Článek
Eliška čekala svoje druhé dítě, když se jí v létě 2009 začaly objevovat epileptické záchvaty. Přes svou gynekoložku se dostala až do Ústřední vojenské nemocnice v Praze k neurochirurgovi Davidu Netukovi, který ji okamžitě poslal na magnetickou rezonanci.
„Ukázalo se, že mám vážný nádor na mozku. Brečela jsem, vůbec jsem se z toho nemohla vzpamatovat. Byla jsem v šestnáctém týdnu těhotenství a hned druhý den jsem musela dítě porodit a následně podstoupit operaci mozku. Bylo to hrozné,“ říká Eliška, která si nepřála zveřejnit své pravé jméno, redakce její totožnost zná.
Lékaři jí z levé části mozku vyoperovali velkou část nádoru. Následovala chemoterapie a ozařování. A prognóza, která naháněla hrůzu - zbývá jí rok života.
„Na začátku mě to hodně semlelo. Tehdy jsem si řekla, že se musím vzchopit. Dala jsem si cíl, že se chci dožít alespoň toho, že si mě dcera bude pamatovat. Začala jsem hodně odpočívat a brala i nějaké alternativní léky,“ vzpomíná Eliška.
Svoje zdraví dala na první místo. „Chemoterapie byla náročná, byla jsem velmi vyčerpaná, ale chtěla jsem se současně postarat o dítě. Takže jsem dvě hodiny spala, dvě hodiny byla s dcerou. Hodně mi pomohla rodina, můj muž je opravdu úžasný a velmi nás to stmelilo,“ říká Eliška.
Uběhl rok. Nádor, který se velmi často pacientům vrací a udeří pak v mnohem větší síle, se Elišce neobjevil. Dala si nový cíl - dožít se toho, až její dcera půjde do první třídy.
Nechtěla využít ani pomoci psychologů ani nabídek lázní. „Bála jsem se, že mě někdo začne v mém postoji zpochybňovat a vezme mi naději, že mohu žít déle. Proto jsem se ani nechtěla setkávat s pacienty s touto diagnózou,“ vypráví Eliška.
A tak se snažila dělat to, co normální rodiče. Chodila se svou dcerou na kroužky a snažila se s ní trávit co nejvíce času. Lidí, kteří se pozastavovali nad jejím zavodněným obličejem, se učila nevšímat a jít si za svým.
Každé čtyři měsíce chodila na magnetickou rezonanci. Vždy se strachem, jak vyšetření dopadne. Dcera mezitím začala chodit do školy. A paní Eliška si dávala další a další mety a těšila se z každého dne.
„Beru to jako zázrak, že jsem tady. Když vám někdo řekne takovou diagnózu, nejdůležitější je podle mě opravdu věřit, že to dobře dopadne. A soustředit se na to, čeho chce ještě člověk dosáhnout,“ říká. Myslí si, že psychickou odolnost získala už v dětství, díky složité rodinné situaci, se kterou si musela poradit a nevzdat se.
Naděje menší než pět procent
Glioblastom je nejagresivnější zhoubný nádor mozku. Většina pacientů přežívá 12 až 15 měsíců od diagnózy. V Česku se ročně diagnostikuje okolo 350 případů. Léčba je velmi obtížná. Nádorové buňky totiž rychle prorůstají do okolní mozkové tkáně a kvůli tomu není možné glioblastom úplně chirurgicky odstranit. Také se velmi brzy vrací zpět.
Podle neurochirurga Davida Netuky má šanci na delší život pouze pět až deset procent pacientů. Případ Elišky je ale mimořádný. S délkou života se už dostala pod pětiprocentní hranici a lékaři nevědí, jaký může být další vývoj.
„Nemáme pro to vysvětlení. Myslím, že to ví jen pán Bůh. Jestli to je i psychikou, je složité říci. Zkoumali jsme podobné případy a odebrané vzorky pacientů, ale nic, co by měli tito lidé společného, jsme neobjevili,“ říká Netuka.
Nejsložitější je podle něj situace u lidí od 35 do 45 let. „Je to velmi těžké pro pacienty, i pro nás lékaře. Vždycky ale bojujeme, aby to dopadlo stejně jako v tomto případě,“ říká Netuka.
Eliška je nyní v invalidním důchodu. Musí spát alespoň 13 hodin denně a nestresovat se. Dnes má další cíl. Podívat se do Kanady a dožít se ještě dceřiny maturity. A možná i vstupu na vysokou školu.
