Filmy o atentátu na Heydricha jsou hloupé. Pomíjí mnoho hrdinů, říká historik

Rozhovor si také můžete poslechnout v audioverzi.

V knižní podobě se ke čtenářům v těchto dnech dostává jeden z nejsilnějších příběhů o statečnosti Čechů v letech nacistické okupace.

Publikaci archiváře a historika Vojtěcha Šustka s titulem Atentát na Heydricha a následný teror proti Čechům lze považovat za první knihu o heydrichiádě, která nesleduje pouze příběhy parašutistů Jana Kubiše a Josefa Gabčíka, kteří zastupujícího říšského protektora Reinharda Heydricha odstranili. Zachycuje i příběhy stovek lidí z odboje, nebo těch, kteří se po atentátu nějakým činem nebo činy přidali.

„Psal jsem to hlavně kvůli prostým lidem, pro něž bylo samozřejmé postavit se zlu,“ říká v rozhovoru pro Seznam Zprávy archivář a historik Vojtěch Šustek, který svoji knihu představil v přednáškovém sále parlamentní knihovny.

Překvapilo vás, jak byl sál lidmi zcela zaplněný?

Podobné představení mám za sebou i v Pardubicích, Rychnově nad Kněžnou a další budou následovat. Ale ano, zájem lidí o mou přednášku i diskuse mě mile překvapily a potěšily. Nečekal jsem to. Jsem tomu moc rád.

Co je vlastně na akci Anthropoid stále přitahuje?

Mnozí lidé i dnes hledají opravdovost a odmítají mravní relativismus. No a právě operace Anthropoid je příkladem vlastenectví, sebeobětování, nezištnosti, odvahy a národní hrdosti.

Proč jsou dnes tyto hodnoty pro lidi stále důležité?

Význam mají v každé době, avšak od poloviny 90. let jsou překryté honbou za blahobytem a relativismem vyplývajícím z moderní filosofie, kdy lze cokoliv zpochybnit. Jenomže k přirozenosti člověka patří, že tíhne a hledá opravdovost, nesentimentální cit. Člověk byl přece stvořen k obrazu božímu. Na této duchovní pravdě vyrostla přece naše civilizace. Potřebujeme zkrátka vědět odkud pocházíme a kam směřujeme, jaký smysl mají naše životy. Lidé proto i dnes hledají pozitivní příklady šlechetných lidských vlastností, protože obsah slov se už vyprázdnil.

A Češi za nacistické okupace v tom měli jasno?

Byli jich stovky a tisíce. Měli hluboký vztah k domovu, vážili si tisícileté české historie a kultury. Pociťovali sounáležitost jak se svými současníky, předky, tak s generacemi ještě nenarozených.

Víme o akci Anthropoid a následující mstě nacistů, vašimi slovy „teroru proti Čechům“, už opravdu úplně všechno?

O jakémkoliv historickém tématu lze jen těžko tvrdit, že o něm víme úplně vše. Zejména pokud jde o téma z moderních dějin, které má mezinárodní dosah, což operace Anthropoid a následný teror proti Čechům bezpochyby mají. Určitě tedy nelze říci, že o heydrichiádě je už zjištěno úplně vše.

Je něco konkrétního, co byste ještě chtěl objevit?

Bylo by například skvělé, pokud by se podařilo najít hlavy parašutistů Jana Kubiše a Josefa Gabčíka - jakkoliv to může znít někomu krutě -, aby mohly být tyto jejich ostatky důstojně pohřbeny. Jsem už ale poněkud skeptický, že se to podaří.

Víme také, že v pátrání gestapa po útočnících na Heydricha a jejich spolupracovnících vznikl obrovský objem dokumentů, který byl z velké části těsně před koncem války zničen, či odvezen do ciziny. Nelze přesto vyloučit, že třeba v českých, německých, ruských, britských či amerických archivech mohou být další důležité dokumenty, o nichž jsem se nedozvěděl, anebo je nedokázal najít.

Co by v nich mohlo třeba být?

Například zpráva kriminalistů Horsta Kopkowa a Bernarda Wehnera z Hlavního úřadu říšské bezpečnosti, kteří přijeli do Prahy v den atentátu na Heydricha (27. 5. 1942 – pozn. red.) a prováděli velmi zevrubné ohledání místa činu. Jejich zpráva, ze které bychom se mohli dozvědět další zajímavé detaily, se ale zatím nenašla.

