Na Štědrý den se dřív pracovalo, vzpomíná pamětnice Hana Totušková

Článek si také můžete poslechnout v audioverzi.

Hana Totušková byla nejstarší ze sourozenců, a tak na ni často padlo hodně domácích povinností, protože její maminka měla pořád hodně práce. Jinak tomu nebylo ani na Vánoce, na které vzpomínala již dříve pro Paměť národa.

„Já jsem jako nejstarší měla za úkol vždycky uklidit, dokonce ustrojit stromeček, uvařit brambory na bramborový salát a maminka, ona chodila do posluhy na sádky, ale my jsme říkali: ‚Na Haltýře‘, tam se prodávaly ryby na Štědrý den do těch asi dvou hodin,“ vyprávěla.

„Maminka tam pak musela umýt síň, podlahu uklidit a teprv pak přišla domů a já už jsem to tam měla nachystané, ty brambory uvařené, stromeček ustrojený, kluci někde lítali po venku. Byla to veliká světnice, maminka říkala, že to je ratejna, byla chudá, ale vždycky krásně uklizená. Hadrové koberečky, modrá kachlová kamna a před nimi malý bubínek, který hřál rychleji než ta velká. Bylo tam u nás vždycky moc pěkně.“

Hana vyrůstala v Litomyšli v jediné světnici bývalého katova domu. Bylo to veliké stavení, kde žilo několik rodin. Otec byl lakýrníkem a písmomalířem. Domov byl chudý, ale plný lásky, práce a podpory.

Její výchovu ovlivnila babička, která bydlela ve vedlejší světničce. „Byla to úžasná babička. Maminka měla pořád hodně práce, ale babička si na nás děti vždycky udělala čas. Naučila mě básničky, písničky, vyprávěla mi o polednici, o Karkulce. Knížky jsme tehdy doma neměli. Naučila mě modlit se. V neděli odpoledne mě někdy brávala do kina. Měla mě vždycky na klíně, aby za mě nemusela platit. Kino měla babička moc ráda,“ vzpomínala pamětnice.

Její tatínek František byl kvůli zapojení do protinacistického odboje zatčen už v roce 1941. „Byla sobota, já jsem se zrovna koupala v neckách. Přišli četníci a ptali se, kde je tatínek. On zrovna natíral nějakému známému okna. Tak jim maminka řekla, kde je. Četníci nám řekli, ať se pak přijdeme na hejtmanství s tátou rozloučit,“ vzpomínala. Následně byl poslán do Terezína a Buchenwaldu a patnáctiletá Hana odešla do Baťovy školy práce, aby mohla mamince posílat peníze a pomoci rodině přežít válku.

V listopadu 1944 zažila jeden z nejtěžších dnů ve Zlíně. Sirény vyhlásily poplach a Hana s dalšími dívkami vyběhla na kopec nad městem. Právě když nad továrnou přelétala americká letadla. Poslední letka se otočila a začala bombardovat. Továrna utrpěla těžké škody, ale práce musela pokračovat.

Na konci války vážně onemocněla a byla poslána domů, a tak mohla s matkou a bratry přivítat tatínka, který se v květnu 1945 vrátil z koncentračního tábora. „Byl strašně zbědovaný, vážil jen asi 47 kilo, měl vyražené zuby a žádné nehty. Přesto jsme byli všichni nesmírně šťastní, že ho máme doma,“ vzpomíná Hana Totušková.

V roce 1948 odešla Hana pracovat do Luhačovic, kde se zakládala pobočka Krajského architektonického ateliéru a nastoupili tam hlavně mladí architekti ze Zlína. Pracovala jako kreslička v ateliéru absolventa Vysoké školy uměleckoprůmyslové v Praze, Miloše Totuška. O dva roky později měli svatbu.

Když se ve Zlíně zakládal Stavoprojekt, přestěhovali se zpátky do Zlína. Totušek tam byl ředitelem. Po politických čistkách byl kvůli nesouhlasu se vstupem vojsk Varšavské smlouvy v srpnu 1968 z ředitelského místa vyhozen.

Dál ale ve Stavoprojektu dělal hlavního architekta. Ve Zlíně postavil řadu významných budov, mimo jiné sportovní halu. Manželům se narodil syn a dvě dcery. Po mateřské Hana Totušková nastoupila jako kreslička v projekčním oddělení zlínských vodáren. Její manžel zemřel po třetím infarktu v roce 1983, bylo mu 60 let.

Hana Totušková chodila pravidelně na setkání Klubu absolventů Baťovy školy práce a hrdě si připomínala odznak, který studenti nosili. „Jsem vděčná za školu u Baťů. Naučila jsem se tam pracovat, vážit si práce, dělat všecko poctivě a dobře. Naučila jsem se tam i hospodařit a šetřit peníze. K tomu jsem měla spokojenou rodinu. A to považuji v životě za nejdůležitější.“

Celý příběh Hany Totuškové si můžete přečíst i poslechnout na stránkách Paměti národa.