily džíny, pruhovaná námořnická trička a baleríny. Každá žena či dívka tak mohla být alespoň navenek jako ona. Módní a kulturní ikonou se díky tomu stala nejen v západní Evropě a Spojených státech, kde zpopularizovala bikiny, ale také na opačné straně železné opony.

Do československých kin sice pronikla jen část její filmografie, avšak šatník nebo účes „na Bardotku“ lidé důvěrně znali ze stránek filmových a společenských časopisů. Zatímco ale francouzská levice ji vnímala jako symbol konzumu, pro muže a ženy z východního bloku představovala individualismus, který se odmítá podřídit kolektivu, autoritě i ideologii.

Brigitte Bardot sice zosobňovala moderní, emancipovanou ženu lhostejnou k tradicím, přesto zůstávala v zajetí mužského pohledu. Jak pronikavě popsala spisovatelka Simone de Beauvoir v eseji nazvané Brigitte Bardot a syndrom Lolity, její postavy si mohly dovolit svobodu hlavně díky svému mládí a kráse. Vedle ženské touhy po osvobození tak stále naplňovaly i mužskou fantazii o „přírodní ženě“. Rozpor dobře vystihoval celou hereččinu osobnost i kariéru.

Brigitte Bardot se narodila 28. září 1934 v Paříži. Kariéru zahájila již v patnácti letech, kdy pózovala na obálce časopisu Elle. Díky tomu také začala dostávat filmové role. Nakonec jich bylo dohromady téměř 50. Rejstřík přitom měla širší, než si kritici byli ochotni připustit – od komedie Babeta jde do války přes western Viva Maria! až po psychologické drama Pravda.

Vrcholem její herecké kariéry zůstává Pohrdání od Jeana-Luca Godarda. Ve studii rozkladu jednoho vztahu ukázala nejen své tělo, jehož objektivizace byla jedním z témat filmu, ale také melancholickou a rezignovanou tvář, kterou publikum do té doby neznalo.

Zásadní se pro ni stalo setkání s francouzským šansoniérem Sergem Gainsbourgem v roce 1967. Roger Vadim ji sice objevil, až Gainsbourg však její kult dotvořil a dal mu nezaměnitelný zvuk. Z jejich krátkého, ale intenzivního románku vzešlo několik proslulých duetů jako Harley Davidson, Bonnie and Clyde nebo původní verze Je t'aime… moi non plus. Gainsbourg však svou partnerku a múzu fetišizoval ještě víc než někteří režiséři. Reálnou ženu definitivně proměnil ve značku „BB“ – v mytickou, do kůže oděnou amazonku prohánějící se na motorce.

Zatímco intelektuálové v pařížských kavárnách polemizovali o tom, zda je Brigitte Bardot symbolem nové éry, nebo jen dalším objektem pro potěchu oka, hvězda se musela vyrovnávat s realitou života ve skleněné kleci. Pozornost, kterou jí přinesl Vadimův divácký hit a následující filmy, z ní udělala kořist pro paparazzi. Bulvár platil jejímu personálu za prohrabání odpadků nebo vyfocení ložnice, nad její vilou v Saint-Tropez kroužily vrtulníky. Tato lokalita se i hereččinou zásluhou proměnila z ospalé rybářské vesnice v předražené letovisko pro miliardáře.

Brigitte Bardot symbolizovala i masovou potřebu druhých přivlastňovat si intimní prostor celebrit. Nepolevující útok na soukromí ji několikrát dohnal až k pokusu o sebevraždu. Ve svých pamětech přiznala, že když čekala svého jediného syna Nicholase, byla to pro ni kvůli mediálnímu obležení noční můra.

Kvůli tomu všemu se roku 1973, v pouhých 39 letech, rozhodla opustit zábavní průmysl. Šlo o radikální, ale pochopitelný krok. Herečka nezastírala, že ji lidé zklamali a že chce zbytek života strávit ve společnosti psů, koček a oslů.

Tento obrat byl pro francouzskou veřejnost těžko stravitelný. Z milovaného sexsymbolu se stala „divná paní se psy“. Přispěla k tomu i nekompromisnost, s jakou prostřednictvím své nadace Fondation Brigitte Bardot začala vystupovat proti rituálním porážkám nebo zabíjení delfínů. Ve tvorech, s nimiž je zacházeno jako s komoditami, nacházela spojence snáz než v lidech, kteří si ji svými pohledy přivlastňovali.

Na rozdíl od mnoha kolegyň se Brigitte Bardot nikdy nepokusila zastavit čas. Sveřepě odmítala plastické operace i botox. Zatímco svět showbyznysu stále nápadněji podléhal kultu věčného mládí, ona hrdě ukazovala vrásky. „Darovala jsem své mládí a krásu mužům, teď dávám to nejlepší ze sebe zvířatům,“ říkala.

Autenticita za každou cenu však měla i odvrácenou stranu. Poslední dekády jejího života poznamenaly rasistické, xenofobní a islamofobní výroky. Dokonce šestkrát jí soudy udělily pokutu za podněcování k nenávisti. Brigitte Bardot ale nikdy nebyla velkou diplomatkou. Její nevybíravé výroky na adresu přistěhovalců nebo obětí sexuálního násilí se vyznačovaly stejnou instinktivností, jaká z ní vyzařovala v mládí při tanci mamba.

Zřejmě za tím nebyl složitý myšlenkový proces. Spíš strach ze světa, jemuž přestávala rozumět. Žena, která v 50. a 60. letech zosobňovala svobodu, se v pozdním věku každopádně stala vzorem zahořklosti a netolerance.

Život Brigitte Bardot, se všemi rozpory, vráskami a trhlinami, podává fascinující svědectví o tom, jak vysoká může být cena za vnitřní integritu v systému, jenž vše mění v naoko bezchybné zboží. Oproti současným hvězdám nebyla vybroušeným produktem filmového průmyslu, spíš jej narušovala. Vzpírala se šablonám i kontrole a vedla neúprosnou válku proti tomu, aby ji kdokoliv vlastnil – režiséři, milenci, publikum. Možná teprve teď konečně patří jen sama sobě.