Recenze: Márquezovi navzdory. Netflix natočil nezfilmovatelných Sto roků samoty

Kolumbijský spisovatel Gabriel García Márquez za života odmítal prodat práva na zfilmování své nejslavnější prózy Sto roků samoty. Vrcholné dílo magického realismu vystavěl mimo jiné jako důkaz možností literatury, jako počin naplno využívající schopností a kvalit beletrie. Po autorově smrti v roce 2014 však potomci tohoto držitele Nobelovy ceny za literaturu umožnili filmařům, aby se pokusili přesvědčení vyvrátit.

Šestnáctidílný seriál Sto roků samoty, jehož druhá část je čerstvě k vidění na Netflixu, nepochybně patří k nejambicióznějším titulům americké videotéky. Utopické město Macondo, které vybudoval jeden z hrdinů knihy José Arcadio Buendía, se nadále rozrůstá, zároveň ale neodvratně směřuje k úpadku.

Potomky rodu Buendíů sužují jak reálné společensko-politické nástrahy, tak osobní osudy. Často v nich hrají roli nešťastná láska či různé druhy kleteb a neštěstí.

Tvůrcům se v leckterých ohledech daří oživit Márquezův zalidněný svět plný postav i událostí, svět meandrující mezi poezií a skutečností, utkaný na mytických základech, přitom hovořící o věcech až bolestivě reálných.

Na Macondo dopadají důsledky revolucionářské vzpoury Aureliana Buendíi, který se snaží osvobodit zemi od konzervativní vlády, zároveň se však sám propadá do šílenství a paranoie. Nijak je neumenší ani několikrát vyjednané křehké příměří.

Dvojčata Aureliano a José Arcadio Segundovi se vedle svých milostných eskapád věnují poměrně velikášským plánům. Jmenovitě José Arcadio touží propojit Macondo se světem pomocí železnice.

Košatý příběh se od počátku 19. století dostává mnohem blíže moderní době, což zdaleka neodráží jen přítomnost fotoaparátů či elektrického osvětlení. Samotný střet liberálních revolucionářů s konzervativní vládou je až nečekaně současný v tom, jak vykresluje především zmar a deziluzi. Do Maconda sice míří pokrok, přesto nezadržitelně směřuje k pádu.

Seriál se vymyká běžné produkci Netflixu v mnoha ohledech. Tvůrci se pokouší být co nejvěrnější zašmodrchané předloze, která přelétá od události k události, nechává diváky ztrácet se v košatém světě Maconda, kde se živelné karnevalové scény mísí s erotikou, bájemi a báchorkami i hrůznými podobenstvími. Ale jako by i tak adaptace byla odsouzena k tomu, být spíše ilustrací slavné předlohy než soběstačným počinem.

Klíčové události musí divákům stejně dopovědět hlas vypravěče a navzdory mnoha silným momentům se celek neumí zbavit své filmové podoby, která přeje jinak vystavěnému vyprávění. Co lze v knize říci odstavcem či větou, potřebuje na obrazovce často úplně jiný prostor. A tak některé události působí uspěchaně, zatímco jisté postavy se do dění zapojují lehce zmatečně.

Márquezův opus, neustále oscilující na hraně mezi historií a mýtem, v seriálové podobě neumí udržet toto křehké napětí obou poloh, jakkoli tu jsou scény, které umně spojují protiklady. Například masakr během karnevalu, během něhož se rituální gesta a taneční pohyby sugestivně snoubí s krvavým násilím.

Mnohé podivuhodné skutky jsou v knize opředeny tajemstvím, neboť jsou často vyřčeny lakonickou a o to překvapivější větou. Když je však vidíme na obrazovce, ztrácejí na síle.

Tvůrci seriálu Laura Mora a Carlos Moreno se snaží zachytit knihu v celé její komplexnosti. Vytvořili dílo, které je opakem běžné netflixovské produkce určené k co nejpohodlnějšímu „zhltnutí“. Je to seriál, jenž jde proti srsti, vyžaduje pozorného diváka, a přitom umí zaujmout spoustou kromobyčejných skutků. Ty mají parametry zázraku, ale dějí se s až nečekanou samozřejmostí.

I tak ale Sto roků samoty nelze brát jako ekvivalent předlohy. Jde spíše o úctyhodný pokus předurčený k tomu, že navzdory ambicím zůstane jen jakýmsi audiovizuálním doplňkem geniální prózy.

Márquez, jehož kniha byla přeložena do více než 40 jazyků, věděl, proč Sto roků samoty nemá být zfilmováno. Znal limity audiovize. Jeho román vyprávějící mimo jiné o lidech propadajících šílenství je postaven na prostých větách, za kterými zůstává obrovský prostor pro vše nevyřčené.

Seriál či film takto vyprávět neumí. A jakkoli seriálové Macondo ožilo v mnoha ohledech až nečekaně sugestivně, diváci z něj zákonitě vidí až příliš mnoho, aby se mohli ocitnout na tak křehké hraně mezi skutečností a bájí, jakou dokázal vytvořit Gabriel García Márquez.