Článek
Jde o kouzelně triviální fikci. Stačí si představit, že nejdřív je třeba odpracovat všechny nároky státu a až pak vyděláváme na sebe. Kdyby to tak bylo, svoboda by pro letošní rok začínala právě dnes.
Jde o nejpříznivější výsledek od covidu (viz graf). Slušně si Česko vede i v rámci EU. Slováci si kvůli destrukci rozpočtové kázně počkají ještě další měsíc. Jiné státy s tradicí velkého přerozdělování, jako Francie nebo Finsko, až do půlky prázdnin.
Přes to všechno není co slavit. Den daňové svobody stojí na datech z loňska a zachycuje ještě čas rozpočtové nevinnosti, před povolebním obratem směrem k většímu utrácení a zadlužování. Bude hůř, jak koneckonců sami autoři tohoto konstruktu z Liberálního institutu avizují.
Dnešek – tedy 28. květen, 149. den v roce – v jejich pojetí dělí rok na symbolické dvě části. Hranice je vedena podle toho, jak moc se přerozděluje. Přesněji řečeno podle poměru mezi všemi veřejnými výdaji a hrubým domácím produktem coby sumou nově vytvořeného bohatství.
HDP se letos přiblíží devíti bilionům korun. Z toho přes stát projde necelých 41 procent. Jinými slovy – kdyby lidé a firmy (ale i firmy jsou ve finále lidé) pracovali pomyslně nejdřív pro stát, zabralo by jim to 41 procent roku (149 dnů). A skončili by právě dnes.
Rozhraní se posouvá proti loňsku o jeden den dopředu. Proti poslednímu vrcholu v roce 2020 jsme svobodnější o dva týdny.
Loňské zlepšení je dané tím, že relativně slušně roste ekonomika. Rychleji než stát, který sice v covidu a pak v energetické krizi nabral nové agendy a výdaje, ale pak se je povedlo alespoň z části zase odbourat.
Aby výpočet měl spolehlivou datovou oporu a zároveň aby šlo férově porovnat jednotlivé země, výpočet stojí na datech z podzimní makroekonomické prognózy Evropské komise pro letošní rok. A v tom je právě háček – v případě Česka už jsou tato data hodně zastaralá. Ukazují, jak se letošní realita rýsovala před volbami, tedy nejen dlouho před válkou v Íránu, ale hlavně před nástupem Babišovy vlády, předěláním letošního státního rozpočtu a nastolením nových dluhových vyhlídek pro další roky.
„Ta tendence je zřejmá,“ varuje ředitel Liberálního institutu Jakub Kuneš. „Půjdeme blíž ke konci roku, to je zřejmé. Když ne, tak vrátím diplom z fakulty.“
Den daňové svobody je starý koncept z poválečné Ameriky. Chytlavě ukazuje velikost státu, proto se stal oblíbenou hříčkou liberálně smýšlejících ekonomů – jako výstraha, kam až přerozdělování zachází.
Přívlastek „daňová“ svoboda trochu mate. Pracuje s intuicí, protože na první pohled by dávalo laikům větší smysl poměřovat to, co státu odvedou. Sumu zaplacených daní vůči HDP.
Jenže to by se vlády nesměly zadlužovat. Čím si půjčují víc, tím víc je potřeba sledovat vládní výdaje místo příjmů. Nízké daně v zadluženém státě nejsou žádnou ctností, ale jen dočasným klamem a odsunem účtů do budoucna i s úroky.
Přesně to teď v Česku zažíváme. Den daňové svobody by byl o osm dnů dříve, kdyby se měřilo jen to, kolik se do veřejných rozpočtů odvede. A to ještě podle dat z podzimu, kdy byla u moci Fialova vláda, která se šetřit snažila, ale prohrála s tím volby.
Kuneš a spol. správně do zátěže započítávají i to, co si stát půjčí. A správně upozorňují, že tato zátěž poroste. Když zkusmo propočítali revizi letošního státního rozpočtu, tedy po prohloubení schodku z 286 na 310 miliard, vyšly jim dva dny nesvobody navíc. Tento posun bude dál pokračovat, protože vyhlídky růstu a inflace se spíš zhoršují, zatímco výdajové a dluhové plány kynou.
Andrej Babiš už upozornil, že pro rok 2027 čeká další navýšení schodku, „protože vlastně začínáme“. Jeho vláda si ve Sněmovně tento měsíc rozvolnila zákon o rozpočtových pravidlech, v programu má celou plejádu extra výdajů a daňových úlev. Pod rukama jí rostou úrokové sazby (za poslední rok nejvíc v EU), což jsou další náklady. Do státního rozpočtu současně zabuduje dlouhodobější nerovnosti v důsledku rušení penzijní reformy.
I když daně půjdou dolů, daňová svoboda se tím nezlepší. Nedávalo by to smysl, dluh nelze přehlížet. Koncept dne daňové svobody na to naštěstí myslí a zbloudilou trajektorii veřejných financí bude v dalších letech ukazovat.
Dobrá výchozí pozice v EU se začne zhoršovat. Protože – jak už bylo mnohokrát řečeno – rozumná výchozí míra utrácení a zadlužování je na jednu stranu dar, ale na druhou prokletí. Vytváří prostor, který lze využít pro drahou populistickou politiku, jejíž protagonisté si na státní účet kupují voliče, tím se drží u moci a vtahují zemi do bludného kruhu, dokud nepřijde ekonomický kolaps.
Lze se o tom dočíst i ve studii Liberálního institutu, která danajský dar brzkého dne daňové svobody popisuje. „Česko si nadále udržuje charakter ekonomiky s velmi nízkou mírou přerozdělování. Tato skutečnost by však neměla být vnímána jako argument pro rozšiřování role státu, ale spíše jako hodnota, kterou je vhodné dlouhodobě zachovávat. Namísto snahy tuto pozici ‚dohánět‘ směrem k zemím s vyšším podílem veřejných výdajů je proto žádoucí ji vnímat jako komparativní výhodu a usilovat o její zachování i v budoucnu.“
Jinými slovy – když ostatní vyskočili z okna, musíme i my?
