Kam chodí dopisy lidem, kteří zmizeli? Rýchory vypráví sudetské příběhy

Dějiny se do krajiny Rýchor obtiskly mnohokrát. V prehistorických dobách vrásnění, kdy se východní část Krkonoš vzedmula břidlicí, vápencem, uhelnými ložisky a také zlatem, které tady těžili už ve středověku.

Během spásání rozlehlých luk místními pastevci v sedmnáctém století.

Před druhou světovou válkou, kdy na hranicích utajené čety vystavěly neuvěřitelně promyšlené vojenské bunkry, ty menší i ty obrovské s podzemními štáby.

Po válce, kdy došlo k násilnému vysídlení německého obyvatelstva mnoha vesnic a tím i k přetržení staletí trvající péče o pastviny. Tehdy odešli lidé, kteří se uměli starat o louky a dobytek. V důsledku toho druhově bohaté pláně zarostly lesem a právě snaha zvrátit tento vývoj a vrátit na svahy původní druhy byla jedním z důvodů, proč Krkonošský národní park vznikl.

Na každém kroku se tady může pozorný turista stát svědkem dějinných proher a pádů, ale také znovunalezené naděje: příroda hor neexistuje o sobě, bez vazby na člověka, právě tady se lidské stopy obtiskávají zřetelně, v tom zlém i v tom dobrém.

Na mapě je parkoviště u Zlaté cesty nad Mladými Buky jednoduše označené, nepravidelný čtyřúhelník svírá vojenská cesta. Ta si zažila své, když po ní v minulosti vyvezli do hor stovky tun betonu na stavbu bunkrů. Z další strany obtéká parkoviště koryto Zlatého potoka a přes něj historický most, opodál kamení ze šestnáctého století obrůstá mech a tisíce kopřiv.

Stoupáme vojenskou cestou, kamenná stezka tady byla dávno před válkou, muži z okolních vesnic po ní chodívali už před staletími s lačnýma očima stiženi zlatou horečkou. Tak silnou, že stopy po ní můžeme i dnes spatřit v levém svahu obrostlém buky a dalšími listnáči – obří rýhy v zemi tvoří zvrásnění s několikametrovými kopci.

Bártův les býval takovým východočeským Klondikem. Zlatokopové tehdy přeryli celý svah, kubík zeminy po kubíku, hlínu házeli za sebe a voda ji pak odnesla, proto i dnes ve svahu zřetelně chybí masy půdy. Úzkým proláklinám se říká sejpy, jámám po zasypaných šachtách pinky.

Těžilo se tu od 15. století, podle pověstí dosahovaly valouny velikosti holubích vajec. Navíc tamější zlato bylo vysoce ceněné - obsahovalo totiž palladium, což je raritní, podobné se nachází jen na druhé straně zeměkoule v brazilské Sierra Peladě.

Zlatý potok zurčí o sto metrů níž pod cestou, přes kopřivy a nálety se k němu sotva prodereme, stoupáme proti proudu dál, kde se krajina otevírá a sejpy střídá ještě naléhavější připomínka lidské přítomnosti, jen o mnoho let mladší. Zbytky domů, sem tam ovocný strom, jablka svíravé chuti a staré slivoně.

Zlata se nenajíte a ne každý měl štěstí na valouny velikosti holubího vejce, bylo třeba postavit skromné kamenné domky a chlévy pro dobytek, ve výšce sedmi set metrů nad mořem v příkré kamenité stráni možná ještě větší lopota, než přerýt les kvůli zlatu.

Tady někde stávaly Sklenářovice, obec, kde žilo ještě před válkou skoro čtyřicet rodin závislých na zemědělství, skromných políčkách a nedalekých dolech. Muži těžili hlavně břidlici, z níž mělo mnoho místních domků poskládané těžké střechy, vápenec a uhlí. Ženy pásly na loukách kolem Zlatého potoka dobytek a tahaly z polí kamení, po zlatě už nebylo ani památky.

Když se konečně přebrodíme přes potok, objevíme dřevěnou schránku, možná v místě, kde kdysi stávala ta skutečná. Jenomže to kdysi už se netýká šestnáctého století, ale doby mnohem bližší, ve vzpomínkách našich babiček vlastně pořád nějak přítomné.

