Článek
Kriminalisté dopadli pětatřicetiletého muže, podezřelého z krádeže lebky svaté Zdislavy, na poslední chvíli – jen krátce předtím, než relikvii zalitou v betonu stihl podle svého plánu hodit do řeky. Tím ale boj o vzácnou památku zdaleka nekončí. Restaurátoři nyní čelí unikátní technické výzvě: jak osm století starou část těla osvobodit z betonu, aniž by se nenávratně poškodila. O tom, jak bude potřeba postupovat, mluví v rozhovoru pro Seznam Zprávy restaurátor Norbert Riegel.
Co bude potřeba udělat, aby se podařilo lebku svaté Zdislavy z betonu bezpečně vyprostit?
Základem bude úzká součinnost s Anatomickým ústavem lékařské fakulty a také s VŠCHT, která disponuje několika restaurátorskými odděleními. Musí se totiž nejprve přesně určit, jakými prostředky ten beton narušit. Je třeba si uvědomit, že ta lebka je 800 let stará. Pro lepší představu: je to podobné, jako kdybyste vzali čerstvé pštrosí vejce, zalili ho do betonové kostky a následně se ho pokoušeli neporušené vyndat ven.
Je takový zákrok vůbec proveditelný?
Nejsem si tím úplně jistý. Prvním krokem by musel být rentgen, aby se přesně lokalizovala poloha lebky v té betonové mase a vše detailně zdokumentovat. Následně by se mohlo začít s ořezáváním betonu pomocí vodního paprsku, a to v těsné blízkosti kosti. Poté už zbývá jen mravenčí a nesmírně opatrná práce, dnes máme k dispozici například lasery.
Je tu ale zásadní chemický problém: cement se vyrábí z páleného vápence a lidská kost není v podstatě nic jiného než vápenatý útvar. Pracujete tedy se dvěma velmi podobnými složkami a jedné z nich se potřebujete zbavit, aniž byste poškodili tu druhou. Bude to nesmírně těžké a nabízí se i jedna kacířská myšlenka - zda by nakonec nebylo bezpečnější nechat svatou Zdislavu v tom betonu natrvalo.
V současné chvíli zároveň ani nevíme, v jakém stavu se lebka nachází…
Musíme zjistit, zda je ten vrchlík hlavy – což je vlastně jen horní část lebky – vůbec v pořádku a není rozbitý. Úplně prvním krokem proto musí být počítačová tomografie nebo rentgen. Musíme vidět, v jakém stavu se kost nachází, zda ji pachatel například nejdříve nerozšlapal a do betonu nezalil pouze kousky.
Jak se běžně nakládá s takto starými ostatky? Mohl ji pachatel poškodit už samotnou neopatrnou manipulací, ještě než ji vůbec zalil do betonu?
O tom pochybuji. Pokud ji pachatel pouze držel v ruce nebo uložil do tašky, teoreticky by se jí nemělo nic stát. Ze zkušenosti s restaurováním ostatků víme, že kosti bývají i po staletích překvapivě zachovalé.
Většinou jsou ve stavu, který umožňuje i jejich opětovné adjustování či „převlékání“. Relikvie totiž zpravidla nebývají vystaveny jako prosté kosti, ale jsou například zdobeny skleněnými kameny. Často jsou také pevně přivázány k dekorativním poduškám, na kterých leží. Tyto kosti tedy vydrží poměrně hodně. Navíc je svatá Zdislava z restaurátorského pohledu relativně „mladá“. Máme zde hromadu světců pamatujících ještě římskou dobu, kteří jsou staří přes 1 400 let, a přesto se dochovali v dobrém stavu.
Norbert Riegel vpravo.
Může lebku poškodit i samotná chemická reakce, která v betonu probíhá, bez ohledu na mechanické vyprošťování?
Zde jde o závod s časem. Je velká naděje, že ten beton ještě není plně vyzrálý, což znamená, že by se mohl stále drolit a nebyl by ještě tak extrémně tvrdý. Musíme relikvii z toho betonového obalu dostat co nejdříve. Čím dříve ji osvobodíme, tím menší je riziko, že chemické procesy v betonu napáchají na kosti nevratné škody.
Nastoupit může laser
Jak si máme představit samotnou restaurátorskou práci? Bude odborník postupovat s drobnými dlátky, jak si to laik obvykle představuje?
To je právě ta největší neznámá. Osobně se ale domnívám, že jedinou cestou bude extrémně opatrné očišťování pomocí laserového paprsku.
Jakýkoliv mechanický zásah, tedy i sebemenší klepání kladívka do dlátka, totiž vyvolává vibrace, které se přenášejí přímo do kosti. My přitom nevíme, v jakém stavu relikvie skutečně je – zda v ní není stará prasklina nebo jiné skryté poškození. Takové otřesy by mohly způsobit, že se lebka v dlaních restaurátora prostě rozsype. Proto je očištění laserem pravděpodobně nejšetrnějším způsobem, který dnes máme k dispozici.
Čištění laserem se dnes standardně používá u pískovcových soch, a dokonce i u kovu. Klíčové je, že moderní přístroje pracují s velmi nízkou frekvencí úderů a paprsek neproniká hluboko do materiálu. Postupuje se doslova po desetinách milimetru. Bude to neuvěřitelně mravenčí práce.
Z technického hlediska bude nejdůležitější nejprve ořezat beton co nejtěsněji k lebce. Musíme odstranit co největší objem té betonové masy, aby na kosti zbyla jen skutečně minimální vrstva. Teprve až bude lebka takto „očištěna“ od největších nánosů, může začít samotná jemná restaurátorská práce na její záchraně.
Jak dlouho taková práce potrvá? Dá se to odhadnout alespoň přibližně?
Při současném tempu to odhaduji minimálně na čtrnáct dní až měsíc. Relikvie musí nejprve projít lékařskou fakultou, kde je nutné provést rentgen a počítačovou tomografii. Musíme přitom počkat na volný termín mezi běžnými pacienty, aby bylo možné vyšetření provést. Následně bude třeba zajistit odborníka na řezání vodním paprskem. Technicky je sice možné beton rozřezat, ale druhá věc je, zda se při tom podaří zachovat lebku v jejím původním stavu. Nevím, jestli se to povede úplně, ale doufám, že ano.
Silná víra jako riziko
Pokud by se nepodařilo dostat z betonu všechny části lebky, co by následovalo? Zůstaly by v něm, nebo by byla snaha vyprostit ji za každou cenu?
To je další složitý problém. Církev bude nepochybně požadovat, aby se jí relikvie vrátila v pokud možno původním stavu. I když existuje tradice darování drobných částí ostatků – například když česká církev daruje zlomek relikvie do Vatikánu – jde vždy o miniaturní úlomky. Podobné je to u ampulí s krví Jana Pavla II., které se také uchovávaly v naprosto minimálním množství.
Přistupuje se k práci jinak v momentě, kdy jde o ostatky světce?
Já osobně nejsem věřící, takže k celému případu přistupuji z trochu jiného úhlu. Pro mě není v první řadě podstatné, že jde o ostatek svatého. Pro mě jako pro restaurátora je zásadní vnímat relikvii především jako nesmírně cennou historickou památku. K takovému předmětu pak člověk přistupuje s tou nejvyšší možnou opatrností bez ohledu na to, o koho jde. Dokonce se domnívám, že silná víra může být v tomto procesu paradoxně rizikem. Pokud by se totiž o záchranu lebky pokoušel člověk vedený náboženským zápalem, ale bez patřičného odborného vzdělání, mohl by ji poškodit mnohem spíše než profesionální restaurátor.
Takže záleží na tom, komu se dostane do rukou?
Samozřejmě, to je naprosto zásadní. V Česku máme řadu vynikajících restaurátorů a je pravděpodobné, že tento úkol dostane sochař-restaurátor, který je zvyklý pracovat s tvrdými materiály, jako je žula nebo pískovec. Takový odborník přesně ví, co si může k materiálu dovolit a kde jsou jeho limity.
