Recenze: Krutá honba za pomstou. V seriálu žena vraždí vysoce postavené muže

Televizní krimi se poslední roky ocitlo ve slepé uličce. Diváci až příliš dobře znají zavedené postupy: neortodoxní vyšetřovatel, metodický sériový vrah, přibývající mrtvoly a dost času na vyřešení zločinů i traumat hlavních postav. Minisérie nazvaná Posedlost, kterou vytvořila Elizabeth Meriwether a vidět ji lze ve videotéce Disney+, tuto šablonu částečně přejímá, avšak zároveň se od ní distancuje.

Namísto pátrání po vrahovi využívá novinka kriminální půdorys ke zkoumání toho, jak zneužívání ovlivňuje vnímání světa, ničí mezilidské vztahy a deformuje představu o spravedlnosti. Myšlenkově podnětná studie ženského vzteku a násilí ovšem naráží na tonální neusazenost a polopatický scénář. Výsledkem je zvláštně rozklížené dílo.

Elizabeth Meriwether vycházela z pozapomenutého thrilleru Černá vdova natočeného roku 1987. V něm agentka FBI hraná Debrou Winger stíhala chladnokrevnou femme fatale, jež vraždila a okrádala movité muže.

Posedlost motiv chamtivosti vypouští. Sériová vražedkyně Catherine, kterou zde hraje Lola Petticrew, své oběti neokrádá. Jde jí čistě o odplatu. Likviduje vysoce postavené muže, kteří se roky dopouštěli sexuálního násilí a obchodování s dospívajícími dívkami. Ona byla jednou z nich.

Na stopě je jí Emmy Rossum coby bývalá newyorská policistka Alice, z níž se na oddělení stala persona non grata poté, co nahlásila domácí násilí ze strany partnera a kolegy. Místo spravedlnosti se dočkala přeřazení k telefonní lince FBI v suterénu budovy. Dvě ženy na opačných stranách zákona tak spojuje sdílená negativní zkušenost se systémem, který ignoruje přeživší a chrání agresory.

Ambivalentní postavení hrdinek tvůrci rámují antickou mytologií. Anglický název Furious odkazuje k fúriím, řeckým bohyním pomsty, které pronásledovaly pachatele bezpráví. Ještě výmluvnější je paralela s mýtem o Medúse, k níž se dialogy opakovaně vracejí. Medúsa nebyla odjakživa vraždícím monstrem. To z ní udělal až Poseidón, který ji znásilnil, a Athéna, jež ji proměnila v bytost s hady místo vlasů. Alice i Catherine představují dvě tváře téhož mýtu: ženy, které byly nejdřív zneužity i zavrhnuty a následně proměněny v hrozbu.

Seriál explicitně odkazuje k reálným kauzám Jeffreyho Epsteina či Harveyho Weinsteina, v nichž bylo zneužívání moci umožněné kombinací konexí, peněz a umlčování. Padouchy nejsou psychopati číhající v temných uličkách, ale vlivní mecenáši v drahých oblecích, které chrání jejich okolí. Posedlost se proto ani nesnaží vytvářet napětí kolem otázky, kdo je pachatel. Demaskuje hlavně společnost, jež zločiny tolerovala.

Traumatický materiál tvůrci zpracovali s chvályhodnou citlivostí. Neopájejí se detailními záběry na zneužitá či mrtvá ženská těla. Hrůzu zprostředkovávají věcné výpovědi a prázdné pohledy přeživších. Přestože minisérie nešetří ani brutálními scénami, víc se soustředí na psychologické dopady zneužívání, jež přetrvávají i po letech.

Figura vyšetřovatelky, která si psychické šrámy kompenzuje rizikovým chováním, by v kontextu nedávných titulů jako Na jezeře, Ostré předměty nebo Na mušce mohla působit jako vyčerpané klišé. Díky soustředěnému a tlumenému herectví Emmy Rossum se však Alice této pasti vyhýbá a její „rozbitost“ vyznívá velmi sugestivně.

Protagonistku charakterizuje neustálé fyzické napětí a neuspořádaný osobní život. Domů si vodí cizí muže, od nichž vyžaduje agresivní sex. Jde o jeden z dobře vystižených paradoxů traumatu: přeživší si sama určuje, kolik bolesti do jejího života vstoupí.

Pro Catherine se zase násilí stává jediným prostředkem k opětovnému získání někdejší identity. Vražedné rituály jí umožňují ventilovat roky hromaděný vztek.

Zkušená agentka Nora v podání Quincy Tyler Bernstine pak funguje jako protipól Alicina horkokrevného idealismu. Reprezentuje pragmatický přístup státního aparátu – přesně chápe, kam až prohnilý systém sahá, ale zároveň nemá iluze, že by jednotlivec mohl něco změnit. V komorních konverzacích mezi Alicí a Norou seriál přesně pojmenovává frustraci z práce v institucích, které mají pomáhat obětem, avšak ochraňují status quo.

Vztah Alice a Catherine na papíře připomíná dynamiku mezi Clarice Starling a Hannibalem Lecterem z oscarového thrilleru Mlčení jehňátek. I zde se vyšetřovatelka snažila proniknout do mysli vražedkyně skrze sdílenou zkušenost s traumatem.

Jenže zatímco režisér Jonathan Demme dokázal prostřednictvím dialogů vytvořit mrazivé psychologické napětí, Posedlost často sklouzává k lidové psychologii a didaktickým replikám o násilí plodícím další násilí. Téměř osmihodinová stopáž navíc způsobuje, že vyprávění zejména v prostřední části mechanicky vrství motivy a ztrácí tah.

Čím více rovin se tvůrci snaží postihnout, tím méně je zřetelné i žánrové ukotvení. Elizabeth Meriwether nezapře své komediální kořeny – do povědomí vstoupila především jako autorka populárního sitcomu Nová holka. Vážné téma odlehčuje humornými odbočkami a slovními výměnami jako z „parťáckého“ filmu typu Smrtonosná zbraň. Řada mužských postav pak jen naplňuje obehrané stereotypy a bourá věrohodnost příběhu.

Catherine se chvílemi mění v takřka komiksovou mstitelku: střídá jména, paruky i masky a světem newyorské smetánky se pohybuje s nadpřirozenou lehkostí. Představa, že obří síť sexuálních predátorů chráněnou policií i miliony na účtech dokáže ohrozit drobná žena s injekční stříkačkou, působí naivně. Z drsného psychologického thrilleru se tak stává odvetná fantazie, jež nechtěně zlehčuje realitu dětského zneužívání.

Navzdory scenáristickému tápání si ale série celou dobu zachovává stylistickou vyrovnanost a vysokou řemeslnou úroveň. Režiséři i režisérky jednotlivých epizod sázejí na odtažité kompozice a podmanivý hudební doprovod – písně Earthy Kitt nebo Patti Smith vystihují ztrátu iluzí a břemeno nepolevující duševní trýzně.

Posedlost v sobě má mnoho oprávněného vzteku a dobře mířených otázek. Nabízí dospělý pohled na témata, jimiž se mainstreamová tvorba zabývá jen zřídka. Diváka se nadto snaží přimět k reflexi spoluviny na tom, jakým způsobem jako společnost přistupujeme k obětem sexuálního násilí a věrohodnosti jejich svědectví.

Autoři ale lavírují mezi společenskou obžalobou, charakterovou studií a žánrovou podívanou. Ve snaze nabídnout od každého trochu nakonec namísto uceleného díla vytvořili ambiciózní, výborně obsazenou, formálně suverénní skicu.