Článek
Komentář si také můžete poslechnout v audioverzi.
Když v roce 1981 vznikla Babišova volební hymna Sarà perché ti amo, Itálie měla podle archivních dat Mezinárodního měnového fondu státní dluh na úrovni 58 procent HDP. Letos je to víc než dvojnásobek, 137 procent.
V Evropě ji překonává jen Řecko a na světě jen pět dalších zemí. Nafouknutý dluh vede k tomu, že za něj Italové každoročně platí už cosi jako desátek; jen na úroky ročně padne devět procent celého státního rozpočtu.
Jak se do takové situace země dostane? Brzy možná budeme mít příležitost vyzkoušet si to (naštěstí v menším měřítku) na vlastní kůži. Protože jinou než dluhovou cestu, kterou si osvojila vlast jeho milovaných hudebníků, Babiš jako volební vítěz zatím nenabízí.
Zvednout nástupní platy ve státní sféře, ulevit firmám formou zrychlených odpisů, snížit DPH na nealko nápoje, obnovit daňové úlevy z konsolidačního balíčku, přispívat na hypotéky, zrušit důchodovou reformu, zaplatit z veřejného pojištění víc léků, vykoupit minoritní akcionáře ČEZ…
Ne vše z těchto slibů lze rovnou zatratit jako principiální nesmysly. Jak už ale bylo v průběhu kampaně řečeno mnohokrát, převést je všechny do praxe by znamenalo pro chatrně vybalancovanou státní pokladnu dodatečné manko ve výši stovek miliard korun.
Zdroje, o kterých program ANO mluví, ať už jde o seškrtání pomoci Ukrajině, zavedení EET nebo neurčitý příslib boje s šedou ekonomikou, nebudou ani náhodou stačit. A jiné nároky, jako je obrana, stárnutí populace nebo dostavba Dukovan, nikam nezmizí.
„Pokud se k moci dostane vláda vedená hnutím ANO, veřejné finance se dostanou pod větší tlak,“ předpovídá v bezprostřední reakci na sobotní výsledek ekonom ČSOB Dominik Rusinko. „Očekávám uvolněnější rozpočtovou politiku, zejména prostřednictvím nárůstu veřejných výdajů. Ohledně financování nových výdajových priorit jsem ale skeptický. Příkladem je snaha omezit velikost šedé ekonomiky a nerealističnost očekávaných výnosů, které budou spíše v řádech nižších desítek miliard korun, nikoli stovek miliard.“
„ANO toho opravdu naslibovalo hodně, ale ekonomické zákony fungují neúprosně,“ konstatuje stručně a trefně na stejné téma v anketě Seznam Zpráv známý investor, filantrop a spoluzakladatel spolku Druhá ekonomická transformace Libor Winkler.
Někdejší transparentně propočítané ekonomické programy a rozpočtové výhledy jsou v éře emocionální politiky nenávratně pryč. I program ANO byl – logicky – formulován hlavně marketingově a v mnoha důležitých oblastech gumově. Tipovat podle něj skutečnou politiku budoucí vlády je teď pořád ještě hodně ošemetné.
Zvlášť když není jasné, kdo a jak Babiše ve vládě podpoří a co za to bude chtít. Upínat se na program je navíc zrádné i proto, že v ANO má šéf hnutí moc cokoli kdykoli změnit. Hlavní věci závisí jen na jeho vůli, do hlavy mu vidět není, kdo si tedy teď troufne spolehlivě vytřídit, co byla jen kampaň a co se bude příští čtyři roky doopravdy dít?
Ekonom Tomáš Dvořák, bedlivý domorodý pozorovatel zdejšího dění, pracující pro londýnský Oxford Economic Institute, zkusil vzít programy před volbami vážně a scénáře dalšího vývoje propočítat. Optikou reálných výsledků na nic moc optimistického nepřišel.
Bude-li vládnout ANO s podporou extremistů (mezi které Dvořák zařadil SPD i Motoristy coby „krajně pravicové nacionalisty“) a budou-li se tyto strany držet svých programových priorit, zvedne to podle Dvořáka státní dluh během čtyř let z nynějších 43 na 47 procent HDP. Větší skok tu nikdy – s výjimkou covidu – nebyl.
