Článek
V souvislosti s nástupem 5G technologií dochází v České republice k výraznému zahušťování telekomunikační sítě. Kromě modernizace stávajících vysílačů přibývají i nová zařízení. Menší dosah 5G signálu totiž v některých lokalitách znamená, že tam, kde dříve fungoval jeden centrální vysílač, je nyní potřeba instalovat více samostatných vysílacích bodů. Rozvoj sítí 5G zásadně ovlivňuje vlastníky pozemků, na nichž je telekomunikační infrastruktura umístěna. Ti stále častěji zvažují, zda bude stávající vysílač plnit svou roli i do budoucna, zda lze dlouhodobě počítat s nájemným od operátora, nebo zda je výhodnější využít příležitosti a nájemní smlouvu prodat za jednorázovou částku. Rozvoj 5G představuje přirozený posun k modernější, kapacitnější a lépe spravované infrastruktuře. Nejde jen o nové technologie na stožárech, ale o dlouhodobou proměnu celé síťové architektury. Operátoři vedle rozšiřování 5G současně zvládají i náročnou modernizaci stávajících lokalit a udržení kontinuity služeb pro uživatele. Právě v tom se nachází prostor pro silnou roli infrastrukturních partnerů, kteří mohou pomoci s rychlou, kvalitní a dlouhodobě udržitelnou správou lokalit. S nástupem 5G technologií se totiž v Česku postupně mění i způsob, jakým se vyvíjí a modernizuje infrastruktura telekomunikační sítě. Z laického pohledu by se mohlo někdy zdát, že jde jen o přidání nové technologie na již stojící stožáry. Proces je však výrazně sofistikovanější a jedním z klíčových aspektů hlavních aktuálních trendů je zahušťování celé tuzemské telekomunikační sítě. Zjednodušeně by se dalo hovořit o tom, že v Česku postupně roste počet vysílačů. Zajímavým příkladem z hlediska jejich množství je přitom Jižní Korea, ve které na tisíc obyvatel připadá více než 20 takzvaných základnových stanic, což jsou klíčové prvky každé telekomunikační sítě. I ve srovnání s jinými vyspělými zeměmi jde o nebývale vysoké číslo, jehož příčinou je kombinace vysoké koncentrace obyvatel s cílem státu vybudovat robustní 5G síť a také mimořádně vysokou poptávkou po mobilních datech a jejich kvalitě.
Každá země je ale specifická. V Česku se jedná spíše o postupné zahušťování, které se stále kombinuje i s modernizací a renovací infrastruktury spojené se staršími technologiemi, ať už jde o 4G nebo dokonce 2G sítě. V tuzemském regulačním rámci totiž stále existuje povinnost poskytovat službu ve standardu 2G minimálně do poloviny roku 2028.
Zahuštění kvůli nižšímu dosahu
Již nyní je ale zřejmé, že s ohledem na nutnost modernizace a zahušťování sítě v souvislosti s rozvojem 5G technologií se bude postupně měnit a umenšovat role některých starších GSM vysílačů. Tato infrastruktura doposud nebyla vyloženě odepisována a dosavadní základnové stanice se tak ve většině případů transformují a doplňují, aby na nich vedle starších technologií mohly fungovat i modernější generace. V takovém případě jsou starší samostatné prvky pro 2G, 4G a 5G nahrazeny kompaktnější integrovanou technologií. Alternativou je pak stavba nových vysílačů a stožárů, které jdou zejména ve městech a příměstských oblastech s rychle rostoucí populací vstříc potřebě vyšší kapacity sítě. Otazník pak vždy zůstává nad tím, co se stane se starším, často centrálním vysílačem, pokud se z něj prvky sítě přesunou do více menších uzlů nacházejících se v jeho okolí. Důvod pro takové zahuštění sítě je přitom poměrně prostý. Zatímco standardní a technologicky zastaralé GSM vysílače mají dosah až 15 kilometrů, v případě moderních 5G zařízení je to výrazně méně, a to kolem pár set metrů v případě menších výkonů (používaných nejvíce ve městech), nebo do jednoho až pěti kilometrů při vyšších výkonech. Tato skutečnost pak logicky vyžaduje stavbu více zařízení s menšími vzájemnými vzdálenostmi. Tam, kde tedy doposud stačil jeden stožár, mohou v budoucnu stát i čtyři zařízení, aby bylo dané území pokryté a zároveň mělo dostatečnou kapacitu pro potřeby moderní sítě.
Vliv na majitele starých vysílačů
Právě tyto případy se mohou přímo dotknout i majitelů vysílačů či pozemků, na kterých zařízení stojí. Operátoři jim totiž za využívání infrastruktury nejčastěji platí nájemné. V případě, že se síť v okolí konkrétního stožáru výrazněji zahustí a zařízení ztratí svou klíčovou roli v rámci sítě, může se to do výše nájemného výrazněji promítnout. Pokud je pak vysílač vyřazen z provozu úplně a současně nahrazen jinými zařízeními, může být ve hře i úplný zánik nájemních smluv. Skutečnou hodnotu vysílači totiž dává v prvé řadě působení operátora. Vlastníci pozemků, na kterých se vysílače nacházejí, mezi které se mohou řadit soukromé osoby, SVJ či obce, tak s ohledem na zahušťování tuzemské sítě a její modernizaci čím dál častěji stojí před otázkou, zda takový pozemek, nebo jeho část, dál držet ve vlastnictví, nebo ho za vyšší jednorázovou částku zhodnotit. V praxi se lze přitom setkat s různými přístupy. Zatímco pro fyzické osoby je často typická opatrnost, v případě obcí lze nezřídka pozorovat snahu infrastrukturu prodat a kapitalizovat, získané peníze pak investují zejména do dalšího rozvoje, například do stavby volnočasových či vzdělávacích institucí. Ačkoliv by z hlediska hustoty sítě nemělo jít Česko podobnou cestou jako Jižní Korea, do budoucna bude stát před rozhodnutím, jak naložit se starším telekomunikačním vysílačem, čím dál více vlastníků.