„Anna a Joachim Zierisovi, Marie a Franz Richterovi, děti Irmgard, Franz, Grete a Gerhard. XVIII. transport. 15. 8. 1946, vagon 24, Německo, Sovětská zóna.“ To stojí napsané uvnitř schránky, když otevřeme její křídlo zabezpečené proti dešti západkou. Aby nepršelo na fotku Anny a Joachima.

Narodili se v polovině devatenáctého století, prošlapali tady ve stráních s dobytkem mnoho cest nahoru a dolů. Jejich dcera si vzala Franze Richtera, všichni se však provinili – jen tím, že byli Němci. Stará fotka dělá z těch anonymních jmen konkrétní obyvatele Sklenářovic, jejich potomci by tu klidně mohli žít dál.

Zvedáme hlavu ke zbytkům domů, k rozvalinám ve svahu, v křoviskách jsou základy domů patrné, i když je v padesátých letech akce „Demolice“ srovnala se zemí. Absurdně se ptáme, jak asi ničili kamenná stavení v horách, co všechno v nich zbylo po původních majitelích, kolik toho rozkradli pravověrní Češi hned po odsunu a jak asi Franz s Marií vysvětlovali dětem, že mají nastoupit do vagonu číslo dvacet čtyři.

Obyčejná schránka v krajině, obyčejná dřevěná tabule s mapou sedmdesát let mrtvé vesnice.

Když potom pátrám po způsobu vysídlení a následné likvidace domů, narazím i na popis historičky Tamary Novákové. „Do Sklenářovic se ženijní technika nedostala. Přijelo několik náklaďáků s vojáky, do největších objektů nastrkali protitankové miny a domy s přilehlým okolím definitivně poslali do věčných lovišť,“ píše v jedné ze svých studií.

Později mi Nováková líčila, jak zásadní bylo i v době odsunu sepětí s krajinou Rýchor a cyklus roku nezávislý na dějinných zvratech – zatímco ve vysídlených Albeřicích ve vedlejším údolí stihly ženy, které zbyly ve vsi po mužích odvedených do Wehrmachtu, ještě v září 1946 sklidit obilí, Sklenářovice osiřely už v červenci – a ze zarostlých a znehodnocených políček s přezrálým obilím pak opuštěný dobytek volně přecházel do otevřených a zpola vydrancovaných stavení, kde se snažil, čím dál hladovější, najít potravu. Jeden z mladých pamětníků pak prý popisoval, jak na mládežnické brigádě objevil i krávu v posteli, zmar už pak dokonaly jen výbušniny demoličních čet. Ve Sklenářovicích už nebylo co si vzít…

Míjíme další dvě schránky. V každé fotka rodiny, domu, příběh. V pravém svahu stojí stodola, tiše se vkrademe dovnitř, zíráme na děravou střechu a znovu se ptáme, jakou námahu asi museli místní kdysi vynaložit, aby ji v tom terénu postavili. Slovo místní rozehrává mnoho otázek. Byli místní – po mnoho generací – a přesto jimi v turbulenci dějin v určitou chvíli být přestali.

Sklenářovice nejsou jedinou vysídlenou vesnicí v Rýchorách, jejich pás se táhne ve žlabu potoka od Bystřice až nahoru pod Rýchorský prales, kam už nevede ani cesta. Tady stál Rýchorský dvůr. Ve výšce 850 metrů nad mořem býval nejvýše postaveným stavením. Jeho rozvaliny dnes leží v úbočí pod pralesem s pokroucenými stromy zarostlými borůvčím, brusinčím a vřesem.

Na tomto místě, kam se každoročně vypravují turisté z Rýchorských boud, jakoby se najednou otevřel vstup do jiného světa. Pomalejšího, temnějšího, strnulé zdeformované kmeny, pařáty větví působí jako kulisy z apokalypsy. Jde o nejvýše položený les v Krkonoších a ještě v padesátých letech se tu pásl zbylý dobytek, takže mladé stromky sešlapával kopyty. Své taky udělaly povětrnostní podmínky v tisícimetrové výšce.