Jste nejen autorem právě vydané publikace, ale také máte za sebou čtyřdílnou dokumentační sérii „Atentát na Heydricha a druhé stanné právo na území tzv. Protektorátu Čechy a Morava“, kdy jste z němčiny přeložil dostupné dokumenty z vyšetřování nacistického represivního aparátu. Co vás při mnohaletém bádání o atentátu na Heydricha nejvíce překvapilo?

Ani ne tak překvapilo jako zaujalo: obrovská obětavost a sebevědomí parašutistů i prostých lidí, o čemž jsem se už trochu zmínil. Zejména ti druzí se do odboje zapojili s neobyčejnou kuráží, opravdovostí a ochotou. Na likvidaci Heydricha začali s parašutisty spolupracovat s nebývalou horlivostí a důsledností. Byla to pro ně stejná samozřejmost jako dnes pro nás fakt, že máme pečovat o své děti či staré rodiče.

Čechům přitom muselo být - zejména po vyvraždění Lidic a Ležáků - jasné, co všechno pomocí parašutistům riskují…

Neuškodí připomenout, že ani ti sebehrdinnější parašutisté by bez pomoci odbojářů a často i prostých lidí nezmohli zhola nic. Skvěle to vystihl radiotelegrafista paraskupiny Clay Čestmír Šikola. Řekl mně, že ti skuteční a opravdoví hrdinové byli lidé, kteří s parašutisty spolupracovali, poskytovali jim podporu a úkryt.

Parašutisté šli podle Šikoly do akce po zralém uvážení, měli výcvik, zbraně… Měli i jed pro případ, že se dostanou do obklíčení gestapa. Avšak lidé, kteří jim poskytovali útočiště, se museli rozhodnou zpravidla velmi rychle, když se na ně parašutisté obrátili. Zpravidla neměli ani žádný výcvik. Navíc většina z těchto mužů či žen měla doma děti.

S přáteli občas spekulujeme, zda by se podobně statečně proti agresorovi zachovala i dnešní generace Čechů. Jeden z mých přátel říká, že „to nikdo neví“. A co byste řekl vy?

Lidé kvalit našich předků, o nichž hovoříme, v českém národu stále nepochybně jsou. O tom jsem pevně přesvědčen. Avšak kdo to je a kolik jich je, bychom se dozvěděli až v krizi. Ovšem i v běžném životě můžeme vidět spoustu lidí, kteří nesledují jen svůj prospěch. Lidí, jimž záleží i na druhých. Právě z nich by se rekrutovali hrdinové, kteří působili v odboji v době heydrichiády. I našim předkům dala až mezní situace příležitost, aby vyšlo najevo jejich hrdinství a obětavost. Pokud by nepřišla válka, co bychom třeba věděli o Janu Kubišovi či Josefu Gabčíkovi? Nic. Jako celoživotní poddůstojníci z povolání by zřejmě odešli do penze. A stejně tak na Vladimíra Petřeka (ukryl parašutisty v kryptě kostela Cyrila a Metoděje - pozn. red.) by si dnes jako na dobrého kněze vzpomnělo nanejvýše několik lidí, pokud vůbec.

Jaké byste vybral příklady neznámého anebo jen málo známého hrdinství pomocníků parašutistů či lidí z odboje?

Vedle už známých hrdinů, jako je třeba Oldřich Frolík s manželkou, Jan Zelenka Hajský, rodina Moravcova či manželé Hana a Václav Krupkovi, bych rád připomenul třeba kostelníka v Chrámu svatých Cyrila a Metoděje Karla Loudu. Riziko ukrývání parašutistů nesl dobrovolně. Uvědomoval si, že v případě odhalení bude zavražděn s manželkou i dvěma dospívajícími dcerami.

Příkladem obětavosti a krajního hrdinství jsou i mladí manželé Gabriela a Vladimír Dunděrovi. V době, kdy byly všude vylepeny vyhlášky s portrétem parašutisty Oldřicha Pechala (paraskupina Zinc – pozn. red.), po němž gestapo intenzivně pátralo, poskytli na požádání kněží Václava Kostihy a Františka Voneše Pechalovi na faře ve Ždánicích opakovaně lékařskou pomoc. Rovněž oni byli zavražděni. Zůstal po nich osmiletý syn a šestiletá dcera.

A třeba Vlastimila Moravce, syna manželů Moravcových, považuji za stále nedoceněného hrdinu, jemuž špatná literatura faktu a hloupé hrané filmy velmi ublížily. Pravdou je, že poté, co k nim do bytu vpadlo gestapo a jeho matka Marie spolkla ampuli cyankali, Němcům nakonec prozradil úkryt parašutistů v Resslově ulici. Vydržel ale, nehledě na drastické mučení a své mládí (21), přes 14 hodin zapírat. Chtěl tím dát nepochybně parašutistům čas k úniku, pokud se dozví o hromadném zatýkání svých pomocníků. Nebyl to žádný nevyzrálý měkkota, nýbrž velmi statečný a odhodlaný mladý muž.

Na přednášce v parlamentní knihovně jste označil film Jiřího Sequense Atentát (1964) za hloupý. Přesto si myslím, že z toho, co bylo o této akci natočeno - například Anthropoid či Smrtihlav -, jde o nejlepší hraný film.

Jde o nejméně hloupý film. Bohužel. K Sequensově filmu mám velké výhrady i proto, že zcela vymazal spolupracovníky parašutistů. A třeba pravoslavní kněží se v něm objevili jen na úrovni komparsu. Od sestry Vladimíra Petřeka Zdeny, která byla asistentkou režie na Barrandově v době, kdy se Atentát točil, vím, že se Sequense zeptala, proč je ve filmu její bratr na úrovni komparsu. Odpověděl jí arogantně, že si natočí takový film, jaký chce on. Možná by mu to jinak neprošlo přes cenzuru, což však mohl, pokud to tak bylo, říct.

Tolerovat Sequensovi nelze ani to, že Ladislav Mrkvička v roli Gabčíka zkřížil dráhu Heydrichova Mercedesu. Ve skutečnosti stál na chodníku vzdálen od Heydricha jeden a půl metru, když se ho pokoušel samopalem zastřelit. A platí to také o výmyslu, že Kubiš s Gabčíkem dostali zrcátkem signál od parašutisty Josefa Valčíka. Ten tam vůbec nebyl.

Čím si vysvětlit stále dosti početné názory, že zlikvidování Heydricha bylo zbytečné a že msta Němců v podobě teroru způsobila Čechům až příliš krvavé a zbytečné oběti?

Vysvětluji si to jako působení přežívající nacistické propagandy na dnešní generaci a popírání zdravého rozumu. Ostatně i ve filmu Operace Silver A (2007) režiséra Jiřího Stracha rezonuje názor odbojářů, že likvidace Heydricha neměla smysl. I tohle pak posiluje zkreslené názory na nejzdařilejší odbojovou akci druhé světové války.

Přitom lidé, jejichž rodiny teror heydrichiády postihl nejvíce, se mně svěřili, že své rodiče považují za velmi statečné vlastence a že jsou na ně hrdí. Nikdy nepadla žádná výčitka, že to rodiče neměli dělat a že je tak připravili o dětství.

Někteří historici či publicisté zastávají názor, že Češi patřili k národům, kteří za druhé světové války nejvíce udávaly a kolaborovaly. Nemíjí se tak vaše práce či kolegů historiků účinkem?

Co na to říct? S propagandistickým trikem, že Češi údajně kolaborovali a byli s německou okupací smířeni, vyrukoval už Reinhard Heydrich. I z dokumentů úředníků gestapa naopak vyplývá, že Češi jsou neochotní se navzájem udávat a že jediné řešení gestapáci spatřují v popravách a v zesílení represí. V době heydrichiády tak Němci vraždili celé rodiny jen proto, že o nějaké odbojové činnosti pouze věděly a nikoho neudaly. No, a když pak v roce 1945 byli po válce někteří úředníci gestapa dopadeni, jako každý kriminální zločinec tvrdili, že za vraždy nemohou oni, ale Češi svou hloupostí, zbabělostí a udavačstvím.

Snad mně lidé prominou poněkud neskromné konstatování - při velkém respektu k takovým historikům, jako byli například Zdeněk Jelínek, Oldřich Sládek a další -, že „Atentát na Heydricha a následný teror proti Čechům“ je první knihou, která skýtá plastický obraz heydrichiády, teroru, který Němci rozpoutali nad celou českou společností.