Článek
Komentář si také můžete poslechnout v audioverzi.
Důchodová reforma vlády Petra Fialy byla v politické debatě často vykreslována jako necitlivý zásah do práv seniorů nebo jako zbytečné utahování opasků. Tento rámec ale míjí realitu.
Reforma schválená v letech 2022–2025 nebyla žádným ideologickým experimentem, nýbrž opožděnou technokratickou reakcí na kombinaci tří faktorů: rychlého stárnutí populace, inflačního šoku a dlouhodobě nevyrovnané konstrukce českého průběžného důchodového systému.
Zároveň platí, že reformu lze zrušit. Pokud se tak stane bez jasné náhrady, povede to k rychlému návratu k neudržitelným deficitům. Jinými slovy – kdo chce reformu bourat, měl by také říct, z čeho to zaplatí. Památná věta „my to zkrátka zařídíme“, kterou k tomu pronesl Andrej Babiš zahnaný do kouta v předvolebním televizním duelu, zkrátka nestačí.
Český důchodový systém totiž stojí téměř výhradně na průběžném financování a důchodový účet je přímo součástí státního rozpočtu. Nemáme významný kapitálový pilíř, který by tlumil demografické výkyvy. V takové situaci má vláda pouze tři parametry, se kterými může pracovat: výši vyplácených důchodů, věk odchodu do důchodu a výši odvodů. Tomuto omezení se říká důchodové trilema.
Pokud tedy někdo odmítá zvyšování důchodového věku a zároveň požaduje rychlejší růst penzí, implicitně tím říká, že je připraven zvýšit odvody pracujícím. Nebo akceptovat výrazně vyšší zadlužení. Jiná možnost neexistuje.
Nejviditelnější součástí reformy bylo zvýšení důchodového věku nad dosavadní hranici 65 let, a to postupně tempem jeden měsíc ročně po roce 2030 až do dosažení 67 let. Právě o tomto bodu se mluvilo nejvíce – nová vláda jej hodlá zrušit a vrátit se k původnímu nastavení, tedy ukončit prodlužování důchodového věku už v roce 2030 na úrovni 65 let.
Klíčové je zdůraznit, že nešlo o žádnou skokovou změnu; naopak šlo o velmi pozvolný proces symetrický pro muže i ženy. Navržené tempo růstu důchodového věku bylo v evropském srovnání spíše konzervativní.
Ekonomická logika tohoto opatření je přitom jednoduchá: pokud se prodlužuje doba dožití a lidé pobírají důchod stále delší část života, musí se buď pracovat déle, nebo se sníží relativní výše důchodů. Zvyšování důchodového věku je z těchto možností pravděpodobně nejméně distorzní – neprohlubuje daňové zatížení práce a nerozkládá motivaci k práci.
Jeden bod zůstává
Druhá klíčová změna Fialovy reformy se týká výpočtu nově přiznávaných důchodů. Nejde o zásah do již vyplácených penzí, ale do těch nově vyměřovaných mezi roky 2026 a 2035. Postupně se zpomalí jejich tempo růstu (viz box).
Nová vláda ji ponechá v platnosti – patrně proto, že jde o komplikovanější parametrickou změnu bez snadno srozumitelného politického sloganu, která je však funkční a přínosná. Zatímco u dalších změn je v programovém prohlášení přímo řeč o jejich rušení, v tomto bodě ne.
Krácení nových důchodů od roku 2026 – jak to funguje
Jeden ze tří nejdůležitějších bodů Fialovy penzijní reformy zůstal v platnosti a teď od ledna už se potichu začíná promítat do praxe. Jde o úpravu dvou parametrů výpočtu nově přiznávaných důchodů – zápočtu výdělků do první redukční hranice a zápočtového procenta za každý rok pojištění.
Při výpočtu v roce 2026 se osobní vyměřovací základ do první redukční hranice započítá z 99 procent namísto dosavadních 100 procent a za každý rok pojištění se zohlední 1,495 procenta místo 1,5 procenta. Tyto hodnoty se pak budou každoročně snižovat až do roku 2035, kdy dosáhnou 90 procent a 1,45 procent.
Nově přiznaný důchod tak bude v roce 2035 přibližně o 800 Kč měsíčně nižší než podle původního vzorce (při porovnání roku 2025 a 2035 bez zohlednění inflace).
V prvním roce účinnosti – u důchodů přiznaných v roce 2026 – půjde o pokles zhruba o 200 Kč měsíčně. Jinými slovy, nové penze budou nadále nominálně růst díky valorizacím, ovšem pomaleji; během deseti let bude jejich úroveň asi o osm procent nižší ve srovnání se situací, kdy by se vzorec neměnil.
Tato možná nepopulární parametrická úprava má výrazný přínos: postupně snižuje budoucí výdaje na důchody zhruba o jedno procento HDP ročně, což významně zlepšuje dlouhodobou udržitelnost systému.
Třetím významným bodem reformy byla změna valorizací. Inflační vlna let 2022–2023 odhalila hlubokou slabinu systému: valorizace fungují asymetricky. Vysoká inflace automaticky zvyšuje penze, zatímco reálné mzdy stagnují. Výsledkem byl prudký propad salda důchodového účtu.
Fialova vláda proto nejprve jednorázově omezila mimořádnou valorizaci a následně trvale snížila váhu růstu reálných mezd ve valorizačním vzorci z jedné poloviny na jednu třetinu. Smyslem nebylo snižovat životní úroveň seniorů, ale omezit procykličnost systému.
I tuto úpravu chce nová vláda zrušit, byť případné změny pocítí důchodci až se zpožděním. Mzdová složka se totiž momentálně vůbec při valorizacích neuplatňuje kvůli propadu reálných mezd. Znovu se aktivuje až rok poté, co reálné mzdy překonají někdejší rekord z roku 2019, tedy nejspíš v roce 2027 nebo 2028.
Předčasné důchody a odvody OSVČ
Čtvrtou významnou oblastí byly předčasné důchody. Před reformou umožňoval systém odchod do penze až pět let před řádným důchodovým věkem, s relativně mírným krácením a plnou valorizací. Během vysoké inflace to vytvořilo silnou motivaci k předčasným odchodům do důchodu.
Reforma tuto arbitráž odstranila – zkrátila maximální předčasnost, zvýšila krácení a dočasně vyloučila valorizace před dosažením řádného důchodového věku. Cílem bylo oddělit sociální funkci předčasného důchodu od strategického chování, které systém destabilizovalo. O rušení tohoto bodu nová vláda nemluví.
Pátým bodem bylo zvýšení minimálních odvodů osob samostatně výdělečně činných. OSVČ sice tvoří zhruba pětinu pracujících, ale odvádějí jen malý zlomek pojistného. To znamená velmi nízké vlastní důchody a implicitní dotaci ze strany zaměstnanců. Tento bod naopak nová vláda ruší velmi rychle – v rámci novely, kterou koalice poslala do Sněmovny jako jeden z prvních kroků po volbách.
Úprava ještě není schválená, ale má účinkovat zpětně, jako by se v této oblasti nic nereformovalo. Živnostníkům sice v lednu stoupnou zálohy, zákon je ale navržen tak, že jim stát peníze vrátí po nabytí účinnosti jako přeplatek.
Bez všech těchto změn by důchodový účet po roce 2040 směřoval k deficitu na úrovni tří až čtyř procent HDP ročně. Přijatá opatření tuto trajektorii přibližně o dva body vylepšila, nyní se ale většina tohoto pokroku vytratí.
Reformu lze politicky zrušit, ale pak je nutné otevřeně říct, zda se zvýší odvody pracujícím, omezí jiné výdaje, nebo se náklady přenesou na budoucí generace formou dluhu. Tvrdí-li někdo, že návrat ke starým pravidlům je zadarmo, nepopisuje tím zodpovědnou sociální politiku. Pouze odsouvá problém, a to je u důchodů vždy ta nejdražší varianta.
