Medvědi na českém území: Kdy byl vyhuben poslední a jak je to s nimi dnes

Medvědi patřili mezi běžná a prakticky všudypřítomná zvířata ještě v období Velké Moravy a na počátcích přemyslovské éry. „Kosti medvědů v odpadních jámách velkomoravského hradiště v Mikulčicích a ve slavníkovské Libici jsou toho dokladem,“ uvedl před časem zoolog Jan Andreska v přírodovědeckém časopise Živa.

Stejně, jako se medvědů bojí lidé dnes, báli se jich i naši předci. „Pravidelný, posléze i náhodný výskyt velkých šelem, mezi něž v Evropě počítáme medvěda, vlka a rysa, vyvolával u člověka nejistotu už od nejstarších časů,“ poznamenal Andreska. Lidé se jednak báli o vlastní bezpečnost, ale také o hospodářská zvířata.

„Proto bylo od pradávna lidskou snahou omezovat populace šelem. To vedlo nejprve k jejich vyhubení v osídlených nížinách (společně s rychlým a neméně významným odlesňováním) a útočištěm se pro ně staly velké lesní komplexy, zachované v historické době vlastně už jen na horách,“ uvedl zoolog.

Nepřežili ale ani na horách. Poslední medvěd v Čechách byl zastřelen roku 1856, na Moravě jsou poslední dostupné údaje o ulovené šelmě z konce 19. století. Trvalo to více než 80 let, než se do české krajiny medvěd znovu vrátil: v letech 1970 až 1972 byl jeden kus zjištěn nedaleko Kněhyně v Beskydech.

Od té doby se právě na moravsko-slovenském pomezí rok od roku tato mohutná šelma objevuje a vyvolává strach mezi místními obyvateli. Jde o členy takzvané karpatské medvědí populace, která zahrnuje Polsko, Rumunsko, Slovensko a částečně i Českou republiku – obvykle to je ale maximálně několik kusů ročně, někdy se stopy ani nenajdou.

V letech 2018 a 2019 se v okolí Lysé hory v Beskydech pohybovala medvědice, kterou vědci posléze pojmenovali Ema. Přišla ze Slovenska a vyvolala obavu u místních lidí, zvláště poté, co vybrala několik včelínů. V dubnu 2019 se vědcům podařilo šelmu odchytit do jedné ze čtyř nastražených klecí. Ochránci přírody zvíře nalákali na ryby, kukuřici a jablka, načež je veterinář uspal.

Medvědice vážila 106 kilogramů a měřila 87 centimetrů. Ochranáři ji pak ve spolupráci s kolegy z polského Tatranského národního parku nasadili telemetrický obojek a čip. Agentura ochrany přírody a krajiny ČR chtěla ve spolupráci s Mendelovou univerzitou v Brně zjistit, jak se zvíře v krajině chová a jaké má zvyky. Telemetrický obojek měl fungovat až dva roky a data o pozici zvířete odesílal každé dvě hodiny.

Odebrané vzorky DNA rovněž potvrdily, že šlo o stejné zvíře, které před rokem křižovalo Valašsko a upoutalo tam pozornost mnoha lidí. Data z obojku následně ukázala, že se Ema za tři měsíce pohybovala na území velkém 1,3 tisíce kilometrů čtverečních. Tím odborníky překvapila.

„Při srovnání s telemetrickými daty jiných medvědů v Karpatech se Ema pohybuje na několikanásobně větším území,“ uvedl tehdy Martin Duľa, zoolog z Ústavu ekologie lesa Mendelovy univerzity v Brně.

Na podzim 2019, po zhruba pěti měsících, ale medvědice o telemetrický obojek přišla. Zařízení pravděpodobně sama zničila. „Medvědice musela zařízení systematicky ničit, až se obojek odepnul. Není vyloučeno, že k významnému poškození mohlo dojít i během medvědí říje nebo v souboji,“ uvedl zoolog Duľa. Poslední údaje z obojku pocházely z lesů v okolí obce Dlhé Pole, severozápadně od Žiliny.

Koncem dubna 2009 nalezl náhodný chodec na břehu řeky Ostravice u mostu mezi obcemi Frýdlant nad Ostravicí a Pržno pytel se zbytky těla kriticky ohroženého medvěda hnědého. Pytlák se tak zřejmě chtěl zbavit čtyř tlap stažených z kůže, z nichž vyrval i drápy, dále krčních obratlů s okolní svalovinou a jazykem. Celý případ začala šetřit Policie ČR.

„Okolnosti nálezu nasvědčují tomu, že medvěd byl upytlačen jinde, než byly nalezeny zbytky jeho těla. Je zřejmé, že po zastřelení byl vyvržen, byla z něj stažena kůže s drápy pro preparaci a byla odebrána lebka. Zločince tedy zajímaly trofejové části těla. Většinu masa si zřejmě pytláci nechali pro konzumaci a co se jim nehodilo, vyhodili přes most do koryta Ostravice,“ uvedlo tehdy Hnutí Duha.