Rozvaliny Rýchorského dvora o něco níž sotva najdeme, netrefíme je napoprvé, vracíme se v kopci lesem nahoru a dolů, než nás upoutá světlina obrostlá bylinným patrem lesa – a z ní ční zbytky zdí a kamenný oblouk, možná vstup, kterým kdysi proudili výletníci i místní usedlíci. První bouda tady stála prokazatelně už v roce 1541. „Byla často, díky své strategické poloze (nejkratší cesta do Sklenářovického i do Albeřického údolí) cílem téměř všech nájezdníků, kteří se pokoušeli překročit českou hranici u Žacléře,“ píše historik Jiří Kripner.

Připomíná mi to místo jen o pár kilometrů dál, na hranici s Polskem, kde je dnes dřevěná útulna pro turisty a kousek od ní kamenný kříž s kalichem – i tady se v krajině podepsaly dějinné sváry, po bitvě na Bílé hoře tudy utíkali ze země kališníci včetně místních luteránských farářů, aby se vyhnuli katolickým perzekucím. A kousek odtud, jen na dalším hřebeni směrem do Polska, leží i známý Růžový palouček, přes který odcházel z vlasti Jan Amos Komenský.

Při cestě přes hory jsme zvyklí vnímat rostlinné nebo živočišné druhy, obdivovat zvláštnosti přírody, chránit ekosystémy, ale tenhle kulturní a historický rozměr má snad ještě větší naléhavost. Stopy tady vychodili lidé, kteří si na zádech nenesli batohy s pláštěnkou a jídlem na jeden den jako my, ale možná celé své drahocenné jmění, pečlivě zabalené v tlumoku s vědomím, že se sem už nikdy nevrátí.

Jediná dochovaná fotografie Rýchorského dvora pochází ze třicátých let dvacátého století. Už tehdy tady poskytovali přístřeší pocestným a hostili je, přestože majitel Franz Zieris nikdy nezískal oficiální koncesi na provoz pohostinství.

„Hospodář se svou paní a čtyřmi dětmi se musel hodně ohánět, aby znovu vystavěl dům zničený na počátku 30. let úderem blesku. Přesto stavení zmodernizoval, do mohutných kamenných zdí zasadil větší okna, přistavěl nový chlév pro 30 krav s betonovou podlahou,“ píše historik Kripner. Statek mu zkonfiskovali hned v roce 1945, přesto nechali místní pohlaváři rodinu na statku žít ještě rok, než je definitivně odsunuli.

„Na počátku října 1946 byla rodina přemístěna do sběrného střediska v Mladých Bukách a odtud byli manželé Zierisovi se čtyřmi dětmi odsunuti 5. října 1946 transportem č. XXIII do amerického okupačního pásma.“ Čísla transportů jen dávají tušit, kolik jich vlastně nakonec z Rýchor muselo odjet. Vypráví se, že i když Rýchorský dvůr srovnala se zemí demoliční četa ve stejné době, jako Sklenářovice, rostly pod okny domu ještě mnoho let pivoňky paní Zierisové, než definitivně vymrzly a než je pohltil les, který tu založila Lesní správa, pod níž místo od roku 1962 spadá.

Cestou křížem krážem přes Rýchory nepotkáme za den víc než desítku výletníků. Chybí tu atrakce, na které jsme si zvykli z horských resortů, žádné bobové dráhy ani půjčovny elektrokol a koloběžek. Jen sem tam naučná tabule. Prales. A zbytky původních domů. O to autentičtější takové výlety jsou. Možná i díky tomu se sem vrací vlci. A díky projektu KRNAPu už od roku 2012 se daří také alespoň trochu obnovovat původní pastviny, jejichž existenci umožňuje klasická seč a pastva hospodářských zvířat – i nahoře na Rýchorské boudě dnes chovají krávy a kozy.

To, co považujeme za typicky krkonošské, tedy kombinaci borůvčí a vřesu, tady nemají příliš v oblibě – borůvčí se daří v lesním porostu a ten sem vlastně nepatří. Patří sem právě horské pastviny a na nich dobytek. Jenomže stále chybí hospodáři – ty původní jsme po válce vyhnali. A noví se sem nehrnou…