Recenze: Některé scény nemají obdoby. Avatar 3 vyvolá úžas i pochyby

V roce 2009 chtěl kanadský režisér James Cameron definitivně přivést kinematografii do nového tisíciletí. Film Avatar ohromil vizuální stránkou, spekulovalo se o tom, nakolik je 3D krátkodechým trendem a nakolik budoucností.

Nyní už máme jasno. Trojrozměrné filmy, které by skutečně využily potenciálu této technologie, prakticky nevznikají. A tvůrce, jenž posouval hranice už snímky jako Terminátor 2: Den zúčtování, nás opakovaně zve do té nejopulentnější slepé vývojové uličky Hollywoodu.

Tento zvláštní pocit před třemi lety stvrdilo pokračování Avatar: The Way of Water. Cameron pro něj vynalezl spoustu technických zlepšováků. Vybraná kina ho promítala dvojnásobnou frekvencí 48 okének za vteřinu, tvůrci přišli na to, jak pod vodou využít motion capturing, tedy snímání pohybů herců a jejich převedení do digitálního prostředí. Především se dokázali zbavit odlesků, které takové natáčení znemožňují. Výsledkem byl ještě uhrančivější ponor do světa modrých mimozemšťanů Na’vi, jejichž kmeny obývají fiktivní měsíc Pandora.

A jaký je třetí díl Avatar: Oheň a popel, který od tohoto čtvrtka promítají česká kina? Lepší i horší zároveň podle toho, co od Cameronovy novinky očekáváme.

Druhý díl představil mnoho postav, přes více než tříhodinovou stopáž ale nedokázal vtáhnout do tklivého příběhu domorodé rodiny, která se stala domovem Jakea Sullyho. Tento lidský hrdina se rozhodl vzít na sebe mimozemskou podobu a žít raději v přírodě než s těmi, kdo ji sem přiletěli vytěžit.

V tom spočívá jeden z paradoxů snímku. Režisér své opulentní, pohlcující světy buduje i proto, aby předal ekologické poselství, aby publikum přiměl natolik přilnout k jeho fiktivnímu univerzu, že mu pak jeho osud nebude lhostejný.

Jenže samotný rodinný příběh pohltit nedokázal. A prostřední část filmu se proměnila v jakýsi hyperrealistický přírodopisný dokument. Šlo tu fascinovaně hledět na možnosti kinematografie i bitevní scény. Ty díky práci s prostorem, ostrosti všech objektů v několika plánech i schopnosti dát digitálním výtvorům skutečnou hmotnost a další fyzikální parametry působily skutečně nesrovnatelně. Ale šlo ještě o film, nebo jen o zvláštní simulátor reality?

Všechny tyto pochybnosti v novém Avataru přetrvávají. Technologický posun je méně výrazný než mezi prvním a druhým dílem, i prostředí, kde se příběh odehrává, působí víceméně stejně. Jako by Cameron natočil dvojku znovu a trochu lépe. Lépe v tom ohledu, že už se tolik nevěnuje představování postav a navzdory ještě delší stopáži 195 minut je vyprávění svižnější. I trochu naivní debaty o rodinných hodnotách tu nemají takový prostor.

Třetí Avatar opět pracuje s podobným dějovým schématem. Bytosti na Pandoře jsou v ohrožení, neboť s nimi takzvaní Nebešťané – tedy lidé, kteří zničili vlastní planetu a teď přiletěli zplundrovat tu zdejší – chtějí provádět různé nepěkné věci. Jednak hodlají lapit z jejich pohledu zrádce Jakea Sullyho, jenž se přidal k místním obyvatelům Na’vi a začal žít podle jejich tradic. A pak také chtějí lidé zmasakrovat místní obdobu kytovců, kteří sice mají vlastní kulturu a jazyk, ale zároveň z nich lze čerpat extrémně cennou substanci.

To vlastně není moc podstatné. James Cameron opět uhrane tím, jak dokáže snímat postavy uprostřed přírody. Ať už jen běží lesem, plují, či létají na všemožných tvorech. A především ohromují akční scény. Vrcholem je tak jako minule obří námořní bitva, která se však tentokrát odehrává částečně v noci. Vypadá ovšem jinak než v ostatních filmech, vše je ostré, dobře viditelné, přehledné, divák má nad čím žasnout, plátno překypuje pohybem.

Pokud dobře choreografované akční sekvence bývají připodobňovány k baletu či tanci, tady příměr platí do puntíku. Těla mimozemských kytovců i bytostí připomínajících pterodaktyly vykružují piruety a při tom drtí těžkou námořní techniku.

Cameron ještě více pracuje se spiritualitou, jeho mimozemšťané věří podobným věcem jako třeba domorodé americké kmeny, jež ostatně připomínají i vzezřením, oděvem, tetováním. Jejich napojení na planetu je však mnohem přímější, metafory o velké Matce či Gaie tu nejsou jen mýtem či teorií. Akorát stále platí otázka, nakolik se to daří přenést na diváka.

Avatar nejspíš není vstupenka do budoucnosti kinematografie, jakkoli jeho schopnost pracovat v tomto médiu až videoherním způsobem v něčem představuje jistou evoluci. Jenže jednasedmdesátiletý autor je nejspíš jediný, kdo v současném filmovým byznysu může tvořit takto nákladné světy – a zasvětit jim zbytek kariéry.

Cameron patří k nejvlivnějším režisérům. Výrazně se podílel na podobě moderního akčního trikového filmu. Eposem Titanic z roku 1997 symbolicky pohřbil Hollywood 20. století, když natočil nejvelkolepější melodrama všech dob a zároveň nejnákladnější katastrofický film, který ve své době utržil nejvíc peněz a získal nejvíce Oscarů. Titanic byl typ filmu, jaké v té době nevznikaly, podivný relikt z dávných dob. Přesto pokořil veškerou konkurenci.

Od té doby už se umělec věnuje pouze svému digitálnímu dítěti jménem Avatar. A opakovaně natáčí své vize, v nichž nemá soupeře.

Třetí Avatar opět obsahuje scény, ke kterým se letos nikdo ani nepřiblížil. V mnoha ohledech je to vrcholný blockbuster, tedy velkorozpočtový hit. Navzdory této uhrančivosti nás ale nutí se ptát: Kolikrát ještě chceme tento svět navštívit? Nakolik nás dokážou fascinovat ony drobné technologické a estetické posuny při vytváření hyperrealistických digitálních iluzí?

Ale možná i proto, že si podobné typy otázek klademe, zatím Cameron triumfuje. Jakkoli se jeho novátorství může snadno proměnit ve fetišistické opojení pokročilými triky.