Článek
Šetřivá politika minulé vlády se u voličů neosvědčila, a tak Česko mění kurz. Nová formace ANO, SPD a Motoristů zveřejnila svůj program a v něm – jak se dalo podle kampaně očekávat – převládá touha rozdávat.
Trio stran pod vedením Andreje Babiše sice slibuje myslet i na zdravé veřejné finance, se zbytkem dokumentu ale tento povinný závazek nejde dohromady. Snižovat daně, zvedat výdaje napříč celou státní sférou, rušit penzijní reformu a při tom všem mluvit o „návratu k vyrovnaným rozpočtům“ je zkrátka protimluv.
Pokud se tedy na povolební scéně neodehraje ještě nějaký nečekaný zvrat, směřujeme s trojkoalicí do velmi nejistých časů. Jistě – papír snese vše, předvolební i povolební programové dokumenty je potřeba brát vždy s rezervou. Tentokrát ale dostáváme na stůl text, který – máme-li ho brát vážně – je přece jen o patro jinde, než jsme doposud bývali zvyklí.
Nastupuje vláda, jejíž protagonisté si získali srdce veřejnosti příslibem bezstarostného světa. V něm není třeba kazit si náladu otravnými starostmi s věcmi, jako je válka, klimatická změna nebo zadlužení státu. Žijeme teď, tak proč si to komplikovat?
Začněme daněmi. V politických programech bývá nejzábavnější sledovat bohatý rejstřík přísudků, určujících různou intenzitu jednotlivých závazků. Od vyhýbavého „zvážíme“ po jasné „zavedeme“. V otázce daňových zákonů zní programové prohlášení vznikající vlády nesmlouvavě: „Zavazujeme se nezvyšovat žádné daně.“ Naopak je tu až nečekaně hodně příslibů konkrétních úlev.
- Firmy mají ze zisku odvádět opět jen 19 místo 21 procent a další úlevu dostat formou zrychlených odpisů.
- DPH u léků na předpis se sníží z 12 procent na nulu.
- V restauracích klesne DPH na nealko z 21 na 12 procent.
- Skončí poplatky za veřejnoprávní televizi a rozhlas, jejich financování převezme stát.
- Vrátí se někdejší úlevy u dani z příjmu jako školkovné nebo nezastropované zaměstnanecké benefity.
- „Citelnou daňovou slevu“ (bez upřesnění) mají dostat rodiny s čtyřmi a více dětmi.
- U daně z nemovitosti skončí automatická inflační valorizace.
- A samozřejmě „odmítáme zavedení spotřební daně na tiché víno“, jako by snad někdo v Česku měl tu troufalost na alkoholovou neřest sahat!
Můžeme si všechno to snižování daní dovolit? A proč vlastně tohle všechno někoho nenapadlo už dávno?
Jen pro popis výchozí situace: Aby český stát mohl fungovat, půjčuje si 630 milionů korun denně (!), momentálně s úrokem přes čtyři procenta ročně. Dluhy sice naskakují pomaleji než v covidu a prvních válečných letech, schodek státního rozpočtu má být letos 230 miliard místo 420 miliard v roce 2021. To budiž Fialově vládě ke cti. Vyhráno ale není.
Považovat veřejné finance za zdravé a udržitelné, k tomu by bylo – jak často opakuje třeba Národní rozpočtová rada – ještě potřeba zabrat. Zvlášť proto, že výhledově jsou na obzoru velké finanční výzvy, ať už jde o stárnutí populace, horší bezpečnostní situaci v Evropě nebo nejisté vyhlídky pro český vývoz v rozpadajícím se světě.
Zlaté časy, kdy ekonomika měla co dohánět a z dluhů mohla vyrůstat, podobně jako prosperující domácnost s dobře zafixovanou hypotékou, jsou dávno pryč.
Program Babišova týmu avizuje „stabilitu veřejných financí“ a „postupné snižování deficitu“. Návrat k vyrovnaným rozpočtům je v něm popsán jako „naše priorita“. Vážnost závazku je podtržena i čísly, rozpočty prý budou udržovány „blízko vyrovnané bilance, a to bezpečně pod hranicí 3 % deficitu.“
Procentní údaj se týká celé soustavy veřejných financí, včetně věčně přebytkových obcí, a jde o poměr nově vytvořeného dluhu k hrubému domácímu produktu v daném roce. V roce 2021 tento poměr činil v Česku pět procent, loni už to byla jen procenta dvě, takže trojka v programu dává prostor pro další zadlužování.
Tři procenta by neznamenala žádnou katastrofu. Ale musíme si nutně půjčovat víc jen proto, že je od koho a že vládnutí je pak snazší? Vzestup deficitu ze dvou na tři procenta HDP by v letošních cenách znamenal ročně navíc 80 miliard a to nejsou malé peníze. Ještě nedávno šlo o celý armádní rozpočet.
Navíc – když se vezmou do úvahy všechny body programu, 80 miliard sotva může stačit. Výše jsme si totiž prošli jen to, co se má dít na straně daní. Ale státní rozpočet má ještě druhou, výdajovou stranu, kterou mají politici mnohem raději. A tam se to nákladnými dárky jen hemží.
- Stát přispěje na elektřinu, konkrétně na sebe vezme jednu z kolonek na faktuře (poplatek za obnovitelné zdroje). Jen to ročně vyjde na víc než 20 miliard korun.
- Stát vykoupí minoritní akcionáře ČEZ (zaplatí to sice sám ČEZ, ale nakonec nula od nuly pojde, protože tím se podniku ztenčí zdroje na posílání dividend do státního rozpočtu).
- Rodičovský příspěvek se zvedne z 350 na 400 tisíc.
- Nástupní platy vojáků, policistů, hasičů, celníků, pracovníků vězeňské služby a učitelů s diplomem stoupnou na 50 tisíc (nikdo zatím jasně neřekl, zda jde taktéž o minimum pro ty, kdo už stejnou práci dělají a měli by logicky brát víc než nově příchozí začátečníci – nabízelo by se to, ale výdaje na erární platy by to mohlo radikálně zvednout).
- Učitelské platy stoupnou do roku 2029 v průměru na 75 tisíc, školství má dostat přidáno na úroveň průměru OECD.
- Mladé rodiny s dětmi do šesti let dostanou (zatím neupřesněné) příspěvky na hypotéku.
- Podle dosavadních plánů dál pojede výstavba dálniční sítě (D3 prý bude do dvou let ve výstavbě i v Posázaví), začnou se stavět „nové supermoderní fakultní nemocnice v Praze“, byty a sportoviště („výrazně navýšíme investice do obnovy a výstavby sportovních zařízení“), dál poběží nedávno domluvené splátky nových Dukovan.
- U důchodů se zavedou „věkové valorizace“, aby po osmdesátce penze rostly s věkem seniorů.
- Zvedat se mají státní příspěvky u penzijního spoření pro lidi do 30 let.
Zvláštní pozornost zaslouží pasáže o důchodové reformě, která sotva začala platit. Nová vláda chce zrušit dvě ze tří hlavních novinek – vrátit strop pro důchodový věk na 65 let a zrušit zpomalení valorizací (viz box). Obojí se ale projeví až po skončení tohoto volebního období. Třetí opatření, o kterém se tolik neví a začne platit hned od ledna (nižší zápočet mezd u nově vypočítaných důchodů), programové prohlášení nijak nezmiňuje a už dříve politici ANO naznačovali, že ho nejspíš nechají běžet.
Co se zruší a co zůstane z penzijní reformy
- Do důchodu zas jen v 65 letech
Důchodový věk nyní postupně roste, původně mělo jeho zvedání skončit na 65 letech v roce 2030. Loni prošla změna, podle které by se pokračovalo dál o měsíc každý rok, a to až na 67 let pro lidi narozené v roce 1989. ANO, SPD i Motoristé před volbami slibovali návrat k hranici 65 let, totéž teď říká i programové prohlášení.
- Původní valorizace, ale až za pár let
Důchody rostou pravidelně každý rok v lednu o inflaci a částečně také o růst mezd. Dřív se k inflaci přičítala polovina růstu reálných mezd, končící vláda snížila tuto váhu na třetinu. Nová vláda slibuje vrátit polovinu. Tak či tak ale tento koeficient nebude hrát v nejbližších letech žádnou roli, protože mzdová složka se v současné fázi ekonomického cyklu nezohledňuje vůbec. To plyne už ze starších zákonů, platných už dávno před reformou jako pojistka, aby se růst důchodů od růstu mezd ve špatných časech moc nevzdálil. Mzdová složka se začne zohledňovat až s odstupem dvou let poté, co reálné výdělky dosáhnou svého někdejšího vrcholu z roku 2021. To se nejspíš stane až ve volebním roce 2029.
- Méně procent ze mzdy
Od ledna 2026 začíná platit skromnější vzorec pro výpočet nově přiznaných důchodů. Ve zkratce lze změnu popsat tak, že základna odvozená z dřívějších mezd nového seniora se sníží proti současnosti o desetinu. Podle výpočtů institutu IDEA jde o poměrně významnou změnu, která po plném náběhu v roce 2035 sníží nově přiznané důchody přibližně o 800 korun (v dnešních cenách oproti situaci, kdy by k žádné reformě nedošlo). O rušení tohoto opatření nové programové prohlášení nic explicitně neříká.
Utěšující zprávou pro vyhlídky státní pokladny je, že programový text neobsahuje u dvou největších výdajových položek – důchodů a platů státních zaměstnanců – žádné extrémní okamžité závazky. Text lze číst tak, že důchody mají dál růst tak, jak určuje zákon (tedy v nejbližších letech zohledňovat jen inflaci), u platů je přidávání explicitně slibováno jen učitelům a lidem nastupujícím nově do vybraných profesí (viz výčet výše).
Zároveň platí, že Babiš je co do střídání volebních a ekonomických cyklů zkrátka klikař – stejně jako před covidem, i nyní mu spadne do klína ekonomika, která se konečně vyhrabává z nejhoršího a začíná růst. Bohatnutí o dvě procenta ročně je na evropské poměry slušný základ, peněz ke zdanění tedy bude více. Pro nejbližší roky také zdědí slušné, byť dočasné přebytky na důchodovém účtu.
Nic z toho ale nebude stačit na to, aby šlo všechny výše uvedené sliby uskutečnit a současně držet zadlužení státu pod kontrolou. Iluze je i spoléhání na boj s šedou ekonomikou a lepší výběr daní – obojí zkouší každá vláda na světě a není důvod si myslet, že právě trio Babiš-Okamura-Macinka vymyslí něco nového. Znovuzavedení EET pomůže maximálně v řádu miliard korun, jak už víme z minulého pokusu.
Hned v preambuli, v první větě textu stojí chytlavě formulovaná myšlenka, že je potřeba „obnovit důvěru občanů ve stát“ a „zajistit spravedlivé, bezpečné a prosperující prostředí pro všechny“. Zní to dobře a krátkodobě to může s pomocí extra porce vypůjčených peněz fungovat. Problém ale je, co bude potom – a že dobrá vláda by měla vidět dál než jen na nejbližší čtyři roky.