K podobnému výsledku dospěl i ekonom CERGE-EI Daniel Münich. Slibované daňové úlevy by podle něj dohromady připravily rozpočet o 82 miliard korun ročně, tedy zhruba jedno procento HDP. Vynásobeno čtyřmi to na celé volební období vychází ve státním dluhu stejně jako u Dvořáka.
Rozdávání pragmaticky navazuje na to, co opozice vyčítala v kampani končící vládě a co volby nejspíš rozhodlo – tedy nespokojenost s materiálními životními podmínkami – alias slabé ekonomické výsledky, které tady v posledních čtyřech letech zkrátka byly, ať už z jakýchkoli objektivních příčin.
Fialova vláda si dala jako prioritu ozdravění rozpočtu po letech covidových dluhů a vysoké inflace. Schodky rozpočtu snižovala, celkový dluh vůči HDP držela víceméně stabilní, za to ale obětovala ekonomický růst a zvedání životní úrovně.
Babiš se chystá – po italsku – na opačný postup. Rozpočet nebere jako mantru, kvůli které je potřeba se a priori omezovat. Nemá problém si chybějící peníze půjčit a oblibu si koupit. Česko si vzhledem k relativně nízké úrovni zadlužení může půjčovat relativně bez obtíží, což je výhoda a zároveň prokletí. Programy i dosavadní výroky signalizují, že ANO – zvláště v kombinaci s SPD - nebude mít rozpaky vyzkoušet, kam až ho věřitelé na finančních trzích pustí.
Ekonomové však upozorňují, že taková strategie dlouhodobě nic dobrého nepřinese, protože větší dluh by dával smysl leda na větší investice, nikoli na projídání formou běžných výdajů.
Podle Radomíra Jáče, hlavního ekonoma Generali Investments, je klidně možné, že se v důsledku „uvolnění rozpočtové disciplíny“ dostaví krátkodobě pozitivní ekonomický impulz. Rozhodující ale bude, za co se bude utrácet. „Otázkou je, zda zrychlení růstu bude mít delší trvání (tj. že impulz půjde skrze investice zvyšující růstový potenciál české ekonomiky), anebo zda půjde jen o přechodný výkyv, který se spíše než do silnějšího růstového potenciálu přelije do vyššího schodku veřejných financí a do nárůstu inflačních tlaků,“ varuje Jáč.
I podle Dvořáka impulz na dluh nestojí za to, protože peníze se projedí a po dočasném povzbuzení ekonomického výkonu přijdou negativa v podobě zvýšené inflace a – bude-li centrální banka dělat správnou a nezávislou měnovou politiku - také vyšších úrokových sazeb. A to nejen pro stát, ale i pro privátní dlužníky třeba formou dražších hypoték.
Varováním v tomto ohledu je předvolební týden, kdy úroky z českých státních dluhopisů vyskočily na nejvyšší úroveň za poslední dva roky. V pondělí před volbami u desetiletého dluhopisu na 4,58 procenta, což je o třetinu procentního bodu výš než na konci června – a dramaticky výš, než když Babiš v minulé dekádě levných peněz vydával dluhopisy skoro zadarmo.
Vítěz voleb má štěstí, že zemi přebírá po letech útlumu v růstové fázi, s relativně stabilizovaným rozpočtem a dluhem na polovině průměru EU. Zda ale za něj skutečně bude líp, je hodně diskutabilní otázka – krátkodobě možná ano, ale jen díky příznivé fázi ekonomickému cyklu a nevelkému respektu k rozpočtové stabilitě.
Jak se zpívá v jeho oblíbeném italském hitu, možná to všechno dělá proto, že nás miluje. Lidé z jeho okolí tvrdí, že jedním z motivátorů Babiše je, aby na stará kolena pocítil vděk a oblibu co nejširšího spektra lidí, bez ohledu na náklady. Pokud ano, je to láska, která nás nakonec vyjde hodně draho.