Policie sice po pachateli nebo pachatelích pátrala, ale nikdy nikoho nezadržela. Nepomohlo ani to, že Hnutí Duha vypsalo odměnu 100 tisíc korun za informace o pytlácích. Případ ukázal na to, že ilegální lov je největší hrozbou nejen pro medvědy, ale také pro další velké šelmy – vlka a rysa. Podle odborných odhadů byly upytlačeny stovky rysů. V anonymní anketě, kterou před lety provedli pracovníci Akademie věd, se 10 procent dotázaných myslivců přiznalo, že zastřelili rysa, několik z nich dokonce více než jednoho.

Od května 2000 se na Vsetínsku toulal „nejslavnější valašský medvěd“ a za 71 dní stihnul usmrtit 27 ovcí, tele, stovky králíků a vybrat několik včelínů. Škody na hospodářských zvířatech dosáhly 200 tisíc korun. Díky své snížení plachosti vyvolával paniku mezi obyvateli a turisty. Právě proto si odborníci mysleli, že šlo o zvíře uprchlé nebo vypuštěné ze zajetí.

„Medvědi se v CHKO Beskydy každoročně vyskytují od počátku 70. let, za tu dobu jich českou krajinou prošly desítky. Někteří se tu zdrželi jen krátce, jiní i několik let. O jejich přítomnosti se vědělo jen díky nálezu stop v blátě nebo ve sněhu, případně medvěd poničil včelín nebo zabil ovci a byl dlouho klid. Šlo o náhodné útoky,“ uvedlo před časem Hnutí Duha.

Z mnoha těchto medvědů jen několik z nich způsobilo větší škody, jeden z nich v roce 1980 na Vsetínsku, když zabil 16 ovcí a zničil několik včelínů. Další s podobným chováním byl v roce 2000 právě Míša z Brodské, který dostal jméno podle místa, kde byl nakonec odchycen.

„Údolí v Brodské jsme uzavřeli. Nastražili klec, několikačlenný tým byl schovaný na seníku naproti louce s pastí. Medvěd občas prošel kolem a pak se odšoural pryč,“ vzpomínal později jeden z lovců Milan Orálek. „Klece nám půjčila ostravská zoo, dali jsme tam jednu nástražnou a připravili druhou transportní. Líčili jsme do ní med, dokonce živou kozu, králíky a kdeco.“

Zvíře se dlouho nedařilo lapit, tým už to dokonce chtěl vzdát, ale nakonec Míša přece jen do jedné klece vlezl. Následně byl převezen do Zooparku v Chomutově. Odtud se mu ale podařilo uprchnout a na útěku se dostal až do blízkosti sídliště. Z bezpečnostních důvodů ho proto policisté zastřelili.

Není to sice příběh z posledních let, ale vzhledem k tomu, že šlo o posledního žijícího medvěda, respektive medvědici v Čechách, zaslouží si připomenutí. Její život skončil v listopadu 1856 po několikadenním honu. Osud zvířete vážícího 115 kilogramů podrobně popsal Ladislav Vodák v publikaci Šumavští medvědi: jejich historie a perspektivy.

Kolem roku 1850 přikázal kníže Schwarzenberg, majitel šumavského panství, aby lesní personál ulovil „posledního medvěda“. Chtěl zabránit tomu, aby nepošel stářím nebo nebyl upytlačen. Šlo o medvědici, jejíž druh byl zastřelen už v roce 1839. Bylo to v době, kdy se medvědí teritoria rychle zmenšovala – také kvůli nárůstu venkovského obyvatelstva.

Lov ale nakonec začal až na podzim 1856, kdy se na medvědici vypravilo 27 střelců. „Medvědice přešla k haferdorfskému pastvišti na severovýchodním úbočí Vltavy a prorazila řetěz střelců. Jednomu selhala zbraň, druhý ji z patnácti kroků zranil na tlapě a další rána z pěti kroků chybila a medvědice unikla do vltavské stráně,“ popsal událost z 11. listopadu Ladislav Vodák.

O dva dny později byly ve sněhu opět objeveny medvědí stopy. „Bylo nás 46 střelců (31 hajných a 15 lesního personálu) a 75 honců, většinou zaměstnanců z blízké resonanční dílny ve Stožci. Střelci byli rozestaveni tak, aby na pravém a levém křídle dosahovali k honcům, a aby medvědice byla tak v kruhu uzavřena. Nahánělo se ve vánici a po dvou hodinách byla medvědice vytlačena z lože směrem ke střelcům,“ popsal událost přímý účastník A. Ziefreund.

Medvědice v jednu chvíli vyrazila proti dvěma lovcům, posléze padla jedna rána, ale hajný zvíře ze 40 metrů minul. Posléze padly další dvě rány, když narazila na Johanna Jungwirtha, který ji trefil do hrudi. „Medvědice uběhla 30 kroků a zhasla v houštině. Bylo to v jednu hodinu odpoledne. Jásot a salva výstřelů oznámila konec honu,“ napsal Ziefreund.

Ačkoli se zabitá šelma označuje jako poslední šumavský medvěd a na místě lovu stojí dodnes památník, patrně nešlo o poslední zvíře v tomto regionu. Někteří medvědi sem zavítali například z Bavorského lesa. Ale označení „poslední šumavský medvěd“ majestátnímu zvířeti už zůstal.